9°C
Vybavíte si, kdy jste si změnil jméno z Miroslava Slodičáka na Marka Ztraceného?
Ne. Asi bych si měl vymyslet nějakou historku, co? Byl to jeden z návrhů a nepamatuju si, proč nakonec vyhrál Ztracený. Asi to odráželo to tehdejší období, protože v každé písničce jsem měl slovo ztratit, ztrácet, ztracený, ztrácíš. Ale žádný kalkul v tom nebyl.
V občance máte napsáno co?
Marek Ztracený. Chvilku jsem byl i Mirek Ztracený. Pamatuju si, že ještě na vstupenkách, když mě nechala Aneta Langerová asi dvakrát zahrát na jejím koncertě, jsem byl Míra. Pak se to definitivně přehodilo na Marka. Když se měl narodit malej, tak jsem si jméno změnil i v občance, aby v tom neměl zmatek.
Jak je jméno důležité pro fungování v showbyznysu?
Zpětně si myslím, že asi na tom něco bylo. Ze začátku jsem byl ale zásadně proti, protože mám svoje původní jméno Miroslav Slodičák rád. Ale bohužel mi působilo spíše potíže. Třeba na poště, když mi přišel dopis, tak tam třeba stálo pan Dobičák, Zlobičák a tak podobně. Chtěl jsem předejít tomu, aby se to takhle komolilo i na koncertech nebo v novinách. Když bylo jméno, nastoupila písnička Ztrácíš a ta vás vykopla až do nebes.
Byl jste na tu velkou vlnu popularity připravený?
Doufal jsem, že se něco stane, jen jsem nevěděl, že se toho stane až tak moc. Jsem kluk ze Železné Rudy, představoval jsem si to všechno úplně jinak. Nedošlo mi, že s tím pozitivním přijde i to negativní. Najednou mě spousta lidí milovala a samozřejmě, jak to při úspěchu bývá, druhá půlka mě nenáviděla. Jenže já jsem dost emocionálně založený, a tak jsem nechápal proč. Najednou se vyrojily nenávistné komentáře na internetu, známí mě za zády pomlouvali a lidi okolo mě začali vnímat jinak. Trochu jsem nevěděl, jak na to, a byl jednu chvíli asi vážně ztracený.
To mi popište trochu víc.
Měl jsem období, kdy jsem se s každým hádal, měl jsem pocit, že mi všichni křivdí. Říkali, jak bych měl vypadat, co bych měl říkat a dělat. Jenže já nechtěl rozumět nějakému byznysu, chtěl jen zpívat a skládat písničky. Zpětně si uvědomuji, že to někteří mysleli dobře a že to se mnou taky nebylo úplně lehké.
Do jaké škatulky se vás snažili narvat?
Říkali mi, že musím být sympatický romantik, ale já vůbec nevěděl, co po mně chtějí. Vždycky jsem byl spíš ten trochu problémový kluk s trojkami z chování, co říká věci tak, jak cítí. Já vlastně romantik vážně jsem, ale tak trochu jiný.
Ale na fanynky ten sympatický romantik fungoval jako magnet, ne?
Spíš ty fanynky byly magnetem pro mě. (směje se) Popravdě si ty začátky moc nepamatuju. Tři roky mám docela v mlze, což mě mrzí.
Ale užíval jste si to?
Na začátku mi říkali: Dávej si pozor na fanynky a lidi okolo sebe! Nepouštěj je k sobě blízko. Dodnes tohle varování nechápu. Jsem z malého horského městečka, strašně rád se seznamuji a povídám si s lidmi. Pokud někdo přijde a řekne, že jsou mu blízké mé písničky, není to přece otravování nebo pokus mi nějak ublížit, ale poklona. Proto to dělám. Nemám strach z nikoho a neberu lidi, co mě poslouchají, jako fanoušky, ale prostě jako lidi, co mají rádi muziku stejně jako já.
Říkal jste, že andílek jste zrovna nebyl. Co to znamená? Pil jste, bral drogy?
Na drogy mě neužije, ale pití mi docela šlo. (směje se) Místo abych skládal, tak jsem jen pařil. Mejdany jsem si užíval tak, že si je ani nepamatuju. Pořád jsem byl na vlně toho úspěšného songu a desky a neměl chuť dělat nic jiného.
Dostal jste se do fáze, kdy jste pak Ztrácíš začal nenávidět?
To ne. I když je fakt, že mi ta písnička mi strašně pomohla a odráží kus mého života, ale zároveň mi i uškodila. Po úspěchu té první desky chtěla firma okamžitě vydat další, ale já neměl v záloze další dvě písně typu Ztrácíš, abych navázal. Takové písničky se nepíší každý den. Neměl jsem moc času na skládání, a tak na druhé desce podobná píseň chybí. Zlí jazykové okamžitě začali říkat, že jsem zpěvák jednoho hitu. Nebyly to ani dva roky od mého debutu, ale už jsem měl takovou nálepku.
Proč vůbec měla takový úspěch?
Myslím, že tohle jsou ty věci mezi nebem a zemí. Je prostě pravdivá a spousta lidí se v ní našla. Každý se občas cítí ztracený. Jenže z jednoho hitu nelze žít věčně.
Dostal jste se i do chvíle, že se vám nedařilo a chtěl jste s tím praštit?
Jo, to bylo asi před šesti lety. Všechny ty peníze, které jsem vydělal, a že jich byla hromada, jsem neomylně rozfofroval a dostal se do fáze, že jsem žil na dluh, a to nejen finančně, ale i psychicky. Nedařilo se mi v osobním životě, odešel jsem od vydavatelské firmy a rozpadla se mi kapela. Jednoho dne když jsem byl doma na Šumavě a koukal z okna, jsem viděl auto, co zapadlo ve sněhu. Řekl jsem si, že na všechno kašlu a koupím si odtahovku. Šel jsem se na internet podívat, kolik taková odtahovka stojí, a když jsem to zjistil, usoudil jsem, že tím ještě počkám. Ta auta jsou děsně drahá. (směje se)
A pak se vám narodil syn Marek.
Život se mi otočil o 180 stupňů. Syn mi ho v podstatě zachránil. Najednou se začalo dařit. U pódia, kde tou dobou stávalo padesát lidí, najednou stálo dvě stě, pak tisíc postupně ještě víc. Znovu jsem se do všeho zakousl a začal dělat věci tak, jak je opravdu cítím. Složil jsem písničku Sex sex, to je taky taková mezi nebem a zemí, která se strašně chytla a byla čtyři měsíce nejhranější skladbou v rádiích, pak píseň Vlastní svět a teď třeba Léto 95, kde v klipu účinkují takový legendy jako jsou Karel Gott, Jiří Bartoška nebo Lucie Bílá. Nakonec to došlo až do fáze, kdy máme skoro vyprodaný narozeninový koncert v pražském Foru Karlín a hrajeme na největších festivalech v těch nejlepších časech. Z toho plyne, že nejlepší odrazový můstek je dno.
Kvůli synovi jste opustil Prahu a vrátil se zpátky tam, odkud pocházíte, na Šumavu. Bylo to šťastné rozhodnutí?
Samozřejmě že to mám složitější, kvůli dojíždění a tak, ale když vidím, jak je tam Mareček šťastný, s každým se tam zdraví, lyžuje, hraje hokej, běhá po lese, tak mi to pořád přináší víc radosti než starostí. Popravdě, já si na Pražáka moc hrát neumím. Navíc mě tam všichni znají. Pamatují si, jaké jsem dělal průsery ve škole, jak jsem dostával trojky z chování, třeba za to, že jsem vyhodil záchod do povětří a táta ho musel jít opravit. Tam jsem prostě doma.
Cítíte, jak jste se za těch deset let změnil?
Jasně. Žiju rodinný život, mám skvělou partnerku, malý je můj životní parťák a jsem s ním strašně rád. Skládám písničky a všichni se mi smějou, že jsem suchar, a říkají, že bych měl víc žít. Je to paradox, protože to jsou často ti samí lidé, kteří mi říkali, že bych se měl usadit.
Když skládáte, máte nějaký recept na úspěšnou písničku?
Recept není, buď to přijde, nebo ne. Sex sex jsem složil v Ostravě v hotelovém pokoji po nějakém koncertu. Kapele jsem to zahrál a ta si klepala na čelo. Vlastní svět jsem složil taky na hotelu, ale v Praze, a tu nejnovější, Léto 95, taky v hotelu. Takže možná ten hotel?
Složil jste i jednu píseň pro Karla Gotta, a to jste vždycky tvrdil, že pro jiné psát nechcete.
Je to tak, máme ji natočenou, ale ven půjde, až Karel uzná za vhodné. Teď mi volala Hana Zagorová, jestli pro ni něco nemám, složil jsem song pro Martu Jandovou, Martinu Pártlovou, Janka Ledeckého. Tu jsme nakonec nazpívali jako duet. Mám z toho velkou radost a jsem poctěn. Mám těch písniček tolik, že mi přijde líto nechat je v šuplíku. Takže je posouvám dál lidem, kterých si vážím nebo mě baví. Je zajímavý, když slyšíte někoho, kdo zpívá vaši písničku jiným hlasem, s jiným pocitem… Postupně bych se chtěl dostat k tomu, že až budu starý a nebudu už moct skákat po pódiu, budu sedět u piana v kanadském srubu na Šumavě a skládat filmovou hudbu.
Jak si vybíráte, komu jakou písničku dáte?
Karlovi jsem ji složil přímo na tělo. Snažil jsem se do něj vžít. Víte, když jsem s ním, tak vidím všechno pozitivně. Ta píseň mu neuvěřitelně sedla a strašně se těším, až s ní vystoupí. Je to něco, na co budu do smrti pyšnej. Jinak je vybírám tak, že když se mě někdo zeptá, tak zapátrám v šuplíku, a když nenajdu, tak zkusím něco napsat.
Jakou vůbec máte oblíbenou písničku od Karla Gotta?
Pamatuju si, že jsem jednou zpíval na koncertech v rámci překvapení Trezor. Jinak když slyším Být stále mlád, tak mě to normálně dojímá, má krásný text.
Třeba si ji spolu zazpíváte na tom vašem narozeninovém koncertě.
To by bylo něco!
Koncert bude za deset dní. Už máte noční můry?
Mám, ale předcházelo tomu osm měsíců práce a telefonování, které dělám já a můj tým, takže vím, že všechno bude v pořádku. Strašně se těším, až zazní první tóny a padne opona. Je to můj splněný dětský sen. Věřím, že všechno vyjde, že těch deset let na scéně parádně oslavím. Bude to pro všechny, který jsem za tu dobu potkal, kamarády, pro rodiče, fanoušky. Doufám, že budou pyšní.
My se kdysi potkali při jednom z vašich prvních rozhovorů. Ptala jsem se vás, na co jste vždycky balil holky. Zajímalo by mě, jestli byste mi dnes odpověděl stejně.
Většinou na to piano. Je to takový balící zázrak. S kytarou je to sice lepší, tu si dáš na záda a jdeš. Ale piano je piano. Trefil jsem se?
Trefil.
Je to prostě tak. My pianisti musíme holky lákat do kouta, kde piano většinou stojí, a pak si tu jejich přízeň pěkně vybrnkat.
VIDEO: Gott, Pergnerová a spol vzpomínají na Léto ´95: Ztracený má klip plný hvězd!
Gott, Pergnerová a spol vzpomínají na Léto ´95: Ztracený má klip plný hvězd! Marek Ztracený
