10°C
Kariéru jste začal jako velmi úspěšný judista, brzy jste ale kvůli zdravotním problémům musel skončit. Pořád vám to chybí?
Ačkoliv už je to sedmnáct let, pořád to mám v sobě. Je to jedna z mála věcí, které bych opravdu chtěl dělat, a nemůžu. Minimálně jsem chtěl judo dělat mnohem dýl, než jsem mohl. To mě mrzí dodnes, judo mi hrozně chybí. Chybí mi sedmnáct let každý den. Prvních deset let po konci kariéry jsem nebyl schopný na něj ani koukat, protože mi to bylo neskutečně líto. Byl to můj život, obětoval jsem tomu dvacet let.
Obětoval?
Ano, ale mě to bavilo. Šíleně jsem dřel, abych byl lepší než ostatní a abych to jednou dotáhl na špici. Když skončil trénink, šel jsem a trénoval ještě půl hodiny. V létě, když bylo volno, pořád jsem chodil běhat, posilovat… A těmihle malými krůčky jsem se postupně dostával před ty ostatní. Můj cíl byl jasný – jet na olympiádu. A vyhrát ji, samozřejmě. (směje se)
Nakonec jste na ní byl v roce 2000, ale už před ní přišly problémy, viďte?
O Vánocích roku 1999 mi vyhřezly plotýnky a doktoři řekli, že musím juda hned nechat, jinak bych mohl skončit na vozíku…
A to vás neodradilo?!
Varovalo mě to, měsíc jsem byl úplně hotovej, nevěděl jsem, co dělat. Ale ta motivace byla silnější než strach. Takže i přes bolest jsem po pár týdnech v nemocnici odjel na závody. Tréninky jsem musel výrazně omezit, vždycky jsem třeba týden trénoval a pak jsem týden v bolestech ležel doma v posteli. Neměl jsem proto logicky dostatečně natrénováno, ale díky silné psychice jsem se nakonec opravdu zvládl nominovat na olympiádu v Sydney.
Stálo to za to?
Rozhodně, byl to nejlepší pocit v životě, tu dobu tam jsem si neskutečně užíval, vůbec jsem nebyl ve stresu. Už jsem to měl totiž v hlavě nastavený tak, že mi bylo jedno, jak se umístím, hlavní bylo, že jsem se tam dostal, že jsem si splnil ten celoživotní sen a že jsem tuhle svou kapitolu nějak uzavřel. Ale samozřejmě jsem stále chtěl vyhrát a bojoval jsem naplno, jako ostatně vždycky. Zkoušel jsem pokračovat ještě rok poté, ale už to nešlo, ta záda se pořád horšila. Ale judo miluju pořád, naučilo mě mít vůli i ve věcech, které mi nejdou a nejradši bych se na ně vykašlal.
Například?
Zářný příklad je moje studium angličtiny. Já nemám na jazyky buňky, angličtina mi nešla už na škole, byl jsem na ni prostě blbej. Pak jsem se ale rozhodl, že se ji naučit musím, a čtyři roky jsem se drtil čtyři hodiny denně. Bez výjimky. Tím impulzem bylo natáčení filmu Johanka z Arku, kde jsem dělal kaskadéra, a tehdy mi režisér Luc Besson řekl, že mi pomůže v herecké kariéře, vezme mě do Ameriky, ale musím se naučit jazyk. A tak jsem se do toho zakousl. Nakonec jsem v roce 2001 do té Ameriky opravdu odjel a veškerý svoje úspory jsem investoval do studia, abych tu angličtinu vypiloval. Protože tou dobou měly v Americe premiéru filmy XXX s Vinem Dieselem a Česká spojka s Anthonym Hopkinsem, kde jsem hrál taky, a já jsem byl pozvaný. A já si dal za cíl, že na těch premiérách už budu mluvit fakt dobře, že už si tam se všemi těmi kolegy budu moct normálně povykládat.
Ještě se vrátím k vašim zdravotním problémům. Dneska už vás netrápí?
Já měl jako judista spoustu zranění. Mám šestkrát zlomený nos, polámaný prsty, utrhaný šlachy v kotnících a kolenou, urvaný vazy… A takhle bych mohl pokračovat. Ale díky tomu, jak jsem ve všem zabejčenej, tak roky každý ráno cvičím jógu a posiluju. Plus jsem k tomu přidal otužování, takže se denně pět minut sprchuju ledovou vodou. To jsem ze začátku nenáviděl. Ale to já dělám rád – překonávám věci, které rád nemám, dokud si je neoblíbím. Třeba mi nechutnala brokolice, ale je zdravá, tak jsem ji jedl – a dneska už mi chutná. Nebo jsem si úplně odvykl jíst smažené, a to jsem ho dřív miloval…
Jedl jste smažené coby vrcholový sportovec?
Kdyby jen to. Já jedl všechno a hodně. Ráno jsem se nasnídal, vypil litr mlíka a šel na trénink. Hned po něm jsem vlezl vedle do lahůdek, kde jsem si objednal dvacet deka kempingu, tři rohlíky a šest chlebíčků. Na oběd jsem přišel do restaurace a řekl jsem: Dám si polívku, svíčkovou, smažák a koprovku! (směje se)
To jste ani při svých rozměrech přece nemohl sníst!
Přísahám, to bylo běžný. Já měl takový výdej energie, že jsem se musel hrozně přejídat. A to mám teda pořád, ikdyž už zdaleka tolik nesportuju. Každé ženské bych přál svůj metabolismus, protože já když se vyloženě nepřejídám, tak hrozně rychle hubnu. Takže abych zůstal na své váze, ve které se cítím dobře, musím do sebe soustavně cpát jídlo. (směje se)
Pořád jste mi ale neřekl, jak to máte s těmi zády. Už jsou v pořádku?
Nejsou a nebudou nikdy. Ale to je zase jen o té disciplíně a o tom nastavit si práh bolesti jinak. Kdybych ho totiž měl takový jako kdysi, tak dneska celé dny ležím na posteli, úpím bolestí a pobírám invalidní důchod. Jenže já se rozhodl si to prostě přehodit jinak, a tím pádem mě to téměř neomezuje. Prostě si to nepřiznávám a snažím se to nevnímat. Protože kdybych to udělal, dostavila by se sebelítost a ta nikdy nikam nevede. Mně vrcholový sport mnohem víc dal, než vzal, ale nedoporučil bych ho každému. Pokud totiž nemáte duši bojovníka, může vás to totálně semlít.
VIDEO: Z limuzíny Blesku: Zhuntovaný Petr Jákl! Neuvěříte, kolikrát se při natáčení zranil!
Z limuzíny Blesku: Zhuntovaný Petr Jákl! Neuvěříte, kolikrát se při natáčení zranil! Blesk TV
