*Vy prý o sobě nerad mluvíte, to je fajn předpoklad k rozhovoru…

„To jste někde četla? To už jsem říkal dávno, dneska už je to o něco lepší. Já o sobě obecně mluvím rád, ale s kamarády u piva, kde si děláme navzájem takový verbální terapie, to je fajn. S těmi rozhovory je to, pravda, horší.“

*Je to tím, že jsou podle vás rozhovory s herci k ničemu?

„To jsem taky řekl, co? Ale ne, žádný vyhraněný názor na to nemám. Radši si přečtu rozhovor s nějakým vědcem nebo lékařem než ty moudra, co vypouštíme my herci. To je taky tím, že se tady v tom našem malým rybníčku všichni známe, takže mě fakt nezajímá, co kde o sobě řekla Hanka, Jitka nebo Petr. Když na takovej rozhovor narazím, vždycky mi běží hlavou: Kdybys nekecal… (směje se) Všichni se totiž logicky snažíme vypadat lepší, než ve skutečnosti jsme, což je pro někoho, kdo vidí za oponu, docela vtipný.“

*Prý jsou podle vás herci narcisové…

„Všichni ne. Jak kdo.“

*A vy?

„Já snad ne. Mně dala máma někdy v patnácti přečíst takovou poměrně útlou knížku, kterou napsal Erasmus Rotterdamský, středověký filozof. Teď to zní, že jsem od mládí sečtělý intelektuál, ale já si z té knížky upřímně nepamatuju vůbec nic krom názvu. Což teda stačí, abych zapůsobil v nějaké společenské konverzaci. (směje se) No a ta knížka se jmenovala Narcismus jako vnitřní žalář. Což mi přijde hrozně výstižný, protože když se někdo sám sebou zaobírá přespříliš, vlastně si tím buduje podobný klapky na oči jako mají koně na Staromáku. Prostě ho to limituje. Takže já se snažím sám sebou příliš nezaobírat, ale kecal bych, kdybych tvrdil, že mi to vychází stoprocentně.“

*Vy jste mě vůbec překvapil. Nejenže nepůsobíte jako narcis, ale nejste ani takový ten »hloubavý intelektuál«, jak se rádi tváří někteří vaši kolegové. A to teď myslím jako lichotku.

„No právě, tváří… Víte, herectví je řemeslo jako každý jiný. Není důvod se tvářit nebo cítit jako něco víc, protože herci nejsou v ničem lepší než kdokoliv s jiným zaměstnáním. Je to prostě řemeslo, které někteří z nás zvládli povýšit na umění.“

*Počítáte se mezi ně?

„Chtěl bych, ale zatím to nejde. Ale ono mně jde taky o to, že u nás kultura není nezávislá, je dotovaná státem. Což je na jednu stranu super a jsem samozřejmě rád, ale na druhou to znamená, že tady v té tvorbě není tak úplně svoboda, často je to o nějakým podbízení se většinovýmu vkusu.

Asi před dvaceti lety mi říkal kolega Bořek Navrátil, budiž mu země lehká, že když se mi aspoň třikrát za život stane, že budu hrát roli, se kterou budu po všech stránkách spokojený, že do sebe prostě všechno dokonale zapadne, tak se můžu považovat za šťastnýho herce...“

*A už se vám to stalo?

„Jo, dvakrát. Jednou v divadle a jednou ve filmu. Ten film byly Kobry a užovky a velkej podíl na tom měl fakt, že jsem si tam zahrál s bráchou, což jsem hodně dlouho chtěl. Navíc režisér Honza Prušinovský je skvělej kluk. No a v tom divadle, to bylo v Liberci, mně bylo tehdy asi čtyřiadvacet a hrál jsem ve hře Equus, která je skvělá. Tím teď nechci říct, že všechno ostatní, co jsem odehrál a natočil, byl brak, to ne. Ale je to prostě práce, a kdybych si měl udělat nějaký osobní žebříček, tak tyhle dvě věci mě vždycky napadnou jako první.“

*Vy jste už dnes ve fázi, kdy můžete odmítat práci, která se vám příčí, ne?

„Ano, jsem a moc si toho vážím. Já si teda celkově vážím toho, že nějakou práci mám. A to, že si ji můžu vybírat, je skvělá přidaná hodnota. To by chtěl každej.“

*Asi to bude tím, že patříte mezi nejlepší herce své generace. Aspoň tak se to o vás všude píše.

„No, to by mě zajímalo, kdo to rozhodl, kdo ten žebříček nejlepších herců sestavil. Ale tak pořád je lepší, než když se píše, že jsem talent. Ono být ve dvaačtyřiceti talent už je vlastně trochu smutný a dehonestující.“ (směje se)

*U vás to ale docela trvalo, než jste se stal všeobecně populárním.

„To jo, to trvá tak poslední čtyři roky, řekl bych.“

*Neštvalo vás to? Protože těch rolí ve filmu i divadle jste ztvárnil nespočet a na ten úspěch jste pořád čekal. Kdežto váš bratr...

„Ten natočil v devatenácti Tmavomodrý svět a byla z něho hvězda. A jestli mě to štvalo? Tak samozřejmě, že tyhle myšlenky občas přijdou. Jakože: Co je? Já tady dřu jak blbec, a nic?! Pak jsem se ale rozhodl postavit do opozice – prostě si dál pojedu to svoje, a ať si všichni trhnou, když to neumí ocenit! (směje se) Teď mě samozřejmě berte s velkou rezervou a nadsázkou. No a nakonec se to podařilo, i mě si všimli.“ (směje se)

*Vy máte ještě staršího bratra, který je lékařem. Nebyla pro rodiče vaše kariéra v porovnání s medicínou trochu zklamání?

„No nadšení nebyli. Hlavně z táty jsem cítil, že doufal, že budu dělat něco »pořádnýho«, a ne někde kašpařit. Ale moji rodiče, jako většina rodičů, hlavně chtějí, aby jejich děti byly šťastný. Takže když viděli, že mě to fakt baví, postupně se s tím i ten táta smířil.“

*Oni se ti rodiče herců asi nejvíc bojí, že se tím potomek neuživí. Vy jste to vždycky zvládal v pohodě?

„Já měl velkou výhodu, že jsem měl od začátku kde bydlet, protože jsem zdědil byt po babičce. Což mi bezpochyby ty začátky hodně usnadnilo, protože jsem nemusel řešit peníze na nájem. Takže mě živilo divadlo. Nevydělával jsem moc, ale stačilo mi to. Jezdil jsem starou škodovkou po tátovi, benzin byl tehdy celkem levnej, na jídlo mi taky zbylo a víc jsem nepotřeboval.“

*Nejste materialista…

„Já beru auto a peníze jako prostředky ke svobodě. Stačí být díky tomu svobodnější v rozhodování, v pohybu… To je fajn, v tom jsou peníze dobrý. Není potřeba si ty auta koupit tři nebo mít plnou skříň značkových hader, to vás šťastnější neudělá. Aspoň mě ne.“

*Bratr Kryštof se rozhodl pro herectví díky vám?

„Určitě ho to ovlivnilo, i když on rád říká, že za jeho rozhodnutím stojí herečka Linda Rybová, moje spolužačka z konzervatoře. Když mu bylo asi osm nebo devět, vzal jsem ho s sebou do školy, tam ho krásná blond Linda pohladila po vlasech a zeptala se: Z tebe bude jednou taky herec? A bylo rozhodnuto.“ (směje se)

*Oba vaši bratři už mají rodiny. Vy budete věčný strýček?

„To se uvidí. (směje se) Nedávno jsme se bavili s kámošem, že ženský mají v sobě ty biologický hodiny. A když jsem se ptal, co máme my chlapi, odpověděl: To je jasný. My začneme mít po čtyřicítce reprodukční stres! To mi přišlo dost vtipný.“

*Čtyřicítku už jste překlenul, už ten stres přišel?

„Asi ještě úplně ne, i když děti bráchů mě dojímaj. Zase nechci být úplně starej otec, to mi přijde nezodpovědný. Prostě uvidíme... Se synovci a neteřemi se vídám často, aby strejdu Matěje znali a věděli, že je veselej, že s ním je sranda. My se obecně jako rodina hodně stýkáme, držíme při sobě odjakživa. A když se nemůžeme vidět denně, aspoň si zavoláme.“

*Měli jste tak dobré vztahy vždycky? To jste spolu, coby tři kluci, nebojovali? Třeba kvůli holkám?

„Fakt vždycky. Asi se nám občas stalo, že se nám třeba líbila stejná holka, ale vždycky jsme to zvládli vyřešit. Upřímně si nepamatuju, že bychom mezi sebou za celý život měli nějakou větší rozepři, která by trvala víc než týden. Jak se říká – rodina sice není dokonalej útvar, akorát zatím nikdo nic lepšího nevymyslel. (směje se) Takže si jí musíme vážit.“

*S Kryštofem vás spojuje nejen profese, ale jste si dost i podobní. Nekonkurovali jste si kvůli tomu?

„Asi viděno zvenčí někdy jo, ale já to tak nikdy nevnímal. Je to můj brácha a já o něm takhle uvažovat nedokážu, neuměl bych k němu chovat zášť kvůli ničemu, natož kvůli tomu, že třeba dostal roli, kterou bych sám chtěl. Jasně, v každým mozku asi existuje nějaký temný zákoutí, kde se třeba i taková myšlenka urodí. Ale je to tak hluboko a tak ukrytý, že si toho ani já sám nejsem vědom.“

*Víte, co mě ještě zaujalo, když jsem si o vás četla? Kdosi o vás prohlásil, že nemáte pud sebezáchovy.

„Mám! Už jo.„

*Už?

„No nebývalo to tak vždycky, když jsem byl mladší, měl jsem pocit, že jsem kyborg, že se mi nemůže nic stát. A když mě starší v dobré víře varovali, jakože ‚tohle nedělej, to tě jednou bude bolet,‘ tloukl jsem se do prsou, že mě teda určitě ne! (směje se) A pak je vám najednou čtyřicet a to tělo se začne ozývat. Takže jsem se hodně uklidnil, protože mám o sebe strach. Chci prožít plnohodnotnej život, a ne skončit bez nohy, protože jsem přecenil svý síly.“

*To vás ta čtyřicítka tak změnila?

„Změnila vyloženě ne, ale je to prostě tak, že když je člověk tak nějak v půlce života, nutí ho to trochu bilancovat. Navíc si vemte, že ve středověku lidi ve čtyřiceti běžně umírali, v tom věku už to byli staří mudrcové. Přitom já mám pocit, že skoro začínám. Duše totiž nestárne, jen to tělo...“

*Tak vy si to tělo udržujete, jste vášnivý cyklista.

„To už právě nejsem. Byl bych, ale dlouhou dobu mě bolela záda, tak jsem šel na vyšetření a zjistilo se, že mám posunutý obratel. A na to to kolo není úplně vhodný. Takže teď musím cvičit, v podstatě až do konce života, ale jinak to zas tak šílenej hendikep není.“

*Tak hlavně, že vás to nelimituje v práci, to byste nenatočil ani nový detektivní seriál Dáma a Král. Mně tedy přijde, že u nás těch kriminálek vzniká hrozně moc…

„To je fakt, točí se jich hodně. Ale já mám detektivky rád, takže mi to nevadí. Do tohohle seriálu jsem šel především kvůli osobě Vladimíra Michálka, což je můj kamarád a současně, řekl bych, jeden z nejlepších režisérů u nás. Takže já v začátku ani moc nevěděl, co čeho jdu, prostě Vladimír řekl, tak jsem šel. (směje se) Protože mu věřím a rád s ním pracuju. A co může být lepšího než se do práce těšit na kolegy?“

*Teď už máte polovinu dílů natočenou, takže nám můžete prozradit, v čem se tahle detektivka liší.

„Liší se asi v tom, že se v ní nesnažíme o nějakou dokonale věrnou kopii reality. Nejde tam prvořadě o to, jestli by se něco takovýho fakt mohlo stát, ale naším hlavním cílem je diváky pobavit. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, napadl by mě asi kultovní seriál Columbo. Prostě se snažíme v rámci možností odvést kvalitní práci, uvidíme, jestli to lidi ocení.“

*Tím, jak jste stále populárnější, se určitě zvyšuje i počet fanynek, ne?

„Ne. Nevím, čím to je, ale žádný nabídky od ctitelek nechodí. Jsem z toho dost udivenej!“ (směje se)

To naštve…

„Proč?“

*Zájem opačného pohlaví je bonus vaší profese, ne?

„Ale člověk nepotřebuje stovky ženských, stačí jedna – ta pravá. Těch levejch za život potkáte dost. K tomu ale asi taky každej musí dospět. Mladí kluci jedou spíš na kvantitu než kvalitu a já jsem si v mládí užil dost. Teď už by mi stačila ta jediná, se kterou pak zplodím děti, aby se mě na to konečně každej přestal ptát.“ (směje se)

 

Fotogalerie
25 fotografií