Byla tehdy ta SuperStar sen, nebo peklo?

Je to už osm let… Pokaždé se mi vybaví Bratislava, tam se začalo vysílat živě. Předtím to bylo peklo, neustálé čekání, hodina spánku. Když tohle člověk přežije, je hotovej, ale neskutečně pyšnej. A pak to přišlo, živé vysílání, které já jsem absolvovala bohužel jenom jedno. Do té doby to bylo to nejhorší, co jsem v životě zažila, zároveň to nejkrásnější. Nevěděla jsem, zda dostanu epileptický záchvat, nebo vybuchnu radostí. Člověk najednou ví, že se na něj bude dívat čtyři a půl milionu lidí, a to byl pocit k zbláznění.

Tak to je teda smůla, hned při prvním živém vysílání vypadnout.

To jsem fakt těžce nesla. Měla jsem dost sebevědomí na postup, krásné hodnocení od poroty. Vůbec mi nepřišlo logický, že bych vypadla. Vůbec. Podle mě jsem měla spíš vyhrát. (směje se) Takže jsem z toho byla vyřízená.

Vidíte, a to jste tam jít ani nechtěla.

No, dobrovolně jsem tam nešla, prohrála jsem sázku s kámoškou. Byly jsme na horách a v šestnácti jsme se tam trochu picly. Ona do mě pořád hučela, abych se přihlásila, a já, jak jsem byla piclá, tak jsem se rozhodla udělat takovou skvělou věc – že pojedu na lyžích z kopce dolů do chalupy, ale pozadu. Dá se to, ale člověk k tomu musí mít speciální lyže, být střízlivý a jet za světla. Takže jsem to samozřejmě nedala. A sázka zněla, že pokud to nesjedu, přihlásím se. Bonusem byl zlomený kotník.

Ale ve finále jste té kámošce vděčná, ne?

To jo, dostala ode mě basu piv.

To už jste žila v Česku jak dlouho?

Šest let.

Předtím jste vyrůstala v Německu. Jak na dětství tam vzpomínáte?

Jako na hrozně hezké. Na babičku, krásnou přírodu, koně. Žili jsme na vesnici, bylo to idylické.

Co vím, zase taková idyla to nebyla.

Pravda, ve škole mě trochu šikanovali. Nevím dodneška, asi jen proto, že malé děti dokážou být hodně kruté. Tam jsem to pocítila, v Čechách jsem to pak už nezažila nikdy. Bylo to vždycky tak, se utvořila parta proti někomu. A když člověk nebyl v tu chvíli součástí party, tak to stálo za to.

Nepřitahovala jste to?

Myslím, že ne. Nebyla jsem tlustá, ani moc hubená, sociálně na slabší nebo vyšší úrovni, byla jsem jen o trochu mladší. A byla jsem ukecaná, ale to byly všechny děti.

Kdy se to začalo řešit?

Když jsem přišla domů s monclem. Byla tam jedna holka, která byla strašně krutá, podle mě to neměla v hlavě úplně v pořádku. Hrozně ráda trápila zvířata, třeba chytla myš a pak ji týrala, šneky házela proti zdi. To mně hrozně vadilo, já mám zvířata moc ráda. Tak jsem to od ní schytala.

Jak na toho moncla doma reagovali?

Máma z toho byla vyřízená, já jsem doma předtím nikdy nic neříkala. Okamžitě šla do školy a řešila to. A od té doby byl relativně klid.

Nemůže v tom šikanování být i schovaný původ psychických potíží, které se dostavily později?

Ptala jsem se psycholožky, jestli z toho moje panická porucha může pramenit, ale řekla mi, že spíše ne. A já si to myslím taky. Nebyla jsem dítě, které by v koutě tiše trpělo, bylo mi to v podstatě jedno – v tom smyslu, že jsem si z toho nic nenesla do budoucna. Navíc jde o civilizační onemocnění, který má hrozně moc lidí. Když nad ním člověk moc nepřemýšlí a neutápí se v něm, tak je vlastně docela v pohodě. A jestli na to mělo něco u mě vliv, tak spíš moje docela divoký mládí, to, že jsem občas vyzkoušela něco, co jsem asi zkoušet neměla.

Kdy vás ta panická porucha překvapila poprvé?

V devatenácti. Takže před pěti lety.

Jen tak?

Úplně přesně. Jen tak. Na to nikdy nezapomenu. Naboural mě pán, měla jsem auto v opravně, a tak jsem musela jet do školy metrem. Byla jsem po nějakým šíleným víkendovým flámu u kámošky na chalupě, takže jsem byla unavená, vyčerpaná… Jela jsem dolů do metra, a protože mám občas zbystřený sluch, tak jsem najednou slyšela, jak hučí to metro, jak hučí ty eskalátory, něčeho jsem se najednou lekla, bylo mi prostě nějak divně. Pak přijelo metro, něco jsem psala na telefonu, jak jsem od něj rychle zvedla hlavu, tak jsem se zamotala.

A když jsem si sedla do metra, tak v ten moment mi explodovala hlava, srdce, tělo. A jak zahlásili, ukončete výstup a nástup, tak jsem chytla tak šílenou paniku, že jsem musela okamžitě vyběhnout. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych tam mohla minutu a půl, než se ty dveře zase otevřou, zůstat. Vylezla jsem ven, ale ten stav vůbec neustupoval. Cítila jsem, že je něco špatně.

Do školy jsem dojela taxíkem. Jenže když jsem přemýšlela o tom, že pojedu metrem domů, zase se mi udělalo zle, zvracela jsem. Nakonec pro mě přijela ségra. Myslela jsem si, že se z toho vyspím, ale vůbec to nepomohlo, hlava dál pracovala a já vůbec nevěděla, co jí je. Málem jsem se z toho zbláznila.

Jak to trvalo dlouho?

Asi dva dny, než jsem zjistila, že je něco v pr… a že to musím začít řešit. Jela jsem za mámou a v takové polohysterii jsem ji prosila, aby mi našla někoho, kdo mi pomůže, zjistí, co mi je. Byla jsem šíleně unavená, protože jsem skoro vůbec nemohla spát a přemýšlela o takových věcech, jako proč žiju, proč dýchám, proč mrkám, proč rostou stromy a tak podobně.

Předpokládám, že někoho našla.

Známá psychiatrička nám poradila, ať zajedeme do Bohnic, do centra krizové intervence. Já už jsem v té době pořád brečela, protože jsem nevěděla, co mi je, co mám dělat, že mi v té hlavě maká něco, co nemá. Když jsme tam přijely, tak tam byl takový mladý doktor, vyslechl si mě a povídal: Slečno, buďte v pohodě, to máte panickou poruchu, to se nic neděje. A když mi tohle řekl, tak jsem najednou byla opravdu hrozně v pohodě. Že to má název, že to vlastně není nic hroznýho. Pak to ustoupilo a asi rok se nic nedělo.

A pak to zase přišlo?

Ano, a v o dost horší verzi. Jenže to už jsem věděla, o co jde. Do toho jsem tehdy docela kalila, což při tom rozhodně není dobrej nápad. Zlom přišel asi před dvěma a půl lety, kdy jsem na tom byla opravdu hodně špatně. Psycholožka mi řekla, že je to minimálně na medikaci, kterou jsem ale nechtěla. A tak jsme se dohodly na takovém placebo efektu, kdy mám u sebe permanentně léky na tlumení, takové vypínáčky, s tím, že když ten stav nastane, tak si tam jeden lupnu a budu dobrá. A mě fakt, že ho mám u sebe, hrozně uklidňuje.

Jak často si ho tam lupnete?

Jedině, než letím letadlem. Protože ten jeho uzavřený prostor, to je panika. Vlak nebo metro, to je proti tomu pohoda. I když metro taky nemám hodně ráda, a když opravdu nemusím, tak do něj nelezu.

Když ten záchvat paniky přijde, má člověk chuť vyletět z kůže, nebo se spíš v koutě schoulí do klubíčka?

Spíš jste tichý, v křeči, sám v sobě. Bojujete sám se sebou a jen chcete, aby to přestalo. Možná by nebylo špatné se vybít, ale člověk v ten moment neovládá tělo, má pocit, že se zbláznil.

Jak ten nejintenzivnější záchvat trvá dlouho?

Třeba dvě, maximálně čtyři minuty. Pak to ustupuje. Ale stav tíže, strachu a podobně zůstává, protože při tom dochází k množství chemických reakcí v mozku, a trvá, než se to vrátí do normálu. Takže i dva týdny po záchvatu můžu být prakticky nepoužitelná.

Nemá člověk tendenci sobě nebo někomu ublížit?

Určitě. V té beznaději určitě. Primárně sám sobě, protože najedou neví, co s tím má dělat. Takže ho začne napadat, že se začne krájet do rukou, nebo i horší věci. Když už opravdu nevíte, co s tím, tak si říkáte, že se na to vykašlete a budete mít klid. Ale to bylo hlavně v těch prvních chvílích, kdy jsem vůbec nevěděla, co mi je. Říkala jsem si, že s tím žít nejde. Když už člověk potom zná tu diagnózu, ví, že přinejhorším začne brát léky.

Posiluje ty panické stavy alkohol?

Už nepiju vůbec. Člověk je pak méně unavený. A když není unavený, tak není k těm stavům tak náchylný.

Neusadí se ale ve vás strach z toho, že ten stav zase někdy přijde?

To mám permanentně. Strach ze strachu. Že to může přijít z jakékoliv strany, z jakékoliv maličkosti. Když bych si to dostatečně vsugerovala, tak bych mohla dostat paniku i tady, že nemohu vstát od stolu. Musíte si v tu chvíli umět říct: Ale já odejít můžu.

Naučila jste se s tím pracovat.

Chce to se s tím stavem trochu skamarádit. Říct si: Jo, tak se vybij, a pak buď dobrej. (směje se)

VIDEO: Zpěvačka Debbi: Měla jsem obrovský problém s alkoholem!

Video
Video se připravuje ...

Zpěvačka Debbi: Měla jsem obrovský problém s alkoholem! Markéta Reinischová, Petr Soukup

Fotogalerie
23 fotografií