7°C
Blesk ji navštívil v jejím domě v Řitce, kde má i galerii Rosemarie.
Jak celá věc s panem Fröhlichem začala?
„Já tohoto pana Fröhlicha vůbec neznám. Byla jsem v kontaktu s paní, která se mi představila jako Vaňková. Znám jeho otce, na kterého jsem podávala i trestní oznámení, ale on poté záhy zemřel. Takže oni si přede mnou to jméno ani nedovolili vyslovit. Že jde o jejího tchána, jsem se dozvěděla až od policie.“
Proč jste na něho podávala trestní oznámení?
„Spolupracovali jsme spolu při prodeji některých obrazů. Jednou přijel, že s obrazem pojede na konzultaci, a pak jej opět vrátil, ale jindy ne. Pak jsem zjistila, že to odvezl nejbližšímu starožitníkovi. Takže z tohoto důvodu.“
Co jste tedy pro paní Vaňkovou měla dělat?
„Ptala se mě, jestli bych mohla prodávat nějaké její obrazy, co má prý po dědečkovi. Já se prodejem nikdy nechci zabývat, takže jsem ji odmítla, ona byla zklamaná. Ale vzápětí se mi přihlásil jeden sběratel ze Slovenska, se kterým jsem léta v kontaktu. Říkal, že by se u mě rád stavil a podíval se, jestli bych neměla nějaký zajímavý obraz. Takže jsem si na ni vzpomněla a o této příležitosti jsem jí řekla. Když dorazil ten sběratel, přijela s několika mimořádnými obrazy. Jenže on nechtěl nic kupovat, chtěl se jenom podívat, takže byla rozčílená. Ale takhle se ke mně dostala a občas nějaké obrazy přinesla.“
Takže pak jste pro ni sháněla kupce?
„Já se prodejem opravdu nechci zabývat, takže mám svého mladého galeristu, který není v kontaktu s tím pražským obchodním podsvětím, které mě má za nepřítele, protože jsem spolupracovala s kriminalisty. Takže jemu jsem ty obrazy posílala. Ty, kterým je prodával, neznám.“
Měla jste i vlastní kupce?
„Měla, ale o ty jsem přišla. Moje bývalá velmi dobrá známá mi nosila obrazy, které ale byly padělky. Byly velmi zdařilé, takže jsem pak o své kupce přišla.“
Vy jste také znalkyně?
„Vystudovala jsem dějiny umění. Znalkyní jsem byla jmenovaná v roce 1991 a napřed jsem pracovala pro úřady. Zavedla jsem evidenci jejich sbírek a pracovala pro kriminalisty. To leželo v žaludku pražským obchodníkům, protože to bylo často proti nim. Jeden z nich mi vyhrožoval, že má známé u soudu a že se postará, abych o razítko přišla. Nebylo se mnou žádné jednání, jenom jsem dostala dopis, že jsou stížnosti a mám razítko odevzdat. Advokáti mě ale vedli dál, že chtějí kvalitní posudky. Pak jsem si udělala živnostenský list na poradenství. Vždy je všude v dovětku toto uvedené.“
Pořídila jste si prý razítko podobné tomu soudnímu?
„Ano. A přidala jsem tam webové stránky své galerie, abych jí mohla dělat určitou reklamu.“
Takže jste nechtěla oklamat zájemce?
„Ne, v dovětku je vždy uvedené, od kterého do kterého roku jsem byla vedena jako znalkyně pro soud. A že nyní je zpracovávám na živnost.“
Zpracovávala jste posudky i k obrazům v této kauze.
„Ty mi nosila ta paní Vaňková i s těmi nejkvalitnějšími posudky od autorů monografií a podobně. Nikdo by nebyl kompetentnější než autoři těch posudků. Nosila k tomu i materiálové průzkumy a tak. Ale pak se mi někdy ozval ten galerista, že po něm chtějí kupci, abych zpracovala celkové posouzení. Kde bych i shrnula, co všechno k němu už bylo zpracováno a jaké jsou ceny v aukcích. Nedělám to moc ráda, raději maluji své obrazy nebo píšu detektivky, kde tyto své zážitky uplatňuji. Ale když to chtěli, tak jsem to zpracovala.“
Měla jste někdy důvod ty obrazy považovat za padělky?
„Ne. A hlavní pro mě bylo moje oko. A připadá mi, že se dělá kauza s nejkvalitnějšími obrazy, které mi sem kdy kdo přinesl, ale falsa, která se mi dostávají do rukou pravidelně, nikoho nezajímají. Policie o nich ale ví.“
Takže vy je za padělky nepovažujete?
„Nevím, kdo by mohl přebít vlastně ty nejkompetentnější posudky, co k tomu jsou. Co vlastně proti tomu kdo může namítat.“
