Jak o sebe pečujete, že stále vypadáte mnohem mladší?

„Děkuji za kompliment, beru to jako dárek k narozeninám, ale tak to není. Víte, já si myslím, že na svůj věk vypadám, jen klamu svojí energií. Kamarádi mi říkají samonabíjecí emocionální elektrárna a já sama cítím, že i v té nadsázce něco je. Životní energii vždycky připisujeme mládí, a pokud si ji uchováte do stáří, tak pěkně matete okolí, a to je nejspíš můj případ.“

Energii jste podědila po rodičích?

„Určitě. Podívejte se na moji mámu, té zase scenárista Marek Epstein říká, že sopku Etnu nemají v Itálii, ale v Hostivaři. A můj táta? To byste ho musela znát! To je uragán. Takže já jsem proti nim taková malá elektrárnička.“

Video
délka: 01:26

Stašová o mámě Bohdalové: Prozradila něco, co se moc neříká... Petr Macek, Lukáš Červený

Co ještě jste podědila po rodičích?

„Oba mi nezávisle na sobě vštěpovali, že jedině práce mě vždycky dostane ze všech trablů. V mládí jsem ani nevěděla, o čem to oba vlastně mluví. Přece když jsem nešťastná, tak mě z toho práce nemůže dostat, nešťastná budu pořád. Dnes vím, že měli pravdu. Práce je afrodiziakum, vyčistí vám hlavu, je to lano hozené do moře, kterého se chytíte a neutopíte se. Ten, kdo tvrdě pracuje, je prostě šťastný člověk. Rodiče šťastní jsou a já dnes taky.“

Obě vlastnosti se vám v herectví hodí, myslíte, že hojné publikum v divadle je následkem té energie?

„Myslím si, že ano. Věřte, že je to vzájemné a všichni o tom víme, protože dohoda mezi mnou a diváky v hledišti je naprosto jasná, náš vztah je poctivý. Proto mám plné hlediště. My si totiž hodně navzájem dáváme.“

Co máte na mysli?

„Chytré myšlenky, v mnoha případech poprvé vyřčené, velikou srandu, pořádnou porci vášně a taky slzy uvolnění a právě tu energii. Divadlo nikdy nic nenahradí a bude tady věčně a diváci jsou na každém představení spolutvůrci, a to je báječné. Jakou energii hodím do diváků, tak taková se mi vrací. Je to jeden velký živý organismus.“

Divadlo je pro vás srdeční záležitost, nebo máte přece jen raději filmové role?

„Divadlo je můj životní partner, na kterého se můžu spolehnout, taková velká láska. Film je přelétavý milenec, od kterého nikdy nevím, co mám očekávat, je mým malým potěšením. V dnešní době volím spíš velkou lásku, a to malé potěšení si už hodně dlouho rozmýšlím.“

Video
délka: 01:18

Bohdalová, nebo Stašová? Proč se matka s dcerou nikdy neobjevily ve společném filmu? Petr Macek, Lukáš Červený

Jak krom divadla trávíte volný čas?

„Hodně jsem se svojí maminkou. Užíváme si spolu hlavně to, že můžeme být spolu. Díváme se na filmy, uvaříme si dobrý papání, máma mi vypráví příběhy z mládí o panu Menšíkovi, Sovákovi, Werichovi a Horníčkovi a taky o mé babičce a dědovi, celé té minulé době, kdy jsem se já narodila, a i když už některé historky znám, strašně ráda si je znovu poslechnu. Je to báječný, že ve svých 62 letech se můžu zachechtat se svojí maminkou.“

A s otcem se vídáte také?

„Jezdím za ním velice často. Je ještě o tři roky starší než máma, bude mu 89 let. S ním zase probíráme, co zajímá jeho, takže geofyzika, astronomie a zemětřesení. Sice se v těchto tématech moc nevyznám, ale ráda mu naslouchám. Za tu dobu, co jsme spolu a on mě do těch tajů vědy zasvěcuje, už jsem přece jen něco pochytila.“

A pokud nejste s rodiči?

„Tak si třeba ve volných chvílích čtu. Teda teď v tomto období zrovna ne, momentálně se musím hlavně učit text nové divadelní komedie.“

Na co se diváci mohou těšit, bude to zase dílo plné energie?

„To si teda pište! Zkouším geniální hru amerického autora Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec. Je to slavná hra, kterou přede mnou hrála spousta slavných světových hereček, i těch našich báječných, jako byla Jaroslava Adamová a Věra Galatíková. Měla jsem na ni políčeno už léta, jen jsem čekala, kdy nazraje čas.“

A nazrál…

„Ano, právě teď. Role matky dvou dětí Toma a Laury Amandy je k pomilování i na zabití zároveň. Je to postava plná humoru, vášně, cvokáren a neutuchající chuti do života, kterou chce za každou cenu předat svým dětem. Za každou cenu! Spolu s Amandou, Tomem, Laurou a ještě s nápadníkem Jimem se smějeme a i pláčeme sami nad sebou. Je to skutečně vynikající komedie a vybrala jsem si i úžasného režiséra Vladimíra Strniska, se kterým jsem spolupracovala už sedmkrát, takže na sebe slyšíme na mrknutí oka.“

Zdá se, že tentokrát máte samé mladé kolegy, je to jedna z věcí, které vás omlazují?

„Určitě ano. Všechny jsem si vybrala sama a jsem na ně opravdu pyšná. Jaromír Nosek, Filip Cíl a Karel Heřmánek ml. jsou už známí mladí herci, ale potřebovala jsem ještě taková ta »háďata«, ty »pulce«.“

Kde jste je ulovila?

„Půl roku jsem chodila na zkoušky na DAMU a do DISKu a hledala přesné typy a našla jsem Adama Vaculu a Kamilku Trnkovou. Takže si i mladí lidé přijdou na své, protože v této komedii je i hodně romantiky, proto jsem si ji taky vybrala. Mladé jsem doplnila ještěAndrejkou Daňkovou, která se mnou pracuje už poněkolikáté. Mladí mají velkou kliku, že se na začátku své kariéry setkávají s tak geniálním autorem, jakým je Tennessee Williams, a s neméně geniálním režisérem, jakým je Vladimír Strnisko.“

Veřejné generálky pro seniory budete mít 19. a 21. dubna v Praze v divadle Bez zábradlí a po premiéře se rozjedete po vlastech českých. Nezmáhá vás ten kočovný život?

„Vybrala jsem si takový styl a sedí mi. Každodenní cestování po Čechách a na Moravu mi vůbec nevadí. Zatím to zvládám, fyzičku musím mít pevnou, proto taky denně cvičím, ale o tom nechci mluvit. Víte, divadelní povolání je snad jediné, kde hned po práci dostanete odměnu a přesně víte, jestli se vám práce povedla, nebo ne. Málokde dostanete okamžitou odezvu, a pro mě je dnes už životní nutností. Každé představení hraju tak, jako by mělo být moje poslední. Nikdy nevíte, kdy to naposledy skutečně bude, tak ať mají lidé zážitek.“

Máte ze svého věku nějaké komplexy? Spousta žen si připadá neatraktivní a mluví jen o tom, že ten jejich život už dlouho trvat nebude.

„Myslím, že by každá žena brala, kdyby se věk zastavil třeba na čtyřicítce, to je totiž moc pěkný věk, a dál by vypadala pořád stejně, a najednou by jí bylo devadesát. Bohužel takhle to nefunguje a musíme se smířit s myšlenkou Stellunky Zázvorkové, která řekla: Stáří není nic pěkného, ale je to jediná možnost, jak zůstat déle naživu. A tak já to taky beru.“

Ten optimismus máte asi poděděný po mamince Jiřině Bohdalové

„Pravda, moje máma nikdy neměla z věku komplexy, tak jak bych je probůh mohla mít já! Že už člověk není atraktivní jako ve čtyřicítce? No a co! Tak to nahradím něčím jiným, třeba budu příjemný společník a lidé se mnou budou chtít trávit čas, v tom je také kus atraktivity.“

Kde vy se vidíte za 10–20 let? Máte ještě nějaké nesplněné sny?

„Vidím se na jevišti, kde hraju staré dámy nebo třeba ještě ne zas tak staré, protože dnes ve svých 62 letech stále hraju 43letou Evy Mearovou v Drobečkách z perníku a 48letou Shirley Valentine. Čímž bych za 10–20 let měla hrát konečně těch mých nynějších 62 let! Uvidíme, uvidíme, uvidíme, jak říkala postava Jany z Románu pro ženy.“

Přirostla vám postava Jany k srdci?

„Román pro ženy je kouzelný a mají ho ženský rády a já též. Víte, zahrála jsem si opravdu krásné figury a různorodé, různého žánru a charakteru, od komedií přes veliké drama, takže svoje postavy z filmů Sebemilenec, Musíme si pomáhat, Láska je láska, Život je život, Pelíšky a všechny ostatní mám moc ráda. Když se na ně dívám, je to kousek mého vlastního života.“

Jak jste sama řekla, měla jste to štěstí zahrát si v kultovním filmu Pelíšky. Jak vzpomínáte na dobu natáčení?

„Takový film se natočí opravdu jen jednou za čas. Všechno se najednou sejde a klapne a sedí to jako ulité, jako dobrý večírek. Někdy prostě sedne prostředí, lidi, hudba, všichni jsou stejně dobře naladěni a mají chuť vytvořit pohodu a srandu. Nikdo nikoho nemá chuť porazit, natož podrazit. Prostě se na tom mejdanu mají všichni rádi a dýchají jako jeden. Při Pelíšcích se přesně tohle stalo a ke všemu vyjmenovanému přibyl skvělý scénář, režisér a naprosto přesné obsazení. Pelíšky jsou prostě Pelíšky.“

Ve filmu jste měla jednoho syna, který byl nešťastně zamilovaný. Prožívala jste se svými syny něco podobného?

„Kluci se zas tak moc nesvěřují, to vám potvrdí každá máma synů, takže já jsem nezaznamenala situaci, kde bych mohla eventuálně pomoci radou. Ani nevím, jestli bych byla schopná pomoci. Dnes už jsou z nich dospělí chlapi, mají své dívky a poradí si bez mámy.“

Toužila jste někdy mít dceru?

„Vždycky jsem chtěla mít kluky, proto jsem byla šťastná, že je mám. Až teď, co jsem starší, bych jako babička brala holčičku, nebo klidně dvě, tři… Zatím si kompenzuju dceru v Andrejce Daňkové, která je nejen báječná herečka, ale má i skvělý charakter. Beru Andreu, jako by byla moje dcera, a zaučuju ji do našeho povolání.“

Máte momentálně vedle sebe mužskou oporu?

„Pořád mám mužskou oporu. A i když ne pořád přítomnou, tak stále víme, že se máme. Víc o tom hovořit nechci. Myslím si, že nějaké svěřování se v mých letech, co se týká mé pozdní lásky, je přinejmenším směšné. Věřím, a vlastně jsem si jistá, že moje divačky spíš zajímá, kde budu hrát nějakou pěknou zábavnou komedii a kde se můžeme všichni potkat.“

Jaký názor máte na české muže? V Románu pro ženy jste ho jako představitelka Jany měla dost striktní.

„Podle mě to není o českých nebo italských mužích. Je to o vztahu. Buď se ta dvě rozkrojená jablka v tom vesmíru zase najdou, nebo ne. Buď pro to něco uděláte, nebo ne. Ano, mám ráda temperamentní muže, ale dnes už dávám důraz na spolehlivost a pravdomluvnost, charakter, aby byl vůči mně tolerantní, a hlavně humor mu nesmí chybět. Bez smyslu pro humor není vztah dobrý. A aby uměl »mít svůj svět«."

Jak to myslíte, »mít svůj svět«?

„To znamená, že se umí sám zabavit, má své koníčky, které třeba nemusí být moje, má své přátele, zkrátka že umí existovat radostně i sám. Takový mužský je velmi vzdušný, inspirující a zábavný.“

A co váš svět, chystáte se někam, až budete mít volno?

„Tak určitě do Itálie, zase se pojedu nadechnout Říma a možná i na Sicílii. Všude mám tolik přátel, že jednou si musím udělat pořádnou dovolenou, abych s nimi se všemi alespoň chvíli pokecala. Jsem ráda, že mám svůj druhý domov právě v Itálii. Umím si i představit, že bych v Římě žila. Ovšem, to bych nesměla být divadelní herečkou.“

Proč?

„Divadlo se dá hrát jen v mateřštině, pokud nechci ztvárňovat samé cizinky. K těm bych se možná propracovala, ale já chci na jevišti hrát role, na které potřebuju svůj rodný jazyk.“

V divadle Bez zábradlí a ABC hrajete často italské komedie, je to forma kompenzace?

„V podstatě ano, mám už na repertoáru Filumenu Marturano, Vím, že víš, že vím a Římské noci. Filmové dotáčky, které jsou v druhé půlce komedie Vím, že víš, že vím, jsme natáčeli přímo v Římě. Určitě ještě pěknou italskou komedii zase objevím.“

Video
délka: 01:52

Stašová po prohře na Lvech: Jsem divadelnice, moje energie na plátně není vidět! David Turek, Lukáš Červený

Fotogalerie
53 fotografií