9°C
Vnímáte, že by vám jméno pomohlo v cestě showbyznysem?
„Vzhledem k tomu, že byl táta dlouholetým členem jedné z našich nejslavnějších kapel, tak mi to v tom mediálním světě nepochybně pomohlo, i když hořce.“
Cit pro hudbu jste zdědil po něm?
„V genech mám cit pro hudbu po obou rodičích. Ale i přesto, že byl táta bubeník, byla máma ta, co nás vychovala a drilovala na klavír.“
Syn zesnulého bubeníka z Olympicu bude v Tváři! Pomohlo mu slavné jméno? Petr Soukup, Markéta Reinischová
Otec s vámi nebýval?
„Táta se po dvaceti letech života na vesnici dostal do Olympiku. Svět plný slávy toho kluka, co si dával džus na baru, v lecčems změnil. Koncerty a lidi kolem byli jeho život. Máma se tedy starala o teplo domova a on jezdil po štacích.“
Chápu správně, že jste si tátu moc neužil?
„My jsme si spolu nejvíc užili období těsně před tím, než zemřel. Byl jsem pro něho rovnocenný parťák, bavili jsme se o všem, dělali si srandičky. Jezdil jsem s ním na koncerty k padesátému výročí Olympiku a zároveň jsem začal pracovat na vlastních písních. Tenhle poslední rok byl skvělý a jsem za něj moc rád.“
Stihl jste si s otcem zazpívat?
„Podle mě měl táta potenciál zpívat, ale styděl se a zpíval si jen z legrace. Byť Petr Janda chtěl, aby všichni z kapely zpívali sbory, můj otec se jako jediný nikdy nepřidal. S ním jsem si tedy duet, myslím, nikdy nezazpíval, na to bych si pamatoval.“
A zažil situaci, kdy jste zpíval na pódiu?
„Ano, a od té doby datuji ten nejlepší rok s ním. Bylo to na pracovní stáži ve Španělsku, kam za mnou naši přiletěli. Hned po příjezdu jsem je pozval do baru a zazpíval jim s místními kytaristy svoje první songy. Měl jsem čerstvě po rozchodu a byl jsem pro ně zase zpátky to bezradné dítě, které by nejradši své starosti přenechalo rodičům a raději si šlo skládat písničky. Dodnes si živě pamatuju, jak si táta celé vystoupení nahrával a měl ve tváři pyšný výraz, což byl pro mě důležitý impulz, že to má smysl.“
Do té doby vám to přišlo nesmyslné?
„Předtím byl ke mně táta hodně kritický, prostě jsem si někde zazpíval na mikrofon, ale velké haló z toho nedělal. Po vystoupení ve Španělsku si pak pustil ještě nějaký singl na internetu, který se mu líbil, a to pro mě bylo stěžejní.“
Ještě na něco z toho roku si vzpomenete?
„Naši se v té době nově nastěhovali do domu, kde mám teď svůj byt i já, a tak jsem za tento přelomový rok zpětně celkově vděčný. Když nám nečekaně odejde někdo blízký, často nás trápí pocit, že bychom chtěli ještě milovanému člověku poděkovat a říct, jak moc ho máme rádi. Táta tohle věděl, tím jsem si jistý.“
Vaše texty vycházejí z životních událostí a pocitů. Složil jste nějaký pro otce?
„Když táta zemřel, něco jsem psát začal, ale nechtěl jsem, aby byl text laciný. Říkal jsem si, co bych do písně chtěl všechno dát. Příčilo se mi zpívat otřepané fráze, i když se to nabízí, protože fráze to říkají strašně dobře, a proto se z nich fráze staly. Přesto jsem jeden song napsal, ale jen sám pro sebe, dál ho pouštět nehodlám.“
Jednu takovou píseň ale s kapelou Perutě zpíváte, tu jste nenapsal vy?
„Se singlem Druhej břeh přišel náš basák, kterému zemřel otec, stejně jako mně. Zatím jsme ji zahráli jen párkrát. Je z naší tvorby nejmladší a chceme lidem hrát spíše rytmičtější a veselejší věci, přestože já si ploužáky vždycky zazpívám moc rád.“
Nežárlí na vás spoluhráči, že jste mediálně známější?
„S tím problém nemají, aspoň myslím, že ne. Berou mě jako workoholika, ale já jim říkám, že to spíš oni jsou lenoši. (smích) Dříve jsem všechno táhnul více méně já, teď cítím, že už v tom máme srdce a zájem do jisté míry všichni. Často jim vysvětluju, že co si člověk neodmaká, to nemá, že se práce nesmí svalovat na ostatní. Hlavní motor našich kariér jsme my sami.“
Velkou dávku energie vkládáte do show Tvoje tvář má známý hlas, která odstartovala minulý týden…
„Zkoušíme a točíme už od ledna, takže energii do soutěže vkládám delší dobu. Šel jsem do toho s tím, že se jedná o výzvu. Nemůžete na nějakého zpěváka říct: Aha, tak tohle nechci. Jsem smířený se vším, i s tím, že budu po pódiu lítat nebo chodit v podpatcích. Společnost show hltá, což je super, a laťka je nastavena vysoko. Legraci si ze sebe udělám rád.“
Máte za sebou první vystoupení. Jaká byla proměna v Petra Muka?
„První natáčení pro mě byl obrovský stres. Poprvé před diváky a před kamerami s písní Tančíš sama, ve které nejde o masku, ale čistě o zpěv. Krásná česká balada jen v doprovodu klavíru. Myslel jsem, že tím výtahem snad ani nevyjedu, ale snažil jsem si věřit, protože mě lidé ze štábu už na zkouškách hodně podporovali. Rozhodl jsem se při ní ani neotvírat oči. Já asi nikdy nebudu úplně spokojený, ale porota můj výkon ocenila nejlépe, a tak jsem za to šťastný.“
Pomohlo vám, že jste tu samou písničku nazpíval již v minulosti se svým bratrem?
„Když jsme s bráchou dělali cover na tuto píseň, upravil jsem si na několika místech melodii i text, což jsem zjistil právě teď, když jsem ji měl zazpívat tak, jak to má být. Bylo těžké odbourat zajeté manýry. Snad jsem to nakonec zvládnul důstojně.“
Účasti v soutěži předcházel konkurz, jak dlouho jste si musel počkat na rozhodnutí?
„Na konkurzu jsem si uvědomil, jak téměř od všech známých písní si člověk pamatuje jen refrény. Vlastně už tady mi dali rozpis zkoušek a já ani nevěděl, jestli mi k něčemu bude. Asi po měsíci zavolali, že jsem v užším výběru, v diáři jsem měl poznamenané dny, kdy se mi odlévá maska a všechno okolo, a já jsem přitom vůbec netušil, jestli v soutěži nakonec budu.“
Čeho jste se před prvním natáčením bál nejvíc?
„Že si to neužiju, protože bývám hrozně nervózní. Každý ode mě očekává, že se nerozklepu. Bojím se, abych lidi, co si mě do soutěže vybrali a vložili do mě důvěru, nezklamal.“
S vystupováním před lidmi už zkušenosti máte, proč ten strach najednou?
„Tvář je naprosto specifická věc. Kolem vás jsou kamery, vidí vás přes milion lidí a veřejnost je nelítostná. Jsem pro hodně lidí nováčkem a cítím ten drobnohled. I moje babička denně sedí na internetu a hledá, kde co o mně píší.“
Šel jste do show i kvůli zviditelnění?
„Že přijde víc nabídek, je stoprocentní. Pociťuju to už teď. Lidé, kteří mě nikam nechtěli, najednou volají a mají zájem. Tak to chodí a je to v pořádku. Nemůžu se na ně zlobit. Od soutěže ale očekávám hlavně velké dobrodružství a zkušenost.“
Takže budoucnost vypadá slibně. Chtěl byste se živit zpěvem?
„Tahle branže je tak barevná, že člověk nikdy neví, co mu přijde do cesty. Mám otevřenou náruč pro všechny výzvy. Baví mě rozmanitost. Momentálně mi práce dává největší smysl, ale věřím, že jednou přijdu do fáze, kdy se do popředí dostane rodinný život. Bydlím v baráku na okraji Prahy, tak třeba mě nakonec bude bavit okopávat záhonky.“
Přítelkyni žádnou nemáte, když neřešíte vztahy?
„Se vztahem jsem se ocitnul ve slepé uličce. Nedokážu se mu nyní věnovat tolik, jak by se člověk vztahu věnovat měl. Někdy si připadám jako starej páprda. Potkávám přes den tolik lidí a zažívám tolik vjemů, že už se těším, až doma zavřu dveře a budu jen sám se sebou. Říkám tomu vstřebávací chvíle a poslední dobou jich je málo. Soukromý život je pro mě teď vlastně synonymem toho pracovního. Ale nestěžuju si, protože je to zážitková jízda. Sice se s ní večer nepomazlíte, ale aktuálně bych neměnil. To pomazlení pak přijde třeba za odměnu.“
