Co se vám stalo?

„Ale upadla jsem na ledu a zlobí mě páteř. Doma už jakžtakž chodím, ven si ale bez chodítka ještě netroufnu. Doufám, že mě tady dají dohromady. Potřebuju být fit, abych mohla pracovat. Ráda bych se co nejdřív vrátila na mezinárodní konzervatoř, kde učím herectví. A potom jsem dostala krásné nabídky na tři filmy, dva z nich jsou televizní.“

Čím to, že jste najednou zase tak chtěná?

„Jsem přesvědčená, že to všechno způsobil film Kobry a užovky. Moje velké díky patří režisérovi Janu Prušinovskému. Nejdůležitější je, koho v životě potkáváte. Proto mě odjakživa tolik zajímají setkání, a je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní. Je to pokaždé důležitý moment.“

Jak to myslíte?

„Zásadně nechodím na castingy. Nebyla jsem na něm ani v případě filmu S tebou mě baví svět. Byli to režiséři, kteří si mne vždycky našli. Asi před třemi lety jsem udělala výjimku a šla na casting k seriálu Čtvrtá hvězda. Nevzali mě, ale potkala jsem tam Prušinovského, který mne hned obsadil do Kober a užovek. Žasla jsem. Dávno jsem si totiž říkala, že takovou hnusnou babu nemůže nikdo potřebovat.“

V Kobrách a užovkách jste úžasná.

„A představte si, že nejvíc mne v tom filmu lidé ocenili za věci, které byly pro mě samozřejmostí. Že jsem dokázala hrát ošklivá, nenalíčená a s mastnými vlasy. To ale patřilo k roli. Roli musíte dát všechno, co je třeba. Není možné hrát ženu, která chodí o holi, a tu hůl držet v ruce jako deštníček. To prostě nejde!“

Říkáte, že roli se musí dát všechno. Brala jste tak i postelové scény v Oldřichovi a Boženě, kde jste byla nahá?

„Jistě. Jsem herečka, takže svoje tělo jsem brala jako materiál.“

V Oldřichovi a Boženě jste měla postelovou scénu s Jiřím Bartoškou. Jak spolu vycházíte?

„S Barťákem? Mám ho strašně ráda. Byl to můj fantastický filmový manžel nejen v Oldřichovi a Boženě, ale i v seriálu My všichni školou povinní. Když jsem byla po operaci žlučníku v lázních v Karlových Varech, zrovna začínal festival. Jiří se dozvěděl, že tam jsem, a pozval mě soukromě do Puppu na oběd. Bylo to moc milé. A když jsem se potom dozvěděla, že vážně onemocněl, říkala jsem si: Když se uzdraví, vyletím snad do nebe! A nepřestávala jsem myslet na jeho ženu. Když se dozvěděla o Jirkově rakovině, byla zrovna někde za Prahou na pohřbu jednoho ze svých rodičů. Muselo to být pro ni strašné!“

S dalším filmovým fešákem Oldřichem Víznerem máte dvě dcery. Rozvedli jste se po čtyřiadvaceti letech a od té doby žijete sama. Proč?

„Ještě nějaký chlap? Ani vidět! Dobrých pět let poté, co jsme šli s Oldou od sebe, jsem nemohla vedle chlapa sedět ani v dabingu. V tváři působím nepřístupně, to je ale klam, jsem hodně přecitlivělá.“

A to vám ani teď nevadí, že nemáte partnera?

„Ne. Za tu dobu se nevyskytl nikdo, s kým bych chtěla dožít svůj život. A není to vůbec škoda. Vždyť já nevidím šťastný pár, rozvádějí se staří i mladí.“

Jaký byl vůbec Vízner manžel?

„Dvacet let to s ním bylo skvělé. I kdyby na holky po rozvodu neplatil ani korunu, nikdy bych ho nežalovala. Byl to nejhodnější člověk na světě a my byli dvacet let nejšťastnější lidi na světě. Vším, co Olda dělal, jak se choval, mi říkal: Miluji tě! Nahlas to ale nevyřkl nikdy, on byl vždycky taková citová placka.“

Proč to tedy krachlo?

„Onemocněl. Propukly u něho maniodepresivní stavy, které v něm dosud spaly.“

A co je podle vás vyvolalo?

„Ale vždyť to víte – uhořel mu bratr před očima, když chtěl na pláži zapálit kotlík. O tom se ale bavit odmítám. Byla jsem u toho a dokážu pochopit, jak to muselo s Oldou zamávat. No prostě byl tak nešťastný, že začal být nesnesitelný. A ty stavy z něho udělaly jiného člověka. Naše manželství krachlo v roce 1988. Čtyři roky jsme se to snažili slepovat, ale nešlo to.“

Uplynulo přesně 40 let, co se podepisovala Charta 77 a anticharta. Toto období jste prožili společně s Oldou.

„Ano. Na to období nerada vzpomínám. Pořád po nás někdo chtěl, abychom na někoho žalovali. To bych ale radši spáchala sebevraždu! Dětem jsem vždycky říkala: Když si dáte s klukama nebo holkama přes hubu, tak vás pohladím. Když na ně ale budete žalovat, tak si mě nepřejte!“

Ale antichartu jste podepsala.

„Ano, a bylo to pro mě strašný. Já ale živila rodinu a nebyla jsem tak statečná. Pamatuji, že jsem si šla do Divadla ABC pro výplatu. Na jedné straně stolu se podepisovala výplatní listina, na druhé anticharta. Byl to podpis za podpis. Byli jsme s Oldou z toho úplně vyřízení, protože předtím jsme uvažovali, že alespoň jeden z nás podepíše Chartu. Kdybych ji ale podepsala já, neměl by nás kdo živit. A kdyby Chartu podepsal Olda, ztratila bych stejně práci. Nebylo východisko.“

Propuštění Václava Havla z vězení jste ale oba podepsali jako první.

„A bylo to tehdy o pusu. Holkám jsme říkali: Asi jsme vám zničili život, my už ale nemůžeme. A holky: My jsme na vás hrdé! Bezvadný dcery máme. Víte, každý rok 21. srpna, tedy v den výročí okupace republiky sovětskými vojsky, k nám lezli fízlové. Dokonce i na chalupu. Byli jsme herci, hledali u nás Havla. A tak jsem se jednou naštvala a řekla si, že si z nich uděláme srandu. Dali jsme si na zahradu do skalky sošku Lenina. Oni u ní seděli, věděli, že je to provokace, ale nemohli nic dělat. A nám bylo líp. V zimě jsme tomu Leninovi vždycky dali beranici, kterou naši psi pokaždé sežrali.“

Promiňte, nemusíte odpovídat, ale Ladislav Frej přiznal, že když jste spolu hráli, tak mezi vámi k něčemu došlo.

„A zase to skončilo. Olda tomu nepřikládal žádnou váhu. On byl na určité věci zvyklý. Když mi bylo, myslím, pětatřicet, tak mě strašně v Činoheráku balil Milan Kňažko. A Oldovi jako pitomec říká: Taky bys ji chtěl dostat, viď? A Olda: Já už ji mám šestnáct let. Je to moje žena… A o Frejovi už nemluvte.“

Proč?

„Protože trápil manželku Věru Galatíkovou. Když onemocněla rakovinou, žil s Martou Vančurovou. Když se to dozvěděl, vrátil se sice domů, ale stejně byl s Martou. A Věra to věděla. A to mi připadalo hrozné.“

Začalo se vám opět dařit. Přicházejí pracovní nabídky, domů se vám hrnou návštěvy. Musí to být příjemný pocit.

„Upřímně, nechápu to. Protože když mi bylo šedesát a pětašedesát, tak po mně nikdo ani nevzdechl. Navíc nenávidím návštěvy. A pokud bych byla v parlamentu, ve vteřině bych schválila trest smrti za neohlášené návštěvy. A předsíňové odchazeče bych střílela. Zaseknou se na odchodu a teprve spustí to, na co měli čas několik hodin předtím. Vlastně je mi ten momentální zájem o mou osobu velmi podezřelý.“

Přece nepochybujete o tom, že jste skvělá herečka?

„Musíte o sobě nepřetržitě pochybovat. Proto se pořád sama sebe celý život ptám, jestli jsem něco neudělala špatně. Jenom idiot o sobě nepochybuje!“

Fotogalerie
54 fotografií