Ty, kteří v lednu a únoru 1977 podepsali Antichartu, vnímáte spíše jako zbabělce, nebo jako chudáky?

„Já to měl snazší. Díky režimu jsem tehdy neměl žádné postavení, o které bych mohl přijít. Ale byli otcové rodin, kteří postavení měli, a tak se na to vymlouvali. Chápu jen přístup Evy Pilarové, která řekla, že se stydí a velice omlouvá. To nedokázal říct nikdo od Franty Čecha po Karla Gotta. Ti a další nedovedou říct ani teď, že to nebylo v pořádku.“

Vy jste se jako jeden z prvních stal signatářem Charty 77. Bylo to těžké?

„Ne. Já jsem se vždycky choval jako svobodný člověk bez ohledu na to, jestli to šlo, nebo nešlo. Nedělal jsem vyložené politické krkolomnosti, za které bych skončil ve vězení. Když za mnou Jiří Němec přišel s Chartou, tak já jsem viděl, že to je svobodomyslný kodex, podle kterého, aniž bych si to uvědomoval, žiju. Já jsem svým podpisem jen stvrdil to, jak žiju.“

O co vám skutečně tehdy šlo?

„Aby byly prosazeny svobody a práva. Aby se režim dozvěděl, že je tu něco jako opozice, se kterou je třeba počítat. Charta byla listina nabádající nehodný komunistický režim k dodržování lidských práv. Chartisté nebyli třesoucí se srabi. Při jejich setkáních z nich vyzařovala radost ze správného odhodlání. To vše zobrazuje výstava Charta Story, kterou otevře Národní galerie 13. března v Salmovském paláci. Jako autoři vše ukážeme na příběhu Ivana Jirouse zvaného Magor (básník, manažer skupiny The Plastic People of the Universe – pozn. red.). Ten ovšem některým nedá spát.“

Jak jde Charta 77 dohromady s tím, že teď veřejně vyzdvihujete monarchii a osvíceného panovníka místo demokracie?

„Nikdo netvrdil, že demokracie je ideální systém. Ideální by byl osvícený panovník. Je ale těžké ho najít. A ještě těžší je ho instalovat. Já jsem to jednou nabízel Schwarzenbergovi a on skromně odmítl, tak jsme se domluvili, že sestavíme komisi. Takhle kdysi hledali Jana Lucemburského.“

Krále asi mít nebudeme, takže měl byste v ČR koho volit?

„Volí se menší zlo, a já nevím, co je tady menší zlo. Buď je tady menší zlo všechno, anebo zlo je tady všechno. Já bych nebyl schopen to menší zlo zidentifikovat. Za normálních okolností by to mohla být sociální demokracie s původními ideály, které jsou ale zdeformovány. I když nynější vláda, pokud jde o masovou migraci, tak přinejmenším dočasně zaujímá vcelku rozumný postoj. Nedochází tu ke zbytečnému přehánění, jaké dělá Angela Merkel v sousedním Německu.“

Nedávno odvysílala Česká televize dokument podle vašeho scénáře Vyhnáni po Chartě. Jste pyšný?

„Jako autoři jsme já a má choť ČT vděčni, že nám schválila synopsi seriálu. Méně jsme vděčni dramaturgyni a režiséru, kteří Chartu vůbec nechápou, to spíš Antichartu. Místo námi předepsaného dialogu režisér sestříhal sled monologů.“

Z vašeho životopisu lze usuzovat, že jste uměleckou inspiraci často čerpal z milostných vztahů. Kolik žen jste měl?

„Ach tak, no, čemu říkáte ženy? Jeden můj přítel měl tisíce žen, ale ne se všemi byl oddán (smích). Dvě děti mám s družkou. Pak jsem měl manželku, s níž jsem děti neměl. A teď mám druhou manželku Zuzanu, se kterou mám syna Eugena juniora. A pokud jde o ženy, tak už toho radši nechme...“

Kdo je Eugen Brikcius

Výtvarník, básník, prozaik, esejista, mystifikátor a filozof se narodil v Protektorátu Čechy a Morava 30. srpna 1942. V lednu 1980 emigroval do Rakouska. O dva roky později se zamiloval do Zuzany, také chartistky, kterou si v roce 1984 vzal.

Brikcius je členem PEN klubu. V roce 2015 získal Cenu Jaroslava Seiferta. Střídavě žije v Česku a Rakousku. Jeho dvě děti František a Anna vystupují jako violoncellové Duo Brikcius. Syn z posledního manželství se Zuzanou podniká na Blízkém a Středním východě.

Ukázka z Brikciovy tvroby:

VZPURNÝ LÍH

A já zvyku přivykl jsem

napájet se špiritusem

přivykl jsem zvyku rád

vypité zas vdechovat

Svůj dluh vůči bytí

splácím notným blitím

Dluh mi vrací úděl zpátky:

tak se sytím svými zvratky

– A tělo se stalo slovem

(Větrné mlýny, 2012)


Fotogalerie
27 fotografií