8°C
Co dostal malý Martínek k prvním narozeninám?
„Samozřejmě nějaké oblečení a hračky. Popravdě si však Martínek ještě moc dárečků nevšímá. Momentálně se zajímá spíše o praktické věci – baví ho vymotávat role toaletních papírů. V pěti minutách jich stihne rozmotat klidně i deset, to je myslím světový rekord. Taky zkoumá televizní ovladače a velmi rád hodnotí stav našeho botníku. Pusou…“
Takže hračky nic?
„Na Vánoce dostal klasickou dřevěnou hračku, bubnujícího pejska na kolečkách, a té se upřímně bojí. Má to svou výhodu v tom, že stačí pejska postavit tam, kam nechceme, aby chodil, a Martínek tam ze strachu radši nejde. Možná tedy nakoupíme více těchto pejsků.“ (smích)
Jak moc vám narození syna změnilo život?
„Martínek představuje čistý život a jako takový vlastně akcentoval naše životy. Život každého člověka se skládá z různého poměru mezi životem a duchem. Odkázal bych na skvělé příběhy Thomase Manna. Opravdu to funguje tak, že duch touží po životě, zatímco život touží po duchu. Obě dvě strany jsou stejně hodnotné. Nelze říci, která přirozenost dělá člověka lepším. Já jako umělec jsem byl vždy spíše na straně ducha a přitahoval mě skutečný život. Možná že i proto mě Martínek naplňuje tak neskutečným štěstím pokaždé, když se na něho podívám. A nejenom Martínek. Spolu s Ivonkou jsme tři, tři jako tóny akordu, který zní ve sladké harmonii. Ze dvou tónů akord nevznikne, ať je jejich souzvuk sebekrásnější.“
Tvoříte s Ivonou velmi příjemnou dvojici, máte spolu syna. Vy jste ji ještě nepožádal o ruku! Proč?
„Žijeme spolu v úžasné shodě. Rozumíme si beze slov. Naštěstí nemusíme nikomu naši lásku dokazovat. Nemusíme se brát kvůli rodičům, ani kvůli tomu, co řeknou lidi. Nemusíme se brát kvůli ekonomickým nebo náboženským důvodům.“
Netvrdím, že musíte. Ale jestli chcete…
„Chceme se vzít, protože se milujeme a protože to chceme my dva. Proto se chceme vzít tak, aby to vyhovovalo nám dvěma. Nechceme to uspěchat, nechceme se vzít proto, abychom to měli za sebou. Nemusí to být velká událost, nemusí na ní být mnoho lidí, ani se nemusí odehrávat na nějakém exotickém nebo luxusním místě. Místo však musí být správné. Všechno musí být správné a zapadnout do sebe. A hodnotiteli budeme jen my dva, vlastně tři.“
Pořád jste mi neodpověděl. Tak požádal jste, nebo ne?
„Rozhodně bych ji nežádal o ruku v přímém přenosu v televizi, nejsme ten typ lidí. Žádám o ruku každým políbením a ona to moc dobře ví, protože ona každým políbením odpovídá ano. Určitě se dozvíte, kdy se vezmeme, ale nemůžu říct, kdy nebo kde to bude, protože to zatím sami nevíme.“
Kdo doma takzvaně drží kasu?
„Peníze nemusíme řešit a opravdu je neřešíme. Abyste rozuměli, není to tak, že bychom přehnaně utráceli, naopak žijeme myslím poměrně skromně a rozumně. Je to tak, že nemusíme řešit existenční problémy, a protože vyděláváme oba dva, nemusíme řešit, kdo co kdy koupí. Jednou nakupuji já, jindy Ivonka. Já vím o financích Ivonky a Ivonka ví o mých financích – z tohoto pohledu je to zcela transparentní. Tradiční způsob jedné kasy, kterou někdo drží a hlídá, u nás není, protože není potřeba.“
Jak jste prožili Vánoce a Silvestra?
„Vánoce i Silvestr jsou u nás hlavně o pohodě domova, protože přes rok hodně cestujeme. Vánoce jsme měli krásné. V obýváku stál krásný smrček v balu. Ozdobili jsme ho jednoduše slámovými ozdůbkami, které ze všeho nejvíce zaujaly Martínka. Snažil se je ochutnat a několik z nich se mu skutečně podařilo sníst! My jsme naopak jedli tradiční bramborový salát s řízkem místo kapra. Kaprů je nám líto, a proto je nejíme. Ke štědrovečerní večeři jsme si jako každý rok dali pod talíře nějaké peníze, zapálili svíčky, pustili koledy v podání Bambini di Praga a s chutí se projedli až k dárečkům. Na první svátek vánoční jsme šli k Ivončině mámě, kde se sešla celá její rodina stejně tak jako na Štěpána u mé mámy. Silvestr Martínek z velké části prospal. S Ivonkou jsme si dali perlivé víno z jižní Moravy, které máme oba moc rádi.“
Dovedete si představit, že budete zpívat třeba ještě padesát let a bude vás to bavit?
„No, spíše si nedovedu představit, že nebudu zpívat padesát let, protože mě to nebude bavit. Každý druh umění je jako nemoc. Není to otázka vůle. Zkrátka musím zpívat a tvořit, protože mě cosi vnitřního k tomu nutí a protože mě to velmi naplňuje. Jediné, co může zpěváka zastavit, jsou problémy s hlasem. Tomu se však snažím předejít…“
