Jaký ten váš král vůbec je?

Myslím, že to je prototyp všech chlapů. Je to hlava rodiny, ale domácnost ve skutečnosti vůbec neřídí, to dělá jeho žena, tedy Jitka Čvančarová. Pokud už král něco udělá, tak samozřejmě špatně. Takže jde o takového normálního chlápka. Navíc ho celkem chápu – kdo by se nezbláznil, když mu doma vřeští třináct ženských hlasů, dvanáct dcer a jedna žena?

Měl na vás režisér nějaké speciální královské požadavky?

Ivan Pokorný si mě vyhlédl a rovnou oslovil, takže věděl, do čeho jde. Navíc – vánoční pohádky se neodmítají a mě to natáčení hrozně bavilo. Hodně jsem si u něj odpočinul, nebral jsem ho jako práci.

Je to jiné než točit seriál?

Určitě. Točili jsme na zámečku Stekník u Žatce, o kterém jsem vůbec nevěděl, že existuje. Ve výsledku to bude naše ostrovní království, kde se místo chmelnic naklíčuje moře – k pohádkám zkrátka patří kouzla.

Část natáčení probíhala i v Chorvatsku…

Tam já nebyl, za rodiče tam byla jen Jitka Čvančarová. (směje se) A prý to bylo hodně krušné natáčení. Nevyvedlo se počasí, byla bouřka…

Říkal jste, že pohádka je plná kouzel a triků, jaký byl ten nejzajímavější?

Za okna nebo i do míst, kde jsme stáli, se dávaly zelené klíčovací fólie, které se pak v postprodukci vyměnily za nádhernou ostrovní krajinu. Nebo když při útěku Marta Dancingerová s Honzou Cinou vyskočili z okna na lešení, bude to nakonec v pohádce skok rovnou do moře. Také si na natáčení všimnete věcí, které vám ale v první chvíli nedojdou. Třeba naprosto ošumělé prostory Stekníku. Jeden čas to byl archiv, pak ubytovna pro chmelové brigádníky, takže do naší královské ložnice regulérně zatékalo, ale zvenku to vypadalo obstojně. Je zvláštní, že kamera to má ráda a ve výsledku to vypadá naprosto skvěle.

Jitka Čvančarová si trochu stěžovala, že se s vámi pracovně setkala po hrozně dlouhé době. Prý by bylo třeba to napravit…

To je pravda. Naposledy jsme se potkali na divadle ve hře Ať žije královna! Vlastně ještě jednou v seriálu Místo zločinu Plzeň, kde jsem ji zatýkal. I já bych hlasoval pro další společnou práci, ona je hrozně fajn.

Hraje se vám lépe, když se znáte a víte, co od sebe očekávat?

To určitě. Víte, co si můžete dovolit, protože občas, jak se říká, zlobíte a je na place legrace. Ale někdy je natáčení masakr, ať se znáte, nebo ne. Třeba když se tady sešlo těch dvanáct hereček, které jsou naše pohádkové dcery. Zuzka Stavná, Markéta Frösslová… Když se tyhle »čarodějnice« rozjely, tak to byl velký mazec. (směje se) Myslím, že i režisér Ivan Pokorný z toho byl u vytržení.

Jak často jste točil se všemi dcerami najednou?

Dvakrát. Poprvé, když jsou princezničky malé, takže to byly děti od šesti do sedmnácti let, a pak ty dospělé. Musím říct, že děti byly docela ukázněné. Nejvíc asi trpěla Markéta Frösslová, která byla v době natáčení těhotná, a neustále jí bylo vedro. Vtipné bylo, když mi ty holky představovali. Jedna z nich se jmenuje Miláčková, to je hrozně krásný.

Pokolikáté už vlastně hrajete v pohádce?

Moc jich nebylo. Anička s lískovými oříšky, Peklo s princeznou a teď Slíbená princezna. Pak ještě nějaké dvě televizní.

Dámy si po natáčení pohádky většinou stěžují na nepohodlné a těžké kostýmy. Vy chlapi to asi máte jednodušší, že?

To jo, protože já jsem měl na sobě chvíli klasický oblek a pak jsem zbytek natáčení strávil v županu, pyžamu a pantoflích. Ale měl jsem velkou a těžkou korunu. A do druhé půlky mě zestaršovali, udělali mi trochu šedý odstín vlasů a vousů.

Co podle vás ve správné pohádce nesmí být?

Asi to, aby zlo zvítězilo nad dobrem. Jinak tam může být naprosto všechno. Patří tam láska, smrt, musí to být nějakým způsobem vyvážené…

Jaká kolegyně herečka je pro vás ztělesněním královny?

Jitka Čvančarová, to je prostě nádherná ženská a je to každopádně královský typ. A rozhodně to neříkám proto, že ji teď hrála. Známe se už dlouho.

Kromě té vaší teď bude pohádek plná televize. Kterou máte ze všech nejraději?

Milou. Mám pocit, že dnešní pohádky jsou zbytečně moc překombinované. Dřív se točily nějak jednodušeji, možná jsme nebyli jako děti tak zmlsaní a asi nám to stačilo. Dnes se tam odehrávají takové brikule, že nevím, zda je to dobře.

Vaši synové se budou na tatínka v pohádce dívat?

Filip určitě, tomu budou tři roky a už mě velmi dobře rozezná. Kryštof je ještě malý, ten to vnímat nebude.

Bez čeho si u vás doma kromě pohádek nedokážete Vánoce představit?

Bez stromečku, salátu a řízku. Pak samozřejmě bez koled, betlému a teď poslední dobou i bez dárků, především kvůli dětem. To, co se odehrává v očích toho špunta, když se stromeček rozsvítí a je tam ta halda prapodivně barevných balíků, to je pohled k nezaplacení.

Skoro to vypadá, že vy ten pohádkový život prožíváte i ve skutečnosti.

To by bylo krásné, ale realita je jiná. Vždy se najde někdo, kdo vám podkopne nohy.

Očima autorky

S Martinem Stránským se znám léta a musím říct, že se za tu dobu vůbec nezměnil. Stále gentleman. O pohádce jsme si povídali, když měl chvilku mezi natáčením jednotlivých obrazů Ordinace v růžové zahradě. Takže naproti mně seděl v bílém mundúru a vzpomínal na letní natáčení. Pohádky ho dost baví, a protože podle něj si v mnoha nezahrál, tak je rád, že k němu ten král dorazil.

Fotogalerie
38 fotografií