9°C
Proč jsi o sobě začala psát?
Já vlastně žádnou knihu psát nechtěla, i když mě k tomu několik nakladatelů v průběhu posledních pár let vyzvalo. Všichni chtěli knížku o módě, předpokládali, že ji mé jméno prodá. Jenže takových knih je spousta, jsou krásné, výpravné, a téměř nikdo je nekupuje. Leží na pultech.
Na co ze svého života jsi vzpomínala nejraději?
Nejsem typem člověka, který vzpomíná, žije minulostí, tím hezkým, co bylo, polstruje méně hřejivé dny dneška. Což platí i pro knihu, v níž líčím pár zásadních etap bytí, epoch doby, osudových momentů. Nejsou to chronologické memoáry, nejsou to vzpomínky v prvním plánu, pokud mi rozumíš.
No tak…
Tak abych ti trochu vyhověla, hezky mi bylo při psaní kapitol o babi, dědovi a pratetě, již mě vychovávali. Byli staří, velmi chudí, ale dali mi víru v boha a dobrou výchovu. Kinderstube, řekl by děda Hugo.
Při čem ti bylo při psaní naopak nejhůř?
Nic takového nebylo. Po ranách, o nichž se zmiňuji, zbyly jen jizvy, které nebolí, i když se občas, jak to bývá, při změnách počasí ozvou, metaforicky řečeno. Naštěstí jsem knížku psala v době, kdy se zacelila i osmatřicet let otevřená rána ze ztráty nejstaršího syna, o nějž jsem přišla a před necelými pěti lety se s ním sešla. Musím přiznat, že byl rychlejší, našel si mě dřív. Díky TV Stream, která se mnou natočila zpověď módní ikony. Jsme všichni spolu, jsme rodina. Jsem šťastná, ostatně vše je v kapitole nazvané Má láska nosila šusťák.
Tajemství Františky Čížkové: S prvním synem jsem se 39 let neviděla! Markéta Reinischová, Petr Soukup
Jak ti to psaní vůbec šlo?
Psala jsem impulzivně, někdy zažívala až euforii, byla sama sobě psychoterapeutem. Faktem je, že o matce, která mě ve čtyřech nedělích opustila a letos v předjaří, kdy kniha ještě vznikala, v třiaosmdesáti letech zemřela, se mi psalo těžce. Nikdy jsme se o našem složitém vztahu nebavily, odmítala to. Většinou jsme se vídaly jednou za rok před Vánocemi, a někdy ani to ne. Myslela jsem, že příval pláče nad jejím skonem bude osvobozující. Odplaví všechny křivdy, její nezájem o mě. Jenže já si v předtuše pobrečela den před její smrtí, na pohřbu uronila pár slz. Bylo mi a je mi úzko ze mě, mojí romské matky, z níž mám víc, než si připouštím. Nejen fyzickou podobu. Jsou tu geny, jež výchova gadžů nesmázne.
V knize jsi neobyčejně otevřená, je to čtení strhující, ale také hodně intimní. Kde pro tebe byla hranice toho, co už říct nechceš, takové soukromé tabu? Zkrátka, co jsi vynechala?
Vynechala jsem toho hodně. Spoustu blízkých, v životě zásadních osob, neboť se s popisovanými milníky v čase míjejí. U většiny aktérů, kteří se v knize objevují, vynechávám příjmení. A záměrně vynechávám i některé postavy ze showbyznysu – nechci, aby vznikl dojem, že se na jejich popularitě přiživuji. Ale i tak se asi mnozí poznají, budou mít možná depku, pocit bezmoci, protože vidí věc jinak. Jenže tohle je můj příběh, mé vnímání událostí. A pokud se týká mě samotné, jisté tabu kolem sebe jsem zachovala. Není dobré se zcela odhalit, vydat všanc. Tabu dráždí, je motorem zájmu. Definitiva bez otazníku znamená smrt.
Jak ses dostala k módě?
Začalo to v dětství, kdy jsem s babičkou na singrovce přešívala odložené svršky, které mi poskytoval odbor sociální péče. Velký dojem zanechaly zásuvky prádelníku pratety Milady – krajky, látky, hedvábné nitě, perličky, závoje a jiné doplňky z glamour doby první republiky, éry art deco. Později jsem se jako každá druhá chtěla odlišit od totalitní uniformity. Mimo jiné jsem zatoužila po svetru, jenž měl velká oka a velkorysou linii. Nosila jej má kamarádka, naučila jsem se kvůli němu plést – tak začala dráha oděvní výtvarnice v oboru ruční pletáže. Trendem tehdejší doby byly aplikace, jež ke kreativitě vybízely. Byly leckdy malované, z různých materiálů od krajky po jutu, kožešinu, kov, peří…
V bytě na pražském Jižním Městě jsi byla před revolucí i chvíli po ní vyhledávanou návrhářkou, která svoje práce doma prodávala. Kdo u tebe nakupoval?
Tenkrát to v podstatě jinak než v soukromí nešlo. Ale byly tu i undergroundové akce, například prodejní expozice kreací špičky tehdejších módních designérů, jež v podkroví činžáku v Mezibranské ulici na úpatí pražského Václaváku pořádala pozdější módní galeristka Ivana Follová s manželem Janem, filmovým kritikem. U Follů jsem se brzo vyprodala a těžko říci, zda jsem provětrala peněženku tehdejší star showbyznysu Petry Janů nebo manželky pozdějšího prezidenta Olgy Havlové. U mě doma si kreace vybírala nesmírně kultivovaná Jiřina Jirásková i její kolegyně z divadla Jiřina Bohdalová. Zájem projevil Jirka Korn, Hana Zagorová, v mém modelu zpíval Hančin jevištní boy Petr Rezek. Řada klientů pocházela ze zahraničí. Do mého bytu dorazili především díky filmovému producentovi Miro Voštiarovi. Většina byli Italové, kteří u nás točili. Včetně hnědookého fešáka, nástupce komisaře Cattaniho v TV seriálu Chobotnice. A neodolal ani Franco Nero.
Litovala jsi, když jsi později s návrhářstvím skončila a šla za jistějším příjmem do novin?
Tím bych ublížila jen sama sobě. K tomu, abych opustila volnou nohu návrhářky, která v německých galeriích sice prodává, ale musí si na peníze z komisního prodeje počkat stejně jako tvůrce obrazu, jsem měla pragmatické důvody matky dospívajících synů, jimž jsem chtěla standard před rozvodem s jejich otcem pokud možno udržet.
Neuvažovala jsi v posledních letech o návratu k návrhářství, už se známým jménem módní kritičky?
Ne, opravdu ne. Nemám na to energii. Tady nejde jen o náboj kreativity, ale i o schopnost se prodat. Být dobrým obchodníkem, manažerem. Musíš mít finanční podnikatelské zázemí, místo prezentace, marketingovou vizi a tak dále. Vybudovat značku je těžké i s bonusem jakéhosi kreditu na scéně.
Spousta lidí si tě váží, oceňují tě, ale spousta ti píše na internetu hrozné věci, ze kterých by se jeden sesypal. Jak to zvládáš?
Jsem nad věcí. Jinak to nejde. Kdysi jsem v Blesku komentáře pod svými články četla. Chtěla jsem zpětnou vazbu. Pak jsem si uvědomila, že anonymita nicků upouští páru frustrace, zloby, nenávisti, nesnášenlivosti. Bezejmennost všechnu vulgárnost přikryje. Ti lidé zhusta argumenty k diskuzi zcela postrádají. Konstatování, že jsem stará, hnusná, vyschlá, mám se vrátit do hrobu, jako oponenturu k mé kritice outfitů a glosám ke společenskému dění neberu. Dara Rolins mi před pár lety správně řekla: Mámo, nečti to. Jen se v těch anonymních lejnech utopíš! Měla pravdu.
Je role módní kritičky nevděčná?
Ano i ne. U nás se možná berou v potaz názory filmových, hudebních, divadelních či literárních recenzentů. Ale v případě módy tomu tak téměř není. Kdejaký našinec, i vzdělaný estét, si totiž myslí, že oděv není součástí kultury a je znakem povrchnosti. Ale i v tomto společenském klimatu uvažování potkávám lidi všech společenských vrstev a věkových generací, kteří mi říkají: Čteme vás. Pište dál. Kultivujete lidi. Nenechte se odradit.
Proč jsi nepsala o módě hned od začátku, když jsi šla do novin?
Na počátku devadesátých let módní kritika neexistovala. Módou se zabývaly pouze jí určené časopisy. Nikdo módu jako součást lifestylu nevnímal. O módě a fenoménech tehdejší doby jsem začala psát v počátcích časopisu Týden poté, co jsem se naučila řemeslu v deníku Expres, z nějž jsem za dva roky odešla. Konkrétní kategorie zvaná módní policie přišla do Česka díky povrchnímu společenskému periodiku Spy mnohem později. Tato rubrika, podle britského modelu okopírovaná, měla úspěch. Přinejmenším uspokojovala touhu po inspiraci, ale i potřebu škodolibosti u hvězdiček, jež outfit nedají. Módní policii tudíž zařadily kdejaké tiskoviny. Psali ji ryzí amatéři a situace se dodnes příliš nezměnila. Bohužel. Já se coby kritička módy prosadila až v TV Nova ve společenském žitu Přísně tajné. Především Nova na mě upozornila, televize je silné médium.
Pojďme už od módy. Těžké chvíle jsi zažila i s muži. Co je těžší, když tě nějaký opustí, nebo když sráží tvé sebevědomí až tak, že to vede k mentální anorexii? Nebo když tě vystaví každodenním nevěrám?
Každý zažije se svými láskami těžké chvíle. Opouštíme a jsme opouštěni. Zraňujeme a jsme zraňováni. Jsme zraňováni, protože jsme zranitelní, nedokážeme se ubránit. Na tvé otázky nedokážu odpovědět. Mentální anorektik je kdekdo z nás, spousta žen vydrží nevěry, alkohol, karban, různé druhy ponižování u svých mužů až do konce života. A je v podstatě smířená. Já to neuměla. A co je těžší z vyjmenovaných důvodů? Nejde přece o ně, ale o hloubku lásky k tomu druhému.
Co pro tebe vůbec chlapi znamenají?
Muži jsou protipólem žen. Předpokladem harmonie v mnoha momentech. Jin a jang, všichni víme. Jin prezentuje pasivitu, poddajnost, hmotu. Je symbolizován přerušenou horizontální linkou, často charakterizován jako pomalý, slabý, křehký, nerozhodný, studený, mokrý, tichý, ženský. Jang symbolizuje energii, aktivitu, ducha. Je daný nepřerušenou linkou, symbolizuje rychlý, silný, tvrdý, rozhodný, horký, suchý, agresivní, mužský typ. Chci být jin a jang zároveň. Nemám ráda sufražetky ani macha. Možná je to tím, že jsem Blíženec, dva v jednom.
A tvoji osudoví chlapi?
Nezlob se, neodpovím. Oni i já víme. A taky tu je kniha To jsem já, Františka, která leccos napoví. Všichni v ní nejsou. A co je to vlastně osudový muž? Manžel, otec mých dětí, nezapomenutelný milenec na jednu noc? Přítel, který vždy, byť se vlastně nevídáme, pomůže?
Máš tři syny. Co na tvou knižní zpověď říkají?
Prostřední syn Michal ji masivně ilustroval, a vůbec ne otrocky. Jeho snímky uvozují každou kapitolu a dohromady dávají vlastní story. Nejstarší Jakub, totálně vytížený architekt, byl mně a Michalovi k dispozici vždy, když jsme chtěli vědět, jak to vidí v roli případného oponenta on. A u nejmladšího syna Martina jsem v době psaní knihy bydlela. Jinak bych ji možná nedala. A co na ni řeknou, nevím. Myslím, že ji ještě nezačali v tištěné podobě číst. Ale vědí, oč jde. „To je, mámo, tvá věc, na nás se neohlížej,“ řekli mi.
Když se za událostmi svého života ohlédneš, vidíš nějaké svoje špatné rozhodnutí, kde jsi udělala fatální chybu, které lituješ? Nebo to tak, jak se říká, mělo všechno být?
Nevím, teorie relativity platí i v případě tvé otázky. Vždycky je něco za něco, kolonky životního účetnictví má dáti, dal by měly být v pořádku, ale…
…ale před časem sis od doktorů vyslechla ne zrovna optimistickou diagnózu. Musíš čelit těžké nemoci. Také sis do té doby myslela, že se tě to netýká?
Takhle nepřemýšlím. O mé diagnóze kdekdo ze showbyznysu, mediálního světa ví, ale každý ctí moment, kdy promluvím. Možná promluvím. Anebo ne. Proto velké díky všem kolegům z jiných médií, již tohle ctí.
A ty? Jsi s osudem smířená?
Osud respektuju, s jeho ataky bojuju. Diagnózu jsem v knize nastínila, někdo pochopí, jiný ne. O tom má kniha ale není. Takže sorry. Nechci, aby se má nemoc stala vlajkovou lodí našeho rozhovoru, stejně jako jsem to nechtěla u mé knihy. Doufám, že zaujme i bez této přidané hodnoty. Že bude stačit: To jsem já, Františka.
Vše o Františce Čížkové naleznete: ZDE!
Muži na to mají obvykle jiný názor. Těm záleží na tom, jak je která dobrá v sexu. Tak třeba jste (či jste byla) dobrá. To já neposoudím.
