9°C
Jste spisovatelka, scenáristka, herečka, moderátorka… A nově také speciální poradkyně v BLESK tv MAGAZÍNU. Jste i v soukromí ta, ke které si lidi chodí pro radu?
Nejsem si jistá, že doma. To tak bývá, že ta nejbližší rodina rady vlastně nijak nevyžaduje. Ale jinak asi celkem ano. Zrovna před pár dny se mi stala taková příhoda – byla jsem v kavárně, kam občas chodím, a když jsem si sedla, přišel ke mně takový mladý číšník a spustil: Mám strašný problém, ale vy mi určitě můžete poradit! Seznámil jsem se s dívkou a všechno šlo dobře, několik dní jsme si psali a už jsem ji pozval i na večeři. Jenže jsem hned v začátku nějak nepostřehl, jak se jmenuje. No ale pak už mi bylo hloupý se zeptat, takže si píšeme a já ji neoslovuju. Až dneska jsem to zkusil a oslovil ji v SMS Petro. A ona mi neodepisuje! Co když není Petra? Co mám dělat?
Co jste mu poradila?
Ať se přizná a popíše jí to celé hezky od začátku: Jsem hluchej, přeslechl jsem se, pak jsem se styděl, teď trapas roste, bobtná…
Dal na vás?
Dal, hned jí to šel napsat. Ale ještě když jsem odcházela, tak na mě zoufale volal, že pořád neodepsala. Budu tam muset brzy zajít a zjistit, jak to dopadlo.
To se vám stává často, že vás o radu žádají cizí lidé na ulici?
Docela ano. Většinou se na mě obrací ženy přibližného věku a přibližné postavy, jako mám já. Zajímá je, co si vzít na sebe, no a samozřejmě chtějí často poradit ohledně lásky a vztahů. Taky na mě čekávají po mých vystoupeních a ptají se. Například: Co mám dělat? Je ženatej!
A na to je jaká rada?
Odpovídám, že je to blbý, že ti ženatí se většinou nerozvádějí. Ale že ho nakonec možná uštvou, naděje umírá poslední.
Vybavíte si nějakou bizarní žádost o radu?
No, tak bizarní například je, když se mě ptají, jak zhubnout. (směje se) A jednou se mě jedna dáma zeptala, jak svést chytrého a plachého muže.
Jak?
Brutálně! Řekla jsem jí, že bych nedělala žádné okolky, pozvala bych ho domů, posadila ho v ložnici na postel, dala mu alkohol, pak ještě víc alkoholu, potom bych zhasla… No, a jestli to nepochopí, tak zjevně není zase tak chytrej!
Asi vás žádají o radu spíš ženy, ne?
Ano, žen je podstatně víc. Občas se ale najde i nějaký muž. Ti mají často různé technické dotazy, spíš mě zkouší. Dávají mi slovní úlohy nebo na mě vytáhnou zlomky. Někdy se trefím, někdy ne.
Kam si chodíte pro radu vy?
Na to mám kamarádky – ty služebně nejstarší, se kterými se přátelíme od první třídy. Ty mi radí pořád a já jim taky. Zábavné je, jak se s postupujícím věkem to spektrum dotazů mění. Dřív to bylo samé: Co mu mám říct? Mám milence, vymysli mi alibi! No a dneska mi přijde otázka: Prosím tě, strašně mě bolí od páteře levá noha, nevíš, co s tím?
K mamince jste si pro rady nechodila? Přece jen se říká, že maminka má vždycky pravdu.
Nechodila, ale ani jsem nemusela, maminka mi rady dávala neustále a bez ptaní. Byla učitelka, takže v podstatě nemluvila jinak než v příkazech. Ony to vlastně nebyly moc rady, protože se neočekávalo, že se nad tím budu zamýšlet a rozhodovat se. Byly to prostě jasné pokyny, co a kdy mám udělat.
Vy jste prý coby matka podstatně benevolentnější…
Já jsem velmi benevolentní. Máma chtěla, abych měla samé jedničky, chodila jsem do všech možných kroužků… Kdežto moje děti, když přinesly ze školy čtyřku, tak jsem jim říkala: Ale vždyť to je v pohodě! Je to dostatečný!
Snažila jste se být v té rodičovské roli úmyslně jiná?
Vědomě určitě ne, ale prostě to ve mně asi bylo vždycky nějak zakořeněné, že není potřeba ty děti tak bičovat. Nicméně s odstupem let si občas říkám, že jsem zas tak tolerantní rodič být neměla. Chtělo to spíš nějakou zlatou střední cestu. Já pořád razila přístup – když nechceš, tak to nedělej. Jednou mi moje dcera řekla, že ctižádostiví lidé jsou naprosto příšerní. A je fakt, že moje děti, i když jsou dnes už oba dospělí, prostě nejsou ty typy, co by se nějak draly dopředu.
Klobouk dolů, že z vás vyrostla tak sebevědomá žena, když byla vaše maminka takový kritik.
Ona sama byla ale velmi sebevědomá! Nicméně kritická byla také – neustále a za všech okolností. Nejvíc se to projevilo, když mi bylo asi dvanáct. Hrála jsem tehdy závodně tenis a vyhrála jsem celý pražský turnaj. Dorazila jsem domů a říkám jí: Tak jsem to vyhrála. Jsem nejlepší v celé Praze. Ona se na mě podívala a odpověděla: No jo… Mezi slepými jednooký králem. Na to si vzpomenu dodnes pokaždé, když se mi něco povede.
Vám se daří docela často. Například vaše knihy patří většinou mezi bestsellery. Je právě psaní to, co vás baví nejvíc?
Je mi asi nejvíc vlastní, ale nemůžu říct, že mě nejvíc baví. Když člověk píše, je sám. Jasně, můžete u toho zůstat celý den v pyžamu a můžete sedět na terase… Ale taky musíte přemýšlet a soustředit se, a to bolí! Mě třeba víc baví hrát, protože tam nemám takovou zodpovědnost. No a pak je tu moderování, z toho mám stres…
I po těch letech?
Když si dělám svá vlastní vystoupení, takové ty one woman show, tak ne. To miluju, to mě asi naplňuje vůbec ze všeho nejvíc. Ale když mám moderovat nějaké oficiální akce, tak jsem pokaždé naprosto vyřízená. Asi nejhorší zážitek byl, když si mě pozvali na sever Moravy, abych moderovala akci pro dvě stě svářečů. To bylo opravdu příšerný! Na konci jsem je totiž přátelsky vyzvala, ať se mě na cokoliv zeptají, a oni se mě pořád ptali na sváření. Zřejmě jim to přišlo ohromně zábavné, ale já fakt vůbec nevěděla, co si s tím počít. To byly pořád otázky typu: Nepotřebujete něco svařit? Znala jste nějakého svářeče?
Když mluvíme o té práci – v té si radit necháte?
Co se týče psaní, na to mám jednu kamarádku – spolužačku z FAMU. Ta je takový můj první tester. Ale jí se většinou všechno líbí, moc mě nekritizuje, to je fajn. A pak mám ještě kamaráda, a to je přesný opak. Ten mi hned řekne něco strašnýho, takže mám chuť se na všechno vykašlat, vynadat mu, ty stránky roztrhat a už v té práci vůbec nepokračovat. Pak ale vychladnu a zamyslím se nad tím, uznám, že na tom něco je, a změním to. No a on potom řekne, že je to výborný, a já jsem šťastná.
Takže zvládáte i kritiku, nejste jako ty ženy, o kterých jste kdysi napsala, že říkají, že jsou tlusté, jen aby jim někdo oponoval, že vypadají báječně?
Myslím, že konstruktivní kritiku zvládám. Nicméně já už třeba vůbec neříkám, že jsem tlustá. Naopak se tvářím, že nejsem! Víte, co ještě nesnáším? Jak některé ženy tvrdí, že jejich nejhorší vlastností je skromnost nebo třeba důvěřivost. To mě vždycky málem porazí.
A jaká je vaše nejhorší vlastnost?
Jsem žárlivá, majetnická… Tedy už to umím potlačit, ale vím to! Taky jsem líná. Často mám pocit, že bych nejradši jen tak ležela a nic nedělala.
S tím tedy docela úspěšně bojujete…
Ano, já jsem velký bojovník, neustále bojuju se všemi svými špatnými vlastnostmi. S tou leností bojuju tak, že se každou práci snažím mít rychle. Abych to prostě měla brzy za sebou a nemusela zase nic dělat. Takže když pracuju, jsem díky té lenosti vlastně paradoxně velmi produktivní.
Kromě toho, že z vás je poradkyně v našem magazínu, čeká vás od září další novinka – začnete se objevovat v seriálu Ohnivý kuře. Říkala jste, že právě herectví vás baví nejvíc, takže jste na nabídku kývla hned?
Před Kuřetem jsem hrála v seriálu Doktoři z Počátků, a to mě hrozně bavilo! Všichni tam byli skvělí a moc mi to pomohlo v těch těžkých chvílích, které jsem prožívala po smrti manžela. Byla to báječná zkušenost, takže když mi přišla nabídka z Kuřete, neváhala jsem.
Vystudovala jste scenáristiku, nemáte někdy tendenci do toho tvůrcům seriálů trochu »kecat«?
Vůbec ne! On si to vždycky každý myslí, že do toho budu mít tendenci mluvit, ale ani náhodou. Já jsem naopak šťastná, že nemám zodpovědnost, že se jen naučím ten cizí text a pak to odehraju. Jsem z toho přímo nadšená. Jediné co, tak občas jsou ve scénáři slova, která prostě říkat odmítám, takže na to vždycky předem upozorním.
Jaká slova?
Některá slova prostě nesnáším. Když jsem dělala v časopise, jeden můj spolupracovník tehdy vytvořil seznam těchto »zakázaných slov« a pověsil ho na nástěnku, aby je nikdo nepsal. (směje se) Patří tam třeba slovo gaťky, prd… A spousta dalších. To prostě před kamerou z pusy nevypustím.
Přiznejme si, že tyhle »nekonečné« seriály zrovna oscarová díla nejsou. Jak se na to díváte vy, která jste napsala několik skvělých scénářů?
Tak jistě, některé seriály jsou blbější, jiné lepší. Ale televize je médium, které musí být stále zaplněné programem, a právě i tyhle naivní seriály jsou to, co v ní má běžet! Pokud se divák chce vzdělávat, může přepnout na jiné kanály, třeba ČT2, Art, ČT1… Ale často se chce divák jen bavit, vypnout, chvíli nepřemýšlet… Takže podle mě je naprosto správně, že u nás tyhle seriály vznikají. Jediná škoda je, že máme málo talk show. To by se mělo změnit.
Tak ono jich dost vzniklo, ale zas hodně rychle zanikly.
No a proč? Protože na to nemají lidi. A ti lidi, které na to mají, nejsou dobří. Navíc už ani neexistuje snaha o originalitu. Prostě se vezme nějaký zahraniční formát a do toho se nacpe moderátor, který tomu formátu neodpovídá… Přitom jediné know-how každé talk show je právě osobnost moderátora, na které to stojí. Moderátor je nositelem zábavy, inteligence i informací.
Asi to není úplně jednoduchá disciplína. I vy jste určitě za éry Banánových rybiček zažila hosty, ze kterých se ani vám nepodařilo nic dostat.
No jistě, například Lukáš Pollert. Ten neřekl nic! Byl to olympionik, sympatický, velký fešák, ale celou dobu říkal jen: Nevím. Hrůza! Naštěstí tam tehdy byla i Eva Holubová, takže se to vyrovnalo, a myslím, že divák si nakonec ani nevšiml, že tam Lukáš celou dobu jen sedí a mlčí…
