Smrt gymnastky Čáslavské, která podlehla po dlouhém boji zákeřné rakovině slinivky, oznámil na sociální síti sám Kosatík. „V. Č. 1942-2016 Miluju. RIP.,“ napsal na Facebooku. Lidé nemohli věřit jeho smutnému postu, ale na jejich dotazy smutnou zprávu potvrdil.

Aby uctil její památku, rozhodl se zveřejnit ukázku ze své životopisné knihy. „Dávám sem kousek z knížky, kterou jsem před čtyřmi lety s ní a díky ní napsal, snad mě nikdo neobviní, že se při**rám k její smrti,“ napsal na sociální síti. Ukázka je o tom, jak moc si vážil toho, že i na olympiádě ukázala své názory, i když za ně byla později perzekuována.

Video
Video se připravuje ...

Čáslavská 2 TV Regina

Ukázka z knihy Věra Čáslavská - Život na Olympu

 (Tenkrát v Mexiku to bylo taky hluboko v noci.) Byla to velká, silná a šikovná česká žena, i vy, Češky, pokud to tady nějak čtete, takové buďte. Nazdar. Zpráva o čtvrtém a posledním zlatu dorazila do republiky vzhledem k časovému posunu 24. října 1968 ve 2.55 v noci. Hodně lidí u rozhlasových přijímačů přesto vydrželo: mezi nimi Alexander Dubček, který se díky tomu, že nespal a poslouchal, stal prvním Věřiným gratulantem.

Video
Video se připravuje ...

Čáslavská TV Regina

Druhým byl Věřin otec; bylo toho na něj příliš, než aby si dokázal uchovat svůj obvyklý „cool“ styl. Věřina matka, jak druhého dne s pobavením napsaly noviny, zareagovala tím, že šla a ze samého rozčilení vydrhla podlahu. Černošická babička se zas ráno vydala do konzumu právě ve chvíli, kdy obecní rozhlas zahlásil, že Věra vybojovala zlatou medaili. Než došla do obchodu, měla Věra už čtyři. „Po návratu domů mi babička vyprávěla: ´Všechny ženský jsme se tam chytly kolem ramen a brečely jako starý kozy.´“

Z dnešního pohledu má Věřino mexické olympijské vystoupení ještě jednu rovinu. Netýká se bezprostředně sportovních výkonů, ale souvisí s nimi. Na „nejpolitičtějších“ hrách historie se Věra nakonec také odhodlala k politické manifestaci. Nevyzněla tak výbojně jako třeba zmíněné gesto černých amerických radikálů, ale to nezmenšilo její smysl, naopak.

Fotogalerie: Zemřela Věra Čáslavská
84 fotografií

Přemýšlela o tom dopředu, ještě než soutěže začaly. Jak to na stupních vítězů udělat, aby se ušlechtilá olympiáda nezvrhla v politickou schůzi a aby zároveň každý mohl pochopit, co si Věra myslí o ruské okupaci? Mexická královna (La Reina de Mexico), jak ji místní diváci přezdívali, nejdřív uvažovala o tom, že udělá do kamer prsty „véčko“ – ale pochopí to lidé jako politický protest? Lámala si s tím hlavu, až na to nakonec přišla.

Stalo se při přebírání zlaté medaile za prostná, v kterých Věra dosáhla stejného počtu bodů jako Ruska Larisa Petrikovová. Obě proto stály na stupních vítězů vedle sebe, nahoru jely dvě vlajky a hrály se dvě hymny, nejdřív československá. Při té druhé se Věra odvrátila stranou od sovětské vlajky a sklopila hlavu: ať se ta hymna v dané chvíli hrála komukoliv, pro ni to nebylo.

Její gesto vešlo do dějin olympismu jako takzvaný „tichý protest“. Dodnes se k němu například na serveru YouTube, kde je příslušná sekvence vyvěšena, vedou diskuse o tom, co toto gesto v dané chvíli přesně znamenalo. Někteří současní diváci jsou názoru, že vlastně skoro nic: o zaťatých pěstech v černých rukavicích dodnes mluví celý svět, kdežto Věřinu gestu najisto porozuměli jen diváci v tehdejším Československu. Ti však zato, jak se z okamžitých dobových ohlasů ukázalo, rozuměli velmi dobře a při zhlédnutí příslušných sekvencí dokážou rozumět dodnes – kdežto co lze v současnosti s jistotou říci o smyslu tehdejší Black Power, je otázka.

Zachovala olympijská pravidla, objevila si v nich prostor a využila ho. Aniž jakkoli zneužila teritorium, které měla, vyjádřila beze slov také na stupni vítězů, co po ní její národ chtěl: Vzkázat, že po sobě nenechá jen tak šlapat. Že jsou v něm vedle lidi, jimž sebezhanobení nevadí, i takoví, kteří se mu dokážou postavit a obrátí i prohru ve svůj prospěch. U šťastnějších národů bývá toto úkolem politiků. Protože čeští politici v této své roli v minulém století opakovaně selhávali, přebírali za ně tento úkol na své vlastní riziko jednotlivci, kterým to prostě nedalo. Jako Věra v Mexiku. Úkol, který z domova dostala, nebylo možné splnit lépe, než jak to udělala.

Znovu se stala „hvězdou“ svého národa, jakou byli ve sportu ve stejné době třeba krasobruslaři Ondřej Nepela, Hana Mašková a sourozenci Romanovi. Nyní však už těžiště té její slávy leželo víc v její osobnosti než v dosažených výkonech. Stejně jako jinde herec Vladimír Pucholt uchvacoval něčím jiným, než že „ztvárňoval“ role, naopak, jako by ve všech zůstával sám sebou, rebelem, který se nevzdává ani když prohrává.

Nebo jako zpěvák Karel Kryl, který už netoužil omámit publikum krásou svého hlasu jako zpěváci jen o pár let starší, ale svými písničkami říkal lidem: Takový jsem já, takový je svět, a vy přemýšlejte o tom, kým jste sami. Přiřadila se k lidským symbolům čs. roku 1968, k lidem, mezi něž patřila vedle politiků třeba ještě zpěvačka Marta Kubišová. O pár měsíců později se k nim, k lidem, kterým to nedalo, přiřadil ještě Jan Palach. Ale to už byl idealismus Pražského jara na prudkém sestupu. Jaké to je, být hvězdou českého národa? V každé době trochu jiné, ale konstantou vztahu idolu a společnosti se v posledních desetiletích stal nárok, který společnost na svůj idol klade.

Poměr k idolu bývá dvojznačný vždycky, za svůj obdiv a zbožnění ten, kdo se jich dopouští, vždy něco chce. V různých společnostech je však rozdílná míra, v jaké si „národ“ svůj idol přivlastňuje. Jsou společnosti, ve kterých ten, kdo svými schopnostmi něco dokázal, funguje dál jako vzor ostatním: Udělejte to taky jako já. Takový vztah se jeví jako motivační, pozitivní. A pak jsou společnosti, v nichž i ti, kdo k cizímu úspěchu vůbec ničím nepřispěli, nabývají dojmu, že i tak jim má být dotyčný za mnohé vděčný – už třeba jen za to, že snesli jeho odlišnost.

Česká společnost má od obou těchto způsobů trochu – a Věra si toho, této nejednoznačnosti, s jakou jsou čeští lidé ochotní snášet cizí úspěch, všimla brzy potom, co začala závodit. „Tady musíte mít pořád otevřené oči, dávat neustále pozor, abyste nezapomněl odpovědět na pozdrav a nebyl pokládán za povzneseného nad ostatní,“ řekla do novin už v roce 1965.

Bylo to zvláštní: ti, kdo dávali najevo svou lásku, jako by tím, že ji milovali, často zároveň také něco chtěli. Samozřejmě že k její české slávě patřila chvála, všechny ty dopisy, které v čím dál tím větších kvantech dostávala, jí byly plné. Pokud však z této slovní chvály něco vyplývalo, pak to byly nejčastěji žádosti. Pošle hvězda za to, že je hvězdou, fotku? Podepíše se? Přijede na besedu? Když rodiče psali o tom, jak se jejich děti dívají na Věřina cvičení v televizi, jako by tím Věru vyznamenávali – a vzápětí pro ty děti požádali o odznak.

Že ji lidé v jejích šestadvaceti letech v dopisech běžně oslovovali „Věrko“, asi nebylo zvláštní: stále byla mladá, dívčí, sympatická. Že jí však stejně a automaticky také tykali, už však tak běžné nebylo: pro takové přivlastňování už se běžně žádá svolení. Patřit „všem“ a být „naše“ však znamenalo právě toto: za to, že tě strpíme na výsluní, mlč. Kdyby ji někteří pro její úspěchy místo lásky nenáviděli, vlastně by se to navenek projevovalo skoro stejně.

Ale bylo i hodně těch, kdo od ní nechtěli jen přijímat a kdo jí byli schopni něco nabídnout. Třeba přiznat, jak blízkou se jim stala. „Když jste cvičila v Dortmundě, kde vám rozhodčí tak ukřivdili, tak jsme obě dvě plakaly,“ psaly jí matka s dcerou.

Nebo že je svým cvičením propojila s ostatními lidmi, vzbudila v nich pocit sounáležitosti; celkem logicky se reakce tohoto typu vzedmuly nejvýš právě po Mexiku. „Když jsi cvičila volné sestavy osmiboje, které televize nevysílala přímým přenosem, poslouchala jsem noční rozhlasovou reportáž, klečela na kolenou a jen se modlila, abys nespadla. No a potom jsem bulila a bulila. Jak vysoko jsme v té chvíli Tvou zásluhou stáli nad všemi mocnostmi světa!“

Dokázala způsobit, že aspoň občas mysleli stejnými směrem: sdíleli s ní nejen vzestupy, ale i pády. Když vítězila, tak se s ní její národ radoval, když prohrála, tak truchlil. Jejím prostřednictvím si mohli uvědomovat, že mají něco společného. A tím společným nebyla jen pýcha nad jejími výkony, ale to, co během nich společně prožili. Na její mexická vítězství zareagovali v novinách mnozí, mezi nimi i tehdejší pražský světící biskup František Tomášek. V novinách o ní řekl: „Dělá vše se skutečnou láskou a nadšením.

To je velký přínos. Poslal jsem jí pozdravný dopis a zdůraznil v něm, že ukázala jiným, jak se správný harmonický řád promítá v celém životě, řád, v němž se jedná o správný postoj člověka ke všem problémům života.“ V soukromém dopise potom také Věře poděkoval za odvahu uskutečnit svatbu v kostele, která – jak se mělo i později ukázat – komunistům vadila neméně než Věřiny medaile a tichý protest dohromady. V souvislosti s Pražským jarem a následujícími událostmi se jako o hlavní sportovní události nejčastěji hovoří o hokejových zápasech Československo-Sovětský svaz v březnu 1969.

Národem silně prožívané televizní duely měly tehdy pokračování ve skutečnosti, když lidé, rozjaření vítězstvím nad SSSR 4:3, rozbili na Václavském náměstí v Praze výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot – což bylo vzápětí Husákovými příznivci označeno za protisovětskou, kontrarevoluční akci. Věřino účinkování v Mexiku, včetně „tichého gesta“, však bylo také činem, jehož význam pro danou dobu by určitě neměl být přehlížen – už proto, že jeho důsledky zůstaly v mravní rovině a nepřerostly v násilí.

Rok 1968 byl rokem naděje, kterou nezničila sovětská okupace, ale konformní chování nejdřív čs. politické reprezentace a později i velké části národa. Věra Čáslavská se přiřadila k těm, kdo se pokusili morálku národa zburcovat a hrozící katastrofu přinejmenším oddálit. Kdyby si tehdy víc lidí počínalo jako ona, tj. kdyby nalezli každý svůj prostor, v němž by nad nepřítelem získali morální či jinou převahu, vývoj u nás by po roce 1969 vypadal úplně jinak.“

Vše o Věře Čáslavské čtěte zde

Fotogalerie
29 fotografií