9°C
Zanedlouho vás diváci budou moct vidět v seriálu Ohnivý kuře. Před kamerou se až tak často neobjevujete, byla jste ráda, když vám tahle nabídka přišla?
Samozřejmě že byla. Je pravda, že netočím až tak často, ale vždycky, když se taková příležitost naskytne, jsem za ni ráda. Řekla bych, že těch nabídek není tolik také proto, že mě spousta lidí, a to i těch z branže, neřadí mezi herečky. Jsem pro ně ta bývalá manželka Korna a ta bývalá modelka. Já už jsem vlastně v minulosti vším tak nějak byla. (směje se) Takže málokoho napadne mě obsadit, protože nejspíš často ani neví, že hraju, a nikdy mě hrát neviděl. Přitom v Divadle Pavla Trávníčka jsem už deset let, teď hraju dohromady asi v pěti komediích. Ale rozhodně nechci vypadat, že si nějak stěžuju, beru to tak, jak to je.
Zmínila jste tu nálepku exmodelky a exmanželky. Neštve vás to zaškatulkování trochu?
Z těch škatulek se bohužel špatně vymaňuje. Určitě jsou lidé, kteří se škatulkování umí vyhnout, ale pak jsou tu ti druzí, mezi které patřím i já, kteří se tomu neubrání. Ale já se vlastně ani nijak nebráním, protože je to celkem zbytečné.
Přitom po dráze modelky jste ani netoužila, prý to byla docela náhoda.
Byla, ona se většina zásadních událostí v mém životě vlastně stala tak nějak náhodou a to se mi na životě líbí. Že se věci dějí neplánovaně. Tehdy jsem byla hodně mladá, nebylo mi ani patnáct, když mě na ulici oslovil jakýsi hledač talentů, abych se stala manekýnou. Výraz modelka se ještě nepoužíval. A mě to bavilo, mohla jsem díky tomu už dávno před revolucí vycestovat do světa, byla jsem například v Tokiu, Helsinkách, Kodani, různě po Rusku… To byly velké zážitky, které si budu pamatovat do smrti. Ale byla jsem opravdu mladinká, studovala jsem současně gymnázium a nebrala jsem tu profesi příliš vážně. Spíš jsem to vnímala jako zajímavý přivýdělek. Dokonce si mě později vybrala jedna vídeňská agentura a já žila rok sama ve Vídni, ve svém bytě, po městě jsem se pohybovala s mapou… To byla pro holku, která do té doby bydlela s rodiči, kde měla veškerý servis, hodně zásadní zkušenost. Naučilo mě to obrovské samostatnosti.
Díky modelingu jste ale poznala i svého budoucího manžela Jiřího Korna. Láska na první pohled to ale asi nebyla… Nebo ano?
Láska asi ne, ale určitě to byly sympatie na první pohled. Nicméně dohromady jsme se rozhodně nedali hned, to poměrně trvalo. Jirka tehdy sháněl tři děvčata jako takový background pro svá vystoupení a oslovil mě. No a já sehnala ještě dvě své kamarádky – Martinu Zbořilovou, dnes Formanovou, a Ladu Kristofovičovou. Tak vzniklo trio KLM. Vystupovaly jsme s ním v dobách jeho největší slávy a byly to skvělé zážitky, krásná doba. Pak jsem ale dostala další nabídku z modelingu a vycestovala jsem opět na zkušenou ven. Když ale přišel rok 1989 a já v televizi viděla, co se v Česku děje, vrátila jsem se. Hrozně mě to táhlo zpátky, chodila jsem pak na všechny ty Václaváky a Letný a prožívala jsem ty krásné chvíle plné proměn a naděje. No a začala jsem opět spolupracovat s Jirkou…
A pak už přeskočila ta jiskra?
Pak se to tak nějak vyvinulo, že jsme se sbližovali čím dál víc a nakonec jsme byli spolu. Mně na něm vždy imponovalo, jaký je profík, jak je galantní, prostě opravdový gentleman. Ale vážně bych si předtím nikdy nepomyslela, že bychom my dva někdy mohli skončit spolu, natož spolu mít děti a vzít se. Ale stalo se. (směje se)
Že vás Jiří Korn požádá o ruku, jste prý nevěřila ani ve chvíli, kdy už jste s ním čekala syna Filipa…
To je fakt, nenapadlo by mě to. Na druhou stranu jsou ty nečekané věci často ty nejkrásnější. Jirka to zřejmě považoval za správné, když už jsme spolu čekali dítě, takže mě požádal o ruku a já samozřejmě souhlasila.
Manželství sice nevydrželo, ale slavné příjmení vám zůstalo, i když jste se později vdala podruhé. Jak se vám s ním žije? Nechtěla jste se ho někdy zbavit právě proto, abyste se oprostila od té škatulky?
Někdy je známé příjmení přínosem, někdy naopak. Určitě se dodnes najdou tací, co mi to vyčítají a říkají si, co bych bez toho jména byla, co bych byla bez Jiřího Korna, se kterým jsem se nakonec beztak rozvedla… Ale to je mi vlastně víceméně jedno, řekla bych, že takové řeči pramení z nějaké zvláštní závisti. Já Jirkova žena byla, měli jsme se rádi, máme spolu dvě děti a já jsem na to svým způsobem pyšná. Asi i proto si to příjmení nechávám, protože Jirku považuji za nejlepšího muže, jakého jsem ve svém životě potkala. Což jsem ale samozřejmě dokázala ocenit až časem a až ve chvíli, když už jsem ho dávno ztratila. Když jsme se brali, byla jsem relativně mladá a hloupá, takže do tohohle prozření jsem holt musela dospět. (směje se)
Jaké jsou vaše vztahy dnes?
Řekla bych, že skvělé. Podle mě je to ta nejlepší možná cesta, aby se spolu exmanželé snažili vycházet, když je spojují děti. Je dobré zůstat přáteli a chovat se k sobě slušně. Samozřejmě že náš rozvod provázely emoce, to je normální, málokdy vztahy končí úplně v klidu. Ale kvůli výchově dětí jsme se naučili spolu vycházet a stali se z nás opravdu kamarádi.
Jak už jsme řešily – díky Jiřímu Kornovi jste se stala tak nějak všeobecně známou, ale hodně lidí vás vlastně nemá rádo. Dokonce o vás vyšla kniha, která se jmenuje Žena se špatnou pověstí. Proč myslíte, že to tak je?
Myslím, že špatnou pověst opravdu mám, aspoň pro některé. Asi holt nejsem všem tak úplně sympatická, ale kdo je? Nikdo se nezavděčí všem. Lidi často soudí na základě nějakého mediálního obrazu a já se jim vlastně ani nedivím. Málokdy mi to ale někdo umí říct osobně, že mě nemá rád. Vlastně se mi to jednou stalo – jsem lektorkou jógy a na mé hodiny chodila paní, která mi po nějaké době řekla, že mě nikdy nemusela, ale že to cvičení se mnou je tak fajn a že jsem vlastně milá… To člověka potěší, ale vlastně i zabolí zároveň.
Myslím ale, že jste si dost sympatií získala díky tomu, jak úžasně pečujete o svého autistického syna.
Je pravda, že ženy a mámy, které si prošly něčím podobným jako já s Filipem a mají dítě, které není úplně zdravé, mi rozumí. Tam to pochopení a souznění nacházím naopak poměrně snadno.
Filipovi je dnes už pětadvacet, jak je na tom?
Hodně mu pomohla škola – dvouleté praktické lyceum, kde se studenti jako on učí větší samostatnosti. Máma může udělat dost, ale pak právě škola a různé s ní spojené volnočasové aktivity mu dají pocit větší dospělosti, odkryjí se mu nové možnosti. Třeba chodí dvakrát týdně pracovat do běžného prostředí, je v kolektivu lidí bez postižení a tam získává nové dovednosti, může tam ty své schopnosti změřit a zjistit, kde jsou jeho limity, případně kam se může ještě rozvíjet. Tyhle možnosti jsou strašně důležité a já jsem hrozně vděčná, že jak školy, tak různé neziskovky tohle umožňují. Pomohlo to nejen Filipovi, ale určitě i mně. I já se díky tomu dost zklidnila a uvěřila jsem, že možnosti nějakého dalšího posunu tady stále jsou.
Vyzdvihujete školy a různé organizace, ale přijde mi, že trochu opomíjíte své zásluhy. Protože nejvíc jste udělala rozhodně vy. Je řada rodičů, které potkal podobný osud jako vás, ale své dítě umístili do ústavu, což vy jste prý nikdy ani nezvažovala.
To je hrozně těžké soudit, míra postižení je různá a někteří rodiče třeba prostě nemají jinou možnost. Nerada bych proto kohokoliv odsuzovala, když neznám jeho příběh. Když máte takové dítě, změní vám to život. Je logické, že vás to omezí po osobní i pracovní stránce, a každý se s tím vypořádává, jak nejlépe umí. Já zjistila, jak je báječné se do toho Filipova světa dostat, i když je to mnohdy náročné. Je potřeba být láskyplný a toho člověka přijímat bezpodmínečně takového, jaký je. Ale také je nutné mu vymezit nějaké mantinely, což ale potřebuje každé dítě. U Filipa je jen potřeba klást větší důraz na to, aby to bylo pochopeno. Velmi důležité jsou také pochvaly a motivace… Člověk se to časem všechno naučí tak nějak intuitivně. Naučila jsem se to rozdělovat tak, abych dětem dávala maximum, ale přitom mi zbýval čas i na to žít svůj život.
K tomu všemu jste ale nikdy nepřestala pracovat – hrajete, cvičíte, podnikáte, dokonce jste vystudovala vysokou školu… Jak se to dá skloubit?
Já měla naštěstí vždy někoho na výpomoc, takže to šlo. A ta má práce není od pondělí do pátku na osm hodin denně. Mám dny našlapané prací do večera a pak úplně volné dny, kdy jsem to mohla dětem bohatě vynahradit. Ale je pravda, že jsem to tempo mívala docela husté, nicméně už před pár lety jsem zvolnila. Žiju za Prahou, užívám si přírodu, jsem ráda venku, v lese… Přestala jsem se tak honit a uvědomila si, co je v životě důležité. Dneska jsem opravdu moc spokojená, hlavně i díky dětem, protože už jsou to dospělí lidi a jsou oba úžasní parťáci a moc si rozumíme. Samozřejmě že o Filipa se starám a pomáhám mu pořád, to jinak nejde. Ale ve zbytku času pracuju a loni se mi podařilo promovat na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu.
Ta škola vám asi pomohla i po fyzické stránce, ne?
Určitě, dostala jsem se díky tomu z docela velké nadváhy. Vždyť toho byly plné noviny – Kornová je tlustá! A byla jsem, co si budeme nalhávat. Během roku se mi ale podařilo zhubnout třicet kilo.
Mě spíš překvapilo, že jste přibrala, nepřipadáte mi totiž jako typ, co by musel s váhou bojovat. Vždyť vás váš vzhled roky živil…
Mě to taky překvapilo. (směje se) Neměla jsem nikdy sklony k tloustnutí, vždy jsem měla maximálně o pět kilo víc, než bych si představovala, a to jsem zase hned zhubla. Tenhle velký výkyv ale přišel v době, kdy jsem obecně nebyla v dobré psychické pohodě, rozpadalo se mi druhé manželství, trápila jsem se, přišel stres… Navíc to bylo ve věku, kdy se v mém těle odehrávaly různé hormonální změny, což tomu také nepomohlo… Takže to dopadlo, jak to dopadlo. A na tu nadváhu se mi pak nabalily další zdravotní problémy. Tudíž jsem s tím začala něco dělat, díky škole jsem se zamilovala do jógy, kterou dnes cvičím pětkrát týdně, ale hlavně jsem naprosto upravila jídelníček, protože to stravování je ze všeho nejdůležitější. Nejím sladké a smažené věci, maso minimálně… Ale to není žádný univerzální recept, každý si musí najít to, co vyhovuje jeho tělu. Tomu mému to svědčí takhle.
No svědčí vám to očividně, vypadáte skvěle. Proto mě překvapuje, že vedle vás není žádný muž. Nebo už se něco změnilo?
Na to se mě ptají často, ale ne, nezměnilo. Stále nejsem zadaná. A musím říct, že jsem hrozně spokojená, jsem v takovém obrovském klidu. Jsem hrozně ráda, že už nejsem ten typ, který by někoho potřeboval za každou cenu. Je to pocit velké svobody. Umím žít naplněný život i bez muže, mám děti, přátele, zvířata…
Ale muži se vás asi pokouší sbalit stále, ne?
Upřímně, ani nevím. Já tomu rozhodně nejdu nijak naproti. (směje se) Jistě, vášeň je hrozně fajn, je to koření života, jak se říká. Ale taky ho dokáže pěkně překořenit a zkomplikovat. Vždycky je to něco za něco. Já mám teď v životě určitě míň komplikací a trápení, ale zas v tomto směru rozhodně míň vzrušení. Ale vůbec mi to teda nevadí. (směje se)
To skoro zní, jako byste další vztah zavrhovala.
To vůbec ne. Jen to neřeším. V tom jsem se asi změnila. Jestli to je aspekt stárnutí, tak fajn, jsem za to ráda.
Změnila jste se i v tom, jak k mužům přistupujete? Prý jste měla v minulosti velkou tendenci se jim přizpůsobovat.
Obrovskou tendenci! Já bych si snad nechala narůst i vousy, kdyby to šlo, jen abych se jim víc podobala. (směje se) To bylo hrozné, vždycky jsem právě chtěla někoho mít, byla jsem v panice, aby nám to vyšlo… Naštěstí už jsem zjistila, že to není potřeba, a cítím se tak daleko líp. Určitě mi k tomu zklidnění pomohla právě i ta jóga. Poznala jsem díky ní víc sama sebe a neříkám to jen jako klišé, ono to tak vážně je. Naučila jsem se být sama se sebou. A díky tomu budu možná v budoucnu lepší, i když budu s někým.
Vdala byste se potřetí, kdyby se ta láska objevila?
Tak to si opravdu nedokážu představit! Ono se sice říká do třetice všeho dobrého, ale taky zlého. (směje se)
A mohl by váš případný partner být mladší než vy?
Dnes je to poměrně moderní… Představit si to umím, ale nejsem si jistá, že bych to chtěla. Já už jsem taky někdy unavená. A v noci chci spát! (směje se)
