9°C
Dostal jste jednu ze čtyř hlavních postav v novém komediálním seriálu Jetelín, který na Primě odstartuje už začátkem srpna. „Váš“ Mišák je prý chytrý chlap, ale také strašlivě líný. Musíte i vy někdy bojovat s leností?
Máte pravdu, označení „líný“ ho vystihuje asi nejlépe. A jestli s leností bojuju já sám? Vzhledem k mému pracovnímu nasazení, které trvá kontinuálně už asi čtyřicet let, si to moc nemůžu dovolit. (směje se) Ale je fakt, že se často musím přemáhat. Ono vstávat takřka denně v pět ráno, když se předtím dostanete domů po představení někdy v jedenáct večer, to přece jenom není úplně normální. Navíc v naší herecké profesi nefungují žádné víkendy. To u herců bohužel neplatí. Taky neplatí vánoční svátky, Silvestry, Velikonoce… Pracuje se prostě pořád. Teď ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, protože na druhou stranu herec, který nemá práci, jako by nebyl. No, líný bych byl rád, ale nemám na to čas. (směje se)
Nenapadlo vás někdy, že byste se na to na všechno nejradši vykašlal?
To víte, že mě to občas napadne! Někdy si v duchu říkám, že bych teď mohl na půl roku zmizet ze světa a odjet s rodinou třeba na chalupu… Já to ale na těch dovolených beztak moc neumím, i když jsou podstatně kratší než půl roku.
Jak to myslíte?
No, když už mám jednou za rok těch asi deset dní volna, tak jsem prvních pár dní hrozně nervózní, že nemám co dělat. A v momentě, kdy se zklidním, už jdu zase do práce. (směje se)
Berete každou nabídku, nebo některé odmítáte?
Kdybych teď řekl, že mám nabídky na dvacet různých projektů a doma si sedím u krbu a pročítám dvacet různých scénářů, přičemž si říkám: Tak tohle ano, tohle zas ne, tohle by možná šlo… To bych lhal. Takhle to v Česku opravdu nefunguje, protože těch projektů a nabídek zase není tolik. Herectví je moje práce, a když budu tak dlouho přebírat a tak dlouho odmítat, už mi třeba nikdo nezavolá. Takže to raději moc neriskuju. Výběr rolí u nás opravdu není takový jako v Hollywoodu. Tam si ti top herci zřejmě můžou vybírat, jestli budou točit film s Formanem, Tarantinem nebo Spielbergem a jestli je pro ně scénář dostatečně motivující. U nás je to jinak.
Hrál jste v řadě takzvaných nekonečných seriálů. Na ty se vaši mnozí kolegové dívají skrz prsty. Vás ten žánr baví, nebo to berete jako dobrý zdroj obživy?
Řekl bych, že svou roli hraje obojí. Samozřejmě, že je to dobrý a spolehlivý zdroj obživy. Protože co si budeme nalhávat – divadlo pořád děláme v podstatě zadarmo. Tím se u nás opravdu uživit nedá. Upřímně – taky bych si moc rád natočil nějaký krásný český film s renomovaným režisérem. Holt ale takové nabídky nedostávám, takže se musím živit někde jinde, to je logické. Seriálovou prací rozhodně nepohrdám a o těch, co na ni plivou, si myslím své…
Dodnes vás má řada diváků spojeného s rolí primáře Frynty v Ordinaci v růžové zahradě, ačkoliv tam vaše postava skončila dost tragicky. Prý se to ale nemuselo stát…
To je pravda, nemuselo! Vlastně to byl tak trochu omyl. Mé postavě byla napsána nějaká diagnóza a bylo v plánu, že se s tou nemocí bude dál pracovat. Jenže až ve chvíli, kdy už bylo všechno v pohybu, se zjistilo, že tahle konkrétní diagnóza se rozhodně nedá přežít. Tudíž Frynta zemřel tak trochu zbytečně. Rozhodně můj konec v Ordinaci nebyl o tom, že bych snad chtěl odejít, já měl ten seriál moc rád. Mám k medicíně odjakživa blízko, věnuje se jí moje máma, má první žena, studoval ji i syn, mám kamarády doktory… Vždycky jsem tak trochu toužil ji dělat taky, takže to prostředí, byť jen takhle v seriálu, mě moc bavilo a zajímalo. Byla to životní etapa, která trvala snad pět let, takže když skončila, bylo mi to líto, to nebudu popírat.
Když máte slabost pro medicínu, proč jste se tedy nevydal tímto směrem?
Protože jsem se zas tak dobře neučil. (směje se) Ale je fakt, že na gympl nás do třídy chodilo dvacet a osm z nich jsou dnes lékaři. A já mám k těm bílým plášťům jakýsi respekt a obdiv. Má žena mi to někdy až vyčítá, že jsem z nich celý hin. (směje se)
Jak se maminka, lékařka, dívala na to, že jste se rozhodl pro herectví?
Jistě že tam proběhl prvotní strach, že budu jezdit někde v maringotce. (směje se) Tak jsem ji uklidnil, že nejdu k cirkusu, že bych snad mohl hrát i v nějakém kamenném divadle. (směje se) To trochu přeháním, ale je fakt, že se mnou naši měli trochu jiné plány – líbila by se jim ta medicína nebo třeba stavařina. Ale přece jen jsem začal točit už někdy v prvním ročníku na DAMU, pak jsem dostal stálé angažmá v Národním divadle… Tak je to snad přesvědčilo, že to moje rozhodnutí mělo nějaký smysl.
Lékařkou byla i vaše první žena, druhou manželku jste si našel ve své branži. Je lepší, když partnery spojuje práce?
Řekl bych, že obojí má svoje pro a proti. Já vždycky říkal, že bych si herečku nikdy nevzal, že to by mi ještě tak scházelo! (směje se) Ale ono asi nejde o tu profesi, ale spíš o konkrétního partnera, na kterého musíte mít kliku. A s Barunkou já jsem ji měl. Je to sice herečka a režisérka, ale domů si práci fakt netaháme. Na druhou stranu jsem ale vždycky rád, když se jde podívat na moje představení, protože tomu rozumí a má trefné připomínky. V tom na ni hodně dám, protože vím, že mi chce pomoct a vidí věci, které já ne.
Není soužití dvou herců trochu divočina?
Ani ne, aspoň pokud můžu mluvit za nás dva. Jistě, občas se doma nadechnu, že bych zprudka něco pronesl, ale umím se už včas zarazit. Čím je totiž člověk starší, tím víc si váží toho, že má doma klid. To zázemí si už tak nějak pěstuje a váží si ho mnohem víc než před pětadvaceti lety, kdy to bylo všechno tak trochu ode zdi ke zdi. (směje se) Já už jsem o jeden vztah přišel a znovu to rozhodně nikdy zažít nechci. Navíc Barunka je velmi klidná síla a dělá to v tom svazku naprosto správně – nechává mě myslet si, že o věcech rozhoduju. To je velice moudré a já to kvituji s velkým povděkem! (směje se)
Manželka je klidná síla, to vy prý ale nejste. Nebo jste minimálně nebýval…
To je fakt, párkrát jsem pořádně vybuchnul. Ale to asi souvisí i s tím, že v té naší práci jste hodně na očích a na veřejnosti si musíte dávat pozor, co, kde a s kým děláte, aby z toho hned nevznikly nějaké fámy. Jenže když se takhle pořád hlídáte, tak kde to bouchne? Samozřejmě doma, za zavřenými dveřmi. Takže jsem zažil i takové extempore, kdy jsem doma vzteky strhnul ze stropu lustr a ten pak rozdupal. (směje se) Ale to je dávno, dnes už vážně převažuje ten aspekt, že si toho vztahu příliš vážím a snažím se ovládat. A když náhodou nejsem úplně v náladě, tak to Barunka už pozná a nechá mě raději chvíli na pokoji. V tom je prostě úžasná.
Vaše současná žena je o dvacet let mladší, ta bývalá byla naopak o pár let starší. Pro vás je věk asi opravdu jen číslo, viďte?
Věk je rozhodně jen číslo! Na tom vůbec nezáleží, jde o to, jak si rozumí ti dva konkrétní lidi. Vždyť to, že jste s někým vrstevníci, ještě neznamená, že si nutně padnete do noty. A když potkáte někoho, kdo vám rozumí a kdo vás vzrušuje, tak přece na věku nezáleží. Samozřejmě, že když je ten rozdíl třeba padesát let, už to asi není úplně ideální. Ale u nás to s manželkou nehraje roli. Alespoň zatím.
Jak se vám vůbec podařilo sbalit takhle krásnou a o dvacet let mladší ženu?
Tak jistě že to nebyla žádná samozřejmost, musel jsem bojovat. Ale vyhrál jsem! (směje se) S Barunkou jsme se potkali poprvé v Ordinaci, pak jsme spolu hráli v několika inscenacích v Divadle na Vinohradech. Je fakt, že tam začínala jako studentka konzervatoře. Ale vyzrála v nádhernou ženu a prostě to nějak „kříslo“.
Když máte doma takovou ženu, nežárlíte?
Já to mám s tou žárlivostí trochu naopak… Abyste mi rozuměla – jsem pyšný, že ji mám. A když se za ní chlapi otáčejí, jsem neskutečně hrdý, protože patří ke mně. Takže se ve mně neodehrává takové to: Co si to dovoluješ?!, ale když je má manželka středem zájmu, mně to vlastně lichotí.
Z prvního manželství máte dospělého syna, se současnou manželkou čtyřletého kluka. Jste jako otec dneska jiný?
Honzíkovi už je šestadvacet, to už opravdu žádné dítě není. Mně bylo nějakých čtyřiadvacet, když se narodil. A co si budeme vykládat, byl jsem ještě dost „rozjuchaný“, prostě úměrně tomu věku. Neměl jsem taky žádnou trpělivost. Rozčilovalo mě, že ještě ve dvou letech neuměl číst a psát, pořád jsem někam spěchal… Dnes už jsem trpělivější, i když jen o trochu. (směje se) Vnímám to rodičovství ve svém věku jinak, mnohem víc si toho vážím, tehdy jsem to bral jako samozřejmost. Vím, že jsem na Honzíka měl míň času, když byl malý. Času obecně mám tedy stále málo, ale přesto se snažím maximum toho volna vytěžit a věnovat ho Ondřejovi. Přemoct únavu a být s ním, protože to dítě si nezaslouží, abych přišel domů, kecnul sebou na gauč, hodinu tam lelkoval a zase běžel do práce. Tohle si uvědomuju daleko víc než dřív. Asi to bude i tím, že už jsem se pomalu dostal do kategorie „senior“. (směje se)
Vy jste se v poměrně krátkém časovém rozestupu stal nejenom znovu tatínkem, ale také dědečkem. Tuhle roli si také užíváte?
S vnoučaty ta krása tkví v tom, že jsou jen na půjčení. Takže když chci, tak si je půjčím, a když už toho mám dost, můžu je zase odevzdat. (směje se) To u vlastního dítěte nelze. Pravda, že ta situace je trochu na hlavu postavená, protože můj druhý syn je mladší než moje dvě vnučky. (směje se) Ale myslím, že díky tomu všemu nemám žádný čas na krizi středního věku. Všechno se to tak nějak seběhlo, že se vlastně pořád cítím jako v pětadvaceti, protože mám vlastně podobné starosti jako tehdy. A jsem za to rád, rozhodně nečekám doma na důchod.
Co váš dnešní vztah se starším synem? Bere vás ještě jako autoritu, nebo už má svou hlavu?
My máme s Honzou skvělý vztah, není tam žádný problém. Vždycky jsme byli spíš kámoši. Jistě, nějaký respekt tam být musí, ale já se vždycky snažil nebýt nějak přehnaně autoritativní. Myslím, že je to lepší varianta.
Vím ale, že jste synovi neschvaloval jeho dnes již bývalou manželku…
Život občas konflikty přináší. Nicméně když je na obou stranách dobrá vůle, není nic jednoduššího než dát věci zase do pořádku. Všechno jde překonat. Takže ano, měli jsme v tomhle ohledu jistý spor, ale rozhodně nebyl tak fatální, aby nás to rozkmotřilo dlouhodobě.
Nechybí vám ještě »tatínkova holčička«?
No jistě, že mi chybí princezna! Kluky nemůžete tak rozmazlovat. I když já Ondráše, upřímně, trochu rozmazluju. (směje se) Ale přece jen je to kluk, tak se to nesmí přehánět. Holčičku bych ale rozmazloval moc rád!
No a…
No a uvidíme. (směje se)
Takže další dítě nevylučujete?
Rozhodně netvrdím, že by tahle kapitola byla uzavřená. A když to bude zase kluk, tak já ten fotbalovej manšaft prostě jednou postavím! (směje se)
