7°C
Tomáši, jak si vy zrod kapely Lucie pamatujete?
„Byl jsem vlastně po Robertovi a P.B.Ch., v jejichž hlavách se kapela zrodila, hned třetí člen. Kytara, basa, buben a... Mohlo se hrát! Navíc já měl pro kapelu k dispozici hned zkušebnu, tak bylo i kde. Bylo to vzrušující. Pro mě to byl vlastně skok dopředu, kluci už byli v Praze známí. A vysedávat s nimi v kavárně Slavie, lití si rumu do čaje pod stolem, to jsem si připadal fakt už světácky. Tehdy to bylo tak nějak přirozený, ale teď je to zvláštní pocit, že jsem byl na začátku něčeho, co se stalo fenoménem naší generace. Jsem takový český Pete Best. Ten taky zakládal Beatles, ale slávu už si vybubnoval Ringo.“
Máte prsty i v nějakých hitech?
„Z té úplně první éry s Michalem Penkem existuje vlastně celý program, z něhož dodnes přežila pouze píseň Lucie. Strašně rád bych si ty písně někdy zahrál a třeba i nahrál. Někde existují na audiokazetě. Musí ale Robert Kodym převrátit svůj zámek vzhůru nohama (od r. 2000 je majitelem barokního zámku Bečváry u Kolína, kde i bydlí – pozn.). Podílel jsem se ještě na dalších písních – s Davidem Kollerem a Michalem Dvořákem, které se pak objevily na první desce kapely, ale veřejně už jsem si je nestihl zahrát.“
Odešel jste kvůli vojně, nemrzelo vás to?
„Odchod na vojnu tehdy znamenalo dva roky ztráty svobody a zpřetrhání vztahů. Kromě holky mi vojna vzala i Lucii. Normální tam bylo brečet pro holku jednu, já brečel rovnou pro dvě! Není to jednoduchý, říká se, že kdo na vojně nebyl, tak nepochopí. Ale mám od ženy zakázáno o vojně mluvit, je to vždycky na dlouho. Měl jsem tehdy rozjednanou zkrácenou vojnu na pět měsíců, ale komunista se rozhodl, že půjdu na dva roky, a to hned! Pamatuju si, jak mi náš manažer Michal Běloušek úplně vážně zakázal narukovat. Snažil se i Karel Svoboda.“
Proč on?
„Chodil jsem tehdy s jeho dcerou Janou! Nějak se angažoval, abych nemusel, ale vše marný. Na druhou stranu jsem díky vojně potkal nynější ženu, s níž mám dvě báječné dcery a šťastný život. Takže to tak mělo být.“
Proč jste po vojně znovu nenaskočil do rozjetého vlaku?
„Nebylo mi to nabídnuto. Ale docela zajímavé bylo, že hned po návratu z vojny jsme si s Robertem a P.B.Ch. šli zahrát do zkušebny v Mikulandské ulici. Když jsem večer vyšel ze sklepa, v jedné ruce buben, v druhý magneťák, tak jsem se ocitnul na Národní třídě v čele demonstrace. Bylo 17. listopadu 1989! Pak jsem se – už jako člen kapely Jižní pól – potkával s klukama na vystoupeních na studentských akcích.“
Vídal jste se s nimi během těch třiceti let?
„Průběžně se všemi. Nejvíc s Michalem Dvořákem, hrál jsem v jeho Vivaldiannu. A když kluci potřebovali cokoli pojistit, obraceli se na mou pojišťovací společnost.“
Jak jste přijal nabídku opět si zahrát?
„Jednou v noci mi to zavolal Robert. Byl z toho hodinový telefonát, co a jak budeme hrát. Hned jsme se spojili i s Michalem Penkem a Petrem Francem, začali tím žít a těšit se.“
Jaké to je s nimi stát opět na jednom pódiu?
„První setkání bylo na zkoušce a myslím, že tam u všech nějaké emoce proběhly. Hlavně ten zvláštní pocit, že to snad nemůže být třicet let, kdy jsme byli naposledy takhle pohromadě. Myslím, že jsme všichni tři staronováčci rychle naskočili a nebyl při hraní žádný problém. Každým dalším zahráním Lucie a Šroubů do hlavy si to pěkně sedalo a na pódiu jsme si už užívali, jak nám to šlape.“
Jak jste si užil dosavadní šňůru?
„Hraní s Lucií si fakt užívám. Kluci jsou ve strašný pohodě a servis kolem je fantastický. David mi i půjčil bubny, takže nemusím tahat svoje. Škoda jen, že koncerty jsou jen čtyři.“
Nějaké pikantnosti ze zákulisí koncertů? Mejdany Lucie jsou pověstné!
„Tady vás asi zklamu. Z divokých mejdanů se staly poklidné večírky s dobrým vínem. Jedinou rebelií snad bylo, že David skočil do hotelového bazénu po zavírací době a byl vykázán.“
S kým z kapely máte nejbližší vztah?
„Hele, já ani nevím, koho mám víc nebo míň rád. Každýho si vážím pro něco jinýho. P.B.Ch. pro jeho éteričnost a fantazii. S Robertem nás pojí stejný úděl, totiž zvelebování a opatrování kulturní památky. Michala obdivuju pro jeho neuvěřitelný pracovní tempo. A David byl a pořád je můj bubenický vzor.“
Myslíte, že byste s kluky navázali po této zkušenosti třeba další spolupráci?
„Samozřejmě bych si to přál, ale místo bubeníka je obsazené výborným Kollerovým synem Adamem. Snad jedině, kdyby se kluci chtěli vrátit k prvním písním a pro radost si je třeba natočit...“
A co jinak děláte?
„Jsem duchovní otec a spolupořadatel Kouřimské skály – vzpomínkového festivalu na Petra Muka. Po jeho smrti jsem založil skupinu Všichni Svatí, ve které hraju na bicí. Teď v létě nás můžete vidět a slyšet hlavně na festivalech.“
Vždycky jste chtěl bubnovat?
„Odmala jsem vším, co bylo po ruce, mlátil do kbelíků a pokliček. Navíc to máme v rodině. Zvláštní je, že to nepřechází z otce na syna, ale vždy ze strýce na synovce.“
