9°C
Dokázala vyléčit tělo i duši, najít nový smysl života a smířila se i s dodnes nevyjasněnou smrtí otce. Nemoci dokonce vděčí za to, že nalezla klid a štěstí.
Žijete se dvěma psy a čtyřmi kočkami, pomáhala vám zvířata v době, když jste se léčila?
„Určitě. Pomáhala mi i v tom, když jsem byla doma, že jsem s nimi musela chodit ven. Třeba i na desetikilometrové procházky téměř denně. Oni mě ven vlastně vytáhli. Díky nim jsem tady neležela, když mi bylo špatně. Vrátili mě do života. A mě to pak začalo i nesmírně bavit. Koupila jsem si i hůlky na chození a ušla s nimi i deset kilometrů.“
Toho jste byla schopná i po náročné chemoterapii?
„Po chemoškách teda ne. Tři dny po chemošce jsem dokázala sotva obejít jen barák. Ale několikrát za den. A postupně další den už 500 metrů.“
Prožívala jste po chemoterapii muka?
„To jsem někdy jen ležela, ale ono si to tělo řekne. Potřebujete hlavně kyslík a dýchat. Člověk nemá energii. Co mi ale vysloveně dělalo dobře, byly vývary. Manžel mi je dělal. Na ně jsem měla pořád chuť, protože jinak nemůžete moc jíst.“
To zní jako kocovina.
„Ona to taková kocovina byla. Je to hodně podobné. A vlastně mně už to pak ani nevadilo. To jste v takovém rauši. Takže jsem si v tom i libovala a říkala jsem si, že to není zase až tak špatný.“
Vy jste to hlavně neuvěřitelně dobře zvládla.
„Dají to všichni. Musíte, nic jiného vám nezbude. Hodně mi pomohlo, že jsem pracovala se svou duší. Šla jsem do podstaty, zabývala se tím, proč ta nemoc vznikla. To byl důvod, proč jsem se cítila tak šťastná a plná energie a proč jsem nebyla naštvaná, že jsem byla nemocná. Já jsem vlastně nakonec ráda, že to celé proběhlo. Přirovnávám to k něčemu, jako je lístek na rychlík. Já bych si jinak to, kam jsem došla po nemoci, musela prožít třeba během dvaceti let. Pochopila bych to až třeba v osmdesáti. Takhle jsem to pochopila za rok a půl, což je geniální. Teď se cítím opravdu báječně.“
Proč tedy podle vás rakovina vzniká?
„Všichni lidé s rakovinou jsou podobné osobnosti. Přijde mi, že ji dostávají nesmírně pracovití lidé, kteří se obětují pro druhé. Já tomu říkám, že jsou to takové vyspělé duše. Ale naprosto sami sebe nepřijali. To znamená, že jsou to lidi, kteří se nemají rádi, ale vůbec si to neuvědomují. A když to pochopíte a najdete tu lásku k sobě, tak se začnete uzdravovat. To je poselství, které bych chtěla lidem předat. Na to ale doktoři vlastně trošičku kašlou. Léčí tělo nebo to prso, ale nemoc vznikla někde jinde. Někde musel být nějaký zárodek. A ten jsem hledala a našla. Myslím, že i lidé, kterým kvůli rakovině zbývá minuta do konce život a tohle pochopí, tak je to vysvobodí.“
Rakovina je tedy podle vás takový zdvižený prst?
„Samozřejmě. Je to hozené lano. Podívejte se na mě. Byla jsem v depresích, pomýšlela jsem na sebevraždu…"
Ještě před nemocí?
„Ano, bylo to fakt náročné. Nahromadily se ve mně obrovský strachy, vzteky, napětí a já jsem to všechno v sobě dusila. Na venek jsem nosila masku a tvářila se, že je všechno v pořádku, že všechno zvládnu. Pod povrchem to ale vřelo. A to každá buňka cítí. Když nejste šťastní v životě a cítíte, že něco není v pořádku, pak už je jen otázka času, kdy si ty buňky řeknou: Ty nechceš žít? Myslíš na sebevraždu? Tak jo, tak tady ji máš!“
Pomáhal vám manžel během léčby?
„Obrovsky mi pomohl tou svojí láskou. A díky tomu, že jsem našla i lásku k sobě samotné, dokázala jsem dokonce všem odpouštět. Je až neuvěřitelné, jak jsem teď šťastná. Co nemůžu ovlivnit, vůbec neřeším. O nic nemám strach, ani o děti. A to jsem dřív o ně měla přímo panický strach.“
Jak se to projevovalo?
„Třeba jsem se budila hrůzou, že zemřou. Viděla jsem různé vize a teď už to nemám. Strach je vlastně ta nejhorší emoce. A já jsem ho měla opravdu hodně.“
Během léčby jste přišla o prsa, na kdy plánujete plastiku?
„Měla bych jít v srpnu, ale teď mám zase období, že si říkám, že nepůjdu. Prostě mi to vůbec nevadí. Ale je to blbý, protože ten implantát už je objednaný někde v Anglii a platí to pojišťovna. Hradí určitý počet implantátů a těch žen je hodně, takže ono to nejde jen tak zrušit. Ještě jsem to neodřekla, ale klidně bych ty implantáty někomu darovala.“
Ovlivnilo to nějak váš sexuální život?
„Všechno si teď podstatně víc užívám. Zdeňka miluju ještě víc, a to, že nemám prsa, není žádný problém. Když přestanete lpět na lidech a na věcech, tak je to z vás cítit a všichni vás milují takové, jací jste. Šťastní. A miluje vás i vesmír okolo a dává vám to najevo.“
Můžete uvést příklad, jak se to projevuje?
„Teď nedávno jsem dostala smyk. Ségra mi skočila do klína, nemohla jsem nic dělat a už jsme letěly ze silnice. Auta v protisměru zastavila a my jsme doletěly na kraj silnice, auto sjelo zpátky na silnici. Nikdo neví, jak se to stalo. Ale zůstala jsem klidná. Dřív bych určitě nabourala. Nyní jsem přesvědčená, že někdo nebo něco udrželo to auto na silnici. Když v sobě prociťujete ten vesmír, to vědomí, nebo Boha, jak tomu někdo říká, tak on je rád a dává vám to najevo. Vy si potom do života přivádíte jen dobré věci.“
V knize, která je právě na trhu, jste psala, že rakovina prsu u žen je způsobena tím, že mají problémy s muži.
„Ano, konkrétně jde o pravé prso. Většinou je to způsobeno vztahem otec – dcera. Všechno se do nás zapisuje. Mně třeba zemřel tatínek a já jsem mu to nemohla odpustit.“
Tatínek zemřel nečekaně, nebo šlo o nějakou dlouhou nemoc?
„Zemřel na otravu plynem. Dodnes nevíme, zda šlo o sebevraždu, či nešťastnou náhodu. Bylo mu 30 let. Bylo to zcela nečekané a velký šok. Mně navíc bylo osm let, takže jsem to vůbec neskousla. Byl to pro mě úplně první člověk, kterého jsem milovala. Vůbec jsem to nedokázala pochopit.“
Nepřemýšlela jste o tom, že byste pořádala nějaké přednášky?
„Už je dělám a předávám informace. Cítím, že je to i moje povinnost.“
Rakovina se může kdykoliv vrátit, jste smířena i s touto možností?
„Přijala bych to, šla bych se léčit, dělala bych všechno, co mi řeknou, a zase bych se to snažila překonat. A pokud zemřu, tak zemřu. Já z toho nedělám žádnou tragédii. Jsem úplně se vším smířená.“
