Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na dědečka?

„Kupodivu si pamatuji hodně z období kolem jednoho roku. Jak mě držel děda v náruči a mě zajímaly jeho brýle. Můj hlavní cíl bylo je chytit a prozkoumat. A děda měl jako vždy velké srdce, a tak mu nevadilo, že jsem mu je vzal a pěkně upatlal. Když jsem byl starší, tak kolem pěti let, tak mě nejvíce bavilo, když dědeček domů přinesl různé kostýmy a propriety z maskérny. My tři vnuci jsme se pak mohli převlékat za klauny nebo třeba Charlieho Chaplina. Bylo kouzelné si divadelním lepidlem nalepit vousy, nasadit si křivé zuby nebo pod takovou gumovou čepicí zplešatět. Potom jsme si společně hráli. Jsou to krásné vzpomínky.“

Nesuploval vám trochu vašeho zesnulého otce?

„Takto jsem na to nikdy nenahlížel. Pro mě to vždy byl a bude především děda. Ale když se mi pak narodily děti, uvědomil jsem si, že nahrazuje mého tátu jim. Byl dědou se vším všudy pro ně. A teprve prostřednictvím mých dětí jsem si uvědomil, že děda to prázdné místo po mém tátovi, který zemřel, když mi bylo 15, plně zastoupil. Jezdil s námi na koncerty, dělal nám bedňáka, poslouchal naše první nahrávky, muzicíroval s námi, ale hlavně jsme si spolu povídali o životě.“

Ovlivnil vás ve vašem vztahu k hudbě?

„Velice. Ale protože jsem z umělecké rodiny, máma je malířka, táta byl režisér, tak se tak nějak přenášelo na mě, hlavně ať nejsem umělec. Ať si nejdřív najdu něco »serióznějšího« a pak se věnuji třeba kreslení nebo hudbě. Asi všichni, včetně dědy, věděli, jaká řehole umění je a jak je těžké se na tomto poli prosadit. Ale na druhou stranu se u mě od malička projevovalo hudební nadání, tak mě v tom podporovali. Těsně před pubertou nám děda koupil kytary, abychom se věnovali hudbě, že to je lepší než posedávat po hospodách. A my se skutečně naučili na kytary hrát a založili kapelu. Metalovou. Děda byl naším posluchačem. Nechal nás zkoušet v podkroví nad ním. A vůbec mu nevadilo, že se třásl celý byt a houpaly lustry.“

Jaký vlastně byl doma?

„Děda byl spíše tichý, řekl bych až introvertní gentleman. Ale také velice moudrý a vtipný společník. Každou debatu vyslechl a doplnil tu moudrou radou, tu pohotovým vtipem, že se všichni smáli.“

Vzpomínáte na něj často?

„Děda nám všem moc chybí. Jeho odchod je příliš čerstvý. Občas se přistihnu, že jednám tak, jako by tu ještě byl. Ale to my všichni. Není to takové to nostalgické vzpomínání, to by si ani děda nepřál. Spíš takové každodenní, co by na to asi řekl nebo teď bych za ním zašel a tak.“

Zajímalo by mě soužití několika rodin z jednoho klanu pod jednou střechou.

„Soužití to bylo klidné. U dědy jsme trávili debatní čas s bratrancem, který bydlí v podkrovním bytě. Já jsem zase ze suterénu a dědův byt byl mezi námi. Takže jsme se u dědečka potkávali a probírali, co nás potkalo a co nás čeká. Ještě jsme měli jeden hezký rituál. S dětmi jsme chodili za dědou koukat na večerníček, a když se jim nelíbil, tak jim děda přečetl pohádku.“

Zůstal v domě dědečkův duch?

„Určitě. Navíc jsme zatím nic neměnili. Všechno je tak, jak bylo. Člověk má pocit, že si děda odskočil jen do divadla nebo na nějaké natáčení.“

Co myslíte, že jste po dědečkovi podědil?

„Dědeček byl nejen skvělý herec, ale i muzikant. Dokonce napsal i nějakou hudbu pro divadelní hru. Takže si myslím, že to je především ta hudební cesta. Pak spíš vidím, co jsem nepodědil. Ale snažím se žít podle jeho třech rad: nelituj se, pracuj a buď gentleman.“

S jakými pocity se díváte na filmy, které dědeček natočil?

„Pravda je, že jsem od dědova odchodu neviděl žádný z jeho filmů. Ale pustil jsem si videoklip mé skupiny Negative Face s názvem Poznání, ve kterém děda hrál. Bál jsem se, že mi z toho bude smutno, ale naopak. Měl jsem pocit, jako by tu se mnou zase byl. Navíc v klipu hraje děda s mými dětmi. Já si uvědomil, jak je dobře, že jsme tento klip natočili. Je to krásná vzpomínka na skvělého dědečka. Takže se nebojím toho, až si nějaký film pustím. Naopak, budu mít u toho pocit, že je dědeček v podstatě nesmrtelný.“

Jak budete trávit úterý, kdy by se dědeček dožil 93 let?

„Budu v práci. Tak by si to dědeček přál. Pracuji jako ředitel v Centru sociálních služeb Tloskov, které je zaměřeno na klienty s mentálním a kombinovaným postižením. Děda naše centrum vždy podporoval, tak by mu určitě vadilo, kdybych se kamkoliv ulil. V rodině jsme se stejně vždy sešli až o víkendu, který byl kolem dědečkových narozenin. Tam se doslavilo vše, co bylo. Na stole nesměly chybět chlebíčky, na to si děda potrpěl, byť je sám moc nejedl. Takže to vidím podobně. Sejdeme se s rodinou, oslavíme, co se nestihlo, a věnujeme vzpomínku dědečkovi. Asi by si to tak přál. Rodina musí držet pohromadě.“

Matěj Lipský (39), syn režiséra Lubomíra Lipského (†40), který předčasně zemřel den před Silvestrem 1991. Profesí je muzikoterapeut a místopředseda České muzikoterapeutické asociace. Vystudoval speciální pedagogiku a psychologii. Je ředitelem Centra sociálních služeb v Tloskově. Vedle toho působí v kapele Negative Face.

Fotogalerie
10 fotografií