Jak básníci přicházejí o iluze (1984) - Roli milující a starostlivé matky Pavla Kříže si Myslíková skutečně užívala.

Autor: archiv Blesku

Herečka, proslavená rolí maminek a tetiček, se objevila v prvních čtyřech dílech Básníků. Ten pátý se točil sice ještě za jejího života, paní Míla už ale natáčet nechtěla. Sama si rodinného života a štěstí neužila. „Vdaná byla krátce, a když od manžela dostala políček, pochopila, že s tímto člověkem žít nemůže,“ prozradila neteř Myslíkové Alena o jejím krátkém manželství s o pětadvacet let starším hercem Štěpánem Zemánkem.

Trvalo rok a partneři se rozešli. Zemánek pak v roce 1969 zemřel. „Tehdy prý teta říkala, že nebude žádnýmu starýmu dědkovi prát ponožky, že je na to moc mladá,“ směje se dnes Alena Šimáčková. Míla se už nikdy nevdala a děti mít nemohla.

Šimáčková tak byla spolu s bratrem jedinou příbuznou slavné herečky. Příliš se ale nestýkali. „Teta si to v posledních letech nepřála. Prý proto, že je stará a nemocná a abychom si ji pamatovali jako dřív. Když zemřela, dozvěděli jsme se to z rádia. Tehdy jsme jí chtěli vystrojit pohřeb, nebylo nám to ale umožněno,“ dodává paní Alena. 

Čiperný důchodce a nadšený ochotník pan Valerián se objevil v prvních třech filmech. Slavný herec a dabér se narodil 23. září 1907. Byl velmi nadaným muzikantem po tatínkovi, regenschorim (ředitelem kostelního sboru) v Přelouči. Uměl na klavír a několik dalších nástrojů. Začínal v operetních odrhovačkách. Přestože už za první republiky ztvárnil role šplhounů Mazánka či Krhounka, nebyl kdovíjaký student. V prvním ročníku gymnázia v Pardubicích propadl a musel jít studovat do Hradce Králové. Nedostudoval ani filozofii na Univerzitě Karlově.

Ve své herecké kariéře přešel poměrně brzy k postavám tatínků a dědečků, s dobrosrdečnou nebo naopak cholerickou náturou. Významnou součástí jeho tvorby byla práce s hlasem. Traduje se, že nikde jinde na světě není legendární francouzský komik Louis de Funès tak populární jako u nás – právě díky Filipovského dabingu. Filipovský zemřel 26. října 1993. Několik měsíců před smrtí mu vypověděly hlasivky službu. Nemluvil, dorozumíval se jen posunky.

Jeho slibnou kariéru však též stopla těžká choroba, mluví se o Alzheimeru. Zatímco si jeho okolí myslelo něco o těžkém alkoholikovi, Jiří Císler měl problémy s pamětí, byl často dezorientovaný a to mu fakticky znemožnilo pokračovat v tom, co tak dobře uměl. Reagoval ztěžka a nevěděl, co se kolem děje.

Od roku 2000 již nepromluvil. V závěru života jen seděl za oknem svého bytu poblíž Národního divadla a prázdným pohledem sledoval dění na ulici, jehož souvislosti už mu dávno unikaly. Okolí na něho zcela zapomnělo a nebýt jeho obětavé ženy, zemřel dočista sám. Zemřel 17. dubna 2004.

Kendyho tatínek se mihnul v prvních dvou filmech, přestože herec Adolf Filip zemřel až v roce 2007. Ve skutečnosti byl tatíkem populární zpěvačky Lenky Filipové.

Na divadle i ve filmu byl Adolf Filip výrazným hercem menších rolí. Snažil se pečlivě popracovat své malé role, hledal správný vztah k divadelním postavám a jeho herectví se velmi snažilo vycházet a přibližovat se k nejprostšímu lidu – prosté, zemité a bodré. Tento způsob přesně odpovídal i jeho nezdolnému komunistickému přesvědčení (byl členem různých svazů a hnutí).

Jiřímu Kodetovi nebylo dopřáno mnoho velkých rolí, zářil ale i v těch menších, např. jako režisér Pergl ve filmu Jak svět přichází o básníky (a opět v jeho 3. díle Jak básníci přicházejí o iluze), kolotočář Eda v Návštěvnících nebo kapitán Exner ve Smrti talentovaného ševce. Největší slávy se paradoxně dočkal až v posledním desetiletí svého života, kdy obdržel dva České lvy za role ve filmech Knoflíkáři a Pelíšky. Víc toho nestihl, protože smrt si pro něj přišla, tak jako pro řadu mužů jeho slavného rodu, ještě před sedmdesátkou.

Osudnou se mu stala mozková příhoda a komplikace po zlomenině krčku. „Můj muž boj o svůj život vzdal,“ vzpomíná na manžela Soňa Kodetová s tím, že poslední půlrok života Kodet strávil upoutaný na lůžko.

Jeho svérázný divadelní choreograf se objevil bohužel jen v prvním díle. Jeho životní rolí se však stala jiná role z osmdesátých let, a to farář Otík z Troškovy trilogie Slunce, seno... V posledních letech života herec trpěl Parkinsonovou chorobou, k níž se posléze přidal těžký zápal plic. Už za života si Kopřiva pořídil náhrobek s nevyplněným datem úmrtí na pražském Vyšehradě. Kameník tam pak čtyři měsíce po jeho osmdesátinách doplnil datum 2. října 2004.

Film Jak svět přichází o básníky, vůbec první díl celé série, byl také jedním z prvních filmů, díky kterým se komunistickým režimem zakazovaná Jiřina Jirásková mohla po dlouhých letech vrátit před kameru. Těmi dalšími byly Kachyňovy Sestřičky a Troškovo Slunce, seno, jahody. V dalších Básnících se už Jirásková neobjevila – po revoluci se stala na dlouhá léta ředitelkou Divadla na Vinohradech. Těžce nemocná zemřela 7. ledna 2013, spekuluje se, že odchod ze života si sama dobrovolně uspíšila.

Filmový tatínek Štěpánovy lásky Píšťalky a zakladatel rodinné herecké dynastie by měl radost, že oba jeho synové – Jan Hrušínský (60) a Rudolf Hrušínský ml. (69) pokračují v jeho hereckých šlépějích a patří mezi přední české herce. Herectví se věnoval i jeho vnuk, Rudolf Hrušínský nejmladší (45), později se však vrhl na podnikání a k filmu se vrací jen málo – naposledy v Decibelech lásky.

Častá filmová partnerka Vladimíra Menšíka (Půl domu bez ženicha), Josefa Somra (Kam doskáče ranní ptáče) či právě Rudolfa Hrušínského, s nímž se objevila i v Básnících, se stáhla do ústraní již dlouho před smrtí.

Poslední film, televizní pohádku Zázračné meče, Holišová natočila deset let před smrtí a od té doby se stáhla do ústraní. Kdysi často obsazovaná herečka Národního divadla žila po smrti manžela v bytečku v pražských Nuslích. Ven nechodila. Bydlela se synem, který se o ni staral.

Větrovec se objevil nejen ve třetím filmu Jak básníkům chutná život, kde si zahrál funkcionáře, ale i v jeho porevolučním pokračování Konec básníků v Čechách. Zde už byl ředitelem soukromé kliniky plastické chirurgie.

Herec se narodil 5. března 1922 v Plzni, krejčímu a posluhovačce. K divadlu tíhl již od dětství, už v devíti letech stál na ochotnických prknech. Učil se v plzeňské Škodovce, hrál závodně házenou a byl členem spolku dělnické mládeže Kovodělník. Za nacistické okupace byl za rozmnožování ilegálních letáků Němci vězněn v plzeňských Borech, Terezíně a Buchenwaldu. I v těchto těžkých chvílích spoluvězňům recitoval a hrál.

Jako vysoký funkcionář vládnoucí strany také nesměl být obsazován do negativních rolí a hrál nejčastěji vedoucí pracovníky, lékaře a ředitele. Pamatovat si ho můžeme třeba jako předsedu JZD v seriálu Chalupáři.

Za své herectví, a zejména za politickou činnost, byl poctěn Zasloužilým umělcem (1973), Řádem práce (1978), Cenou Jaroslava Průchy (1978), medailí Za zásluhy o hlavní město Prahu (1981), medailí SČSP (1981), pamětní medailí Světové rady míru (1982), pamětní Plaketou Klementa Gottwalda (1982), medailí J. K. Tyla (1983) a titulem Národního umělce (1983). Po roce 1989 se stáhl do ústraní, jen občas vystupoval s Jiřinou Švorcovou na prvomájových setkáních. Zemřel pozapomenut 11. února 2002.

Nová láska Štěpánka z Básníků Rybová: Kříž mi vyznával lásku, zvracela jsem a teklo mi z nosu!

VŠE O FILMU JAK BÁSNÍCI ČEKAJÍ NA ZÁZRAK ČTĚTE >>> ZDE!!!