7°C
V březnu hrajete v Divadle ABC v premiéře hry »Proč muži nenaslouchají a ženy neumí číst v mapách«. Předpokládám, že je to o zásadní rozdílnosti světa mužů a žen…
„Je to tak. Představení, které bude mít formu zábavné divadelní revue s živou hudbou, je na motivy populárních knížek australských manželů Allana a Barbary Peaseových. A je o velkých pravdách: O tom, jak jsou světy mužů a žen zcela rozdílné a společné soužití v podstatě nemožné. My se snažíme s humorem vysvětlit, proč je to neřešitelné. Aby si třeba lidi uvědomili, že někdy jsou jejich důvody k rozvodu v podstatě genetické.“
To zní hodně pragmaticky, ale co třeba takové faktory jako láska, tolerance, vůle?
„Samozřejmě, to jsou rovněž důležité pojmy. Proto také představení ukazuje, že je takové soužití sice komplikované, ale nějak se to stejně nakonec vydaří. Podstatné je, aby muži tolerovali a chápali, že ženy to mají prostě jinak. A to samé obráceně.“
Ženy jsou dost často tolerantní ažaž, hlavně na začátku vztahu, přehlížejí záměrně kazy na kráse svých mužů…
„Vypadá to, jako by nasávaly jen ty hezké věci, a měly proto vypnuté nějaké ochranné čidlo. A pak se často nestačí divit, jak se jejich miláček vybarví… Nicméně kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom asi vymřeli…“
A láska?
„To slovo je, jako byste se ptal, co je to voda. Je to nějaké skupenství a vidíme ho všude. Tři kapky vody, řeka, moře. Je to pot, jsou to slzy, je to součást lidského těla. A tak je i láska mateřská, sourozenecká, přátelství, samozřejmě láska partnerská, milenecká. Padají velká slova, a přitom to nemusí být láska. Někdy důkazy lásky, toho slova, citu, jsou v malých drobnostech, a někdy si to člověk uvědomí až zpětně.“
Jako byste se slůvka láska trochu bál! Vy třeba nikdy své partnerce neříkáte: Mám tě rád?
„Víte… já mám slovo láska, i tohle spojení, zprofanované tím, jak je říkám snad v každé druhé hře v divadle. A tak pořád dokola hraju a opakuju: Miluji tě… Doma ale nechci nic hrát. Takže to neříkám, ale ne proto, že bych to necítil, ale nejde mi to ze rtů…“
A co lhaní?
„Ve vztahu? Kdepak, ani s dobrým úmyslem! Lhaní strašně unavuje, a navíc na lži mají ženy nějaké receptory a vždycky to poznají, když chlap lže.“
Mluví z vás zkušenost…
„Jasně, už mi také bude 36 a půl!“ (usmívá se)
Tak to jste pořád ještě mladík, navíc vyhlášený fešák, neomezuje vás tahle image při obsazování do rolí?
„O image fešáka by se asi dalo diskutovat, každopádně neomezuje. (směje se) Vždyť jsem hrál třeba retardovaého Jarouška v Doktorech z Počátků… Tam mi určitě nemuseli zaličovat kruhy pod očima. Jinak se samozřejmě snažím na sobě pracovat, abych byl v kondici a fyzicky zvládal svou práci, ale na nějakém image hezouna si určitě nezakládám.“
Sportujete, chodíte do fitka?
„Byl jsem asi třikrát a úplně mi to stačilo, cvičit ve fitku mě prostě nebaví, jen jsem pokukoval po holkách na rotopedu a tím to skončilo. A tak chodím na thajský box, což je komplexní sport, člověk tam procvičí úplně všechno. A při tréninku se musí koncentrovat jen na to, protože jinak to dost bolí.“
Jste rváč, že máte rád bojový sport?
„Od malička jsem dělal bojové sporty, líbil se mi ten pohyb, což je vlastně takový specifický tanec. Nejdřív kung-fu, pak taekwondo a teď thajský box. Bitkař ale určitě nejsem, jsem pacifista-thai boxer. (směje se) A trenér Marek Lončák si ze mě vždycky dělá srandu, že nejsem tygr, ale laň!“
Pacifista a bojovník, to moc nejde dohromady, ani jedno pak nemůžete dělat dobře!
„To máte asi pravdu a já to tak mám skoro všude, i v životě napůl, jsem na obou březích zároveň, hlavou ve stropě a nohama na zemi a to rozhodně nejsem žádný dlouhán! Někdy lítám jako hopík!“
Nechtělo by to už zakotvit?
„Tak kotvu mám, malého syna Patrika (1,5), moje přítelkyně je také fantastická… i když někdy mě musí držet řetězem… a já s ní trochu vláčím po dně, ale ona to pak vždycky nějak zasekne… Je úžasná, že to se mnou zvládá!“
V čem to má s vámi těžké?
„Nejvíc asi v tom, že se pohybuju v divadelním a filmovém prostředí, kde je spousta lidí a samozřejmě i spousta žen…“
Myslíte, že na vás přítelkyně žárlí?
„Asi trochu ano, ale snaží se to určitě v sobě »vypnout«. To by se z toho jinak musela zbláznit. Na druhou stranu asi trochu žárlivosti do vztahu patří…“
To každopádně, nicméně když jste při oslavě narození vašeho syna přebral a v médiích se pak objevily fotky, na kterých se líbáte s cizí slečnou… to asi měla důvod žárlit.
„No jo no, je mi dost nepříjemné se o tom zase bavit. Byla to taková euforie z narození syna, až z toho byla opilost, zkrátka jsem se opil a líbal se s barmankou, nic víc. Přítelkyně to zvládla skvěle a jsem jí za to vděčný.“
Kdo z českých mužů nemá v tomto směru alespoň trochu másla na hlavě, že…
„Dobrá útěcha. Tohle, co jsem udělal já, dělá dnes a denně hodně lidí, ale holt nejsou většinou známí. Beru to, jen pořád nedokážu pochopit, že lidi prostě tak zajímá cizí neštěstí. Proto někoho nafotí, pošlou to do médií a pak si o tom všichni rádi čtou. Asi je jim pak podvědomě lépe. Mně z cizího prohřešku či trápení rozhodně není na duši lépe, to mi věřte!“
Chápu, nicméně to je úděl celebrit, jak se dnes říká. Oceňuji každopádně, že se k tomu stavíte čelem a nemlžíte jako jiní!
„Stalo se, opil jsem se, udělal jsem blbost, to je všechno, nebudu si vymýšlet nějaké hlouposti.“
A vaši známí vám za to pak asi dali co proto?
„To ne, ne všichni sledují bulvár a i když, tak neměli potřebu říkat: »Proboha, co jsi to udělal!?«“
Ale říkali, že si máte někam zalézt, když chcete něco takového dělat?
„Bez komentáře, to říkáte vy. Je to pryč, problém je, že jsem prostě dal nějaké téma, které se pak omílalo v médiích. A vím, už jsem to říkal i doma, že teď už nebude nikdy líp! Kamkoliv půjdu s nějakou kámoškou a dáme si pusu na rozloučenou, tak to s velkou pravděpodobností zase někdo pošle do médií.“
Už vás přestanu grilovat, pojďme dál. A dál znamená ve vztahu třeba svatbu. Uvažujete o ní?
„Ale jo, já chtěl mít vždycky velkou svatbu. Ale po letech, co jsem vždycky psal 300 esemesek, aby přišli lidi na koncert naší kapely Akustik, se mi už nechce nic organizovat, jsem z toho unavený. Viděl jsem několik svateb, a viděl jsem tu úpornost, jak tam ti lidé lítají, aby to všechno fungovalo, tak jsem vždycky přemýšlel, jak to udělat, aby to bylo v klidu. Zda je to vůbec možné…“
Když byla přítelkyně těhotná, případně ještě nyní s malým dítětem, svatbu by si asi moc neužila…
„Přesně tak, nechtěl jsem si ji jednak brát jenom proto, že čekáme dítě. A také by si, jak říkáte, tu svatbu moc neužila. Takže jestli se jednou vezmeme, tak až bude syn trošku starší, aby to pro ni bylo v pohodě a nemusela řešit, že musí v osm uspat malého. Takže svatba ano, uvidíme kdy.“
Myslíte si, že by vám řekla ANO, kdybyste ji požádal o ruku?
„Jo, tak to nevím! Musela by, ne?“ (usmívá se)
Ale určitě cítíte, že svatba dodává vztahu přece jen vyšší, i když jen formální závaznost…
„Ale odepsat z daní se svatba bohužel nedá, jak mi řekl můj daňař. Rozvodového právníka však prý do nákladů dát můžete! To je nefér, co!?“
Jistě! Věříte ve vztah na celý život?
„Určitě, vidím to třeba na svých rodičích i prarodičích, že to jde. Ale samozřejmě i tam byla období, kdy to nebylo snadné, byly problémy. Jsou chvíle, kdy si ti dva lidé tak vjedou do vlasů, že mají dojem, že už nemohou být spolu. Ve výsledku pak je nejcennější, když to překonají, nezabalí to a zůstanou spolu. A bohužel dneska hodně dvojic řeší hned první větší problém ve vztahu rozchodem. To není dobře.“
Vy už máte také dítě, to je také určité pojivo vztahu…
„Samozřejmě, ale nemělo by to být jediné pojítko, co je drží u sebe. Dítě ve vztahu změní hodně věcí. Oba partneři mají na sebe méně času, pak dítě odroste a oni musí zjistit, co je spojovalo tenkrát, když ještě potomka neměli.“
Pojďme k vaší práci, poprvé jste hrál ve filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš, jak jste se k té roli dostal?
„Naši mě tehdy přihlásili na konkurz, skoro rok se nic nedělo a pak se najednou ozvali, že mě berou. Jen asi proto, že jsem dokázal říct souvislou větu. To mi bylo asi 11 let, měl jsem takový pisklavý hlásek… Dostal jsem první peníze, první výplatu, za kterou jsem si koupil tehdy myslím kolo.“
A herectví vás uchvátilo.
„Dá se to tak říct a myslel jsem si, že jsem vyvolený a že mi to půjde. A pak jsem se jednou podíval na svoje přehrávky z druhého ročníku pražské konzervatoře a viděl jsem tam uječeného, neopravdivého, zpoceného kluka, bylo to příšerný. Zjistil jsem, že mě vzali asi jen proto, že ve mně viděli nějakou energii. Ale talent, nevím…“
Pak jste konzervatoř vystudoval…
„A nastoupil jsem do Divadla Na zábradlí, kde to pro mě nebylo vůbec snadné. Přišel jsem do uzavřené skupiny fantastických herců, kteří mezi sebe nikoho nepouštěli, ale mě nějak přijali. Hráli tam např. Leoš Suchařípa, Jiří Ornest, Radek Holub a další velká jména. A oni na sebe byli tak nějak napojení, a když šéf divadla Petr Lébl něco řekl, tak začali hrát, zkoušet i blbnout. A já jsem se v tom ztrácel. Když už Petr nevěděl, co se mnou, tak mi na jedné zkoušce řekl: »Hraj to jako flegmatický Japonec.« Tak jsem hrál a ono to nakonec vypadalo docela dobře. Pak jsem dostal nabídku z divadla ABC, kde jsem zůstal dlouhých 16 let ve stálém angažmá. A protože jsem měl poslední dva tři roky hodně další práce, ať již v seriálech, či muzikálech, domluvil jsem se, že budu stálý host Městských divadel pražských.“
Hrál jste v mnoha seriálech, nepovažoval jste je nikdy za podřadný žánr?
„Když seriály začaly, všichni jsme cítili, že hrát v nich je taková herecká potupa, že je to podřadný žánr. Dnes už je to samozřejmě jinak, hrají v nich už i velká jména, výborní herci. A každý tam chce být, protože to je záruka nějakého trvalého příjmu. Nejprve jsem hrál v Bazénu a pak v Ordinaci v růžové zahradě. A pamatuji se, jak jsem to strašně zvažoval, protože jsem se cítil jako umělec a říkal si, že to přece nemůžu… A pak vyhrála role Oskara Všetečky. Ta role mě bavila.“
Pak přišly další role…
„Ano, a vždycky jsem se snažil, když přijde nějaký seriál, aby ta role byla jiná, než jsem měl minule. Nechtěl jsem, abych celý život strávil v jedné roli v jednom seriálu. Vím, že je to sice dobré pro hypotéku, ale já nechci, aby si lidé pletli moje jméno s nějakou seriálovou postavou. V každém seriálu jsem byl tak rok, v Ordinaci, Cestách domů, Doktorech z počátků, pokaždé v úplně jiné roli.“
Teď už ale v žádném seriálu nehrajete.
„Ne, rýsují se ale nějaké nabídky, uvidíme, práce mám i tak dost. Hraju v Městských divadlech pražských, v muzikálech, k tomu nějaký dabing a v České televizi mám cestovatelský pořad Tam tam. A abych nezapomněl, hraji také na kytaru ve skupině Akustik.“
Herectví je dost nejistá profese, člověk musí pořád čekat, zda zazvoní telefon a dostane nabídku…
„To je bohužel pravda, ale zatím se vždycky stalo, že nakonec ten telefon zazvonil a já nějakou roli dostal. Tak snad budu mít štěstí dál.“
