Kdy jste se rozhodla, že chcete být herečkou? Byl to váš sen odmalička?

„Rozhodně jsem nebyla žádné introvertní dítě, vždycky jsem se ráda předváděla. Babička mě naučila spoustu písniček a básniček, které jsem beze studu kdykoliv a kdekoliv recitovala. Byla jsem obecně hodně komunikativní. Hraní se mi líbilo, chodila jsem do různých uměleckých kroužků, ale tu vidinu, že bych se tím jednou mohla živit, jsem neměla. Rozhodně jsem si zatím nijak nešla.“

Tak jak se to stalo?

„ Navrhla mi to učitelka z dramatického kroužku. Tak jsem to zkusila a vyšlo to. Ale je dost dobře možné, že kdyby s tím tehdy nepřišla, tak bych se dnes věnovala něčemu úplně jinému. Já jsem byla velmi dlouho taková dětská a rozhodně jsem v osmé třídě neměla žádnou představu, co chci v životě dělat. Dnes už čtrnáctileté holky vypadají jako dospělé, ale já byla dítě snad ještě na střední. Nejen vzhledem, ale i smýšlením. Takže mě k herectví zavál spíš osud než nějaká vlastní ambice.“

Když to tedy nebyl váš sen, je pro vás herectví dnes spíš jen povolání, nebo ho vnímáte coby poslání jako někteří vaši kolegové?

„Já mám svou práci velmi ráda, jsem šťastná, že dělám něco, co mě baví. To je velká výhra, když pro člověka práce není trápení, nechodí někam jen od–do, kdy si odsedí osm hodin u počítače. Čímž to nechci znevažovat, někoho to určitě naplňuje. Já jsem ale ráda, že je mé povolání pestré, zavede mě na různá místa, poznávám stále spoustu nových lidí… Nikdy jsem té volby nelitovala.“

Opravdu nikdy?

„Ale tak ano, mám chvilky, kdy si říkám, že jsem měla dělat něco úplně jiného, ale to se stává jen tehdy, kdy jsem opravdu unavená. To tak má asi občas každý.“

Herectví je nejisté povolání, zažila jste i vy někdy opravdu krušné časy?

„V tomhle jsem vždy měla štěstí, protože se kromě herectví věnuju i zpívání, s kapelou jsme spolu už dvanáct let. A i kdybych se věnovala jen tomu, tak mám stále co dělat. Takže i když netočím, nemám v sobě existenční tlak. Spíš je to o tom, že když nehraju, tak mi to chybí.“

No, poslední roky vám to rozhodně chybět nemusí, hrajete často. S tím také souvisí popularita. Kdy vás začali lidi na ulici poznávat?

„Bylo to celkem postupné a většinou to byl příjemný zážitek. Je to taková zpětná vazba, kterou má rád asi každý umělec. Je pravda, že když jsem se začala pravidelně objevovat v seriálech, bylo to čím dál častější. Mně se ale velmi často stává, že mě lidé poznávají, ale nevědí odkud, neumí si mě zařadit. (směje se) Stále je to ale v takové míře, že rozhodně necítím potřebu se na veřejnosti nějak maskovat.“

Jsou ty reakce opravdu vždy jen pozitivní a příjemné?

„Ano, když už mě někdo zastaví, je to milý zážitek. Nikdy se mi naštěstí nestalo, že by mi někdo na ulici vmetl do tváře, jak jsem příšerná a měla bych se na hraní vykašlat. (směje se) Ne úplně příjemné to bylo jednou, když mě v nákupním centru zastavil nějaký malý kluk a chtěl fotku. Vyfotila jsem se, a najednou přibyl další a další… snad celá třída. Všichni chtěli fotku, strkali se, přetlačovali, fotili… A já si najednou připadala jako nějaký reklamní banner. (směje se) Ale vydržela jsem to.“

Ty negativní názory se pak spíš objevují v internetových diskuzích, tam se pisatelé do známých tváří trefují často a rádi.

„No ano, diskuze, to je krásná věc. Sem tam do nich zabrousím, ale to je opravdu extrém. Buď tam jsou fanoušci, nebo pak velká spousta těch, co nemají nic na práci a zřejmě ze sebe potřebují vyventilovat vztek aspoň touto formou. Nevadí mi kritika, ale na internetu jsou to spíš jen takové žlučovité výlevy nevyrovnaných jedinců.“

Takže se nad to umíte povznést?

„Umím, beru to tak, že je to spíš nějaký mindrák toho dotyčného. Jasně, není to kdovíjak příjemné, ti lidé si totiž neuvědomují, že i když se jim třeba nějaký film nebo seriál nelíbí, je za tím spoustapráce. A shodit to tak, že na to jen tak někdo naplive, mi přijde nefér. V tu chvíli je mi to líto. Sama takové situace někdy řeším, když třeba jdu do divadla na představení, ve kterém hraje někdo z kamarádů a mně se ta hra nelíbí. Mám pak problém říct svůj názor.“

Máte fanoušky u nás i na Slovensku, liší se tady lidé nějak?

„Řekla bych, že tady v Česku jsou lidé o něco veselejší a přistupují k životu s větší lehkostí. Na Slovensku se víc filozofuje. Na druhou stranu mám pocit, že na Slovensku jsou srdečnější, Čechům trvá mnohem déle, než si někoho pustí k tělu.“

Říká se taky, že Slovenky jsou oproti Češkám větší dračice a hysterky…

„To je asi docela možné. (směje se) U nás na Slovensku se takhle ale zase srovnávají Slovenky a Maďarky. A oproti Maďarkám jsme my úplný čajíček.“ (směje se)

Co mužští fanoušci, myslím teď ctitele? Máte nějaké skalní?

„No, musím říct, že pár takových případů bylo až nepříjemných. Ty už jsem vnímala jako stalkery. Snažila jsem se být vůči nim slušná a taktně jim naznačit, že jejich zájem o mou osobu by měl mít určité hranice, ale když to neustávalo a začalo to přesahovat hranici soukromí, tak už jsem měla opravdu nepříjemný pocit.“

Jak to probíhalo?

„Například si někde, nevím kde, sehnali mé telefonní číslo a neustále mi psali nevhodné zprávy. Vůbec jsem nevěděla, jak na takovou věc reagovat… Naštěstí to po čase vždy přešlo, aniž bych to musela řešit nějak razantněji. Bylo to ale opravdu velmi nepříjemné. Ovšem takoví ti normální ctitelé, jak říkáte, co třeba po představení přinesou kytici a nejde o nic víc než o projev nějaké přízně a obdivu, tak to je velmi milé.“

2. část rozhovoru se Soňou Norisovou o nové roli, odloučení od syna a manžela a mezím, které už nepřekročí, přineseme v neděli.

Video
délka: 02:40

Sexy Slovenka Norisová: Kvůli krimi seriálu jsem se musela učit česky Tereza Kühnelová, Jan Jedlička

Fotogalerie
8 fotografií