Jak dlouho maskérům při natáčení Mrazíka trvalo, než z vás udělali Marfušu?
„Vybavuji si, že největším problémem pro ně bylo vykouzlit řasy a to, aby ze mě nepadal kostým. Byl to vlastně ruský národní kroj – přesněji jeho součást, které se říká sarafán. A ten se musí pěkně rozprostírat kolem postavy. Myslím, že jsem jim seděla tak dvě hodiny.“
Ve filmu vám plavání moc nejde. Mám na mysli scénu v rybníčku s husami. Umíte plavat?
„On ten rybníček k plavání určený vůbec nebyl. Byla to spíš taková louže ve Zvenigorodu, a kdyby film nerežíroval pan Rou, vynikající profesionál i člověk, a nepoprosil mě, určitě bych se v něm máchat nenechala. Pak ze mě sundali asi osm pijavic.“
Ze břehu vás při tom sledoval ženich. Kdo to byl?
„To už opravdu nevím. Nejspíš někdo z oblastního divadla, kde režisér Rou velmi vytrvale hledal takové typy lidí, aby odpovídaly jeho představám o roli, kterou jim svěřil. I ten můj ženich byl takový.“
Diváci u nás mají v mimořádné oblibě scénku, kdy louskáte v ústech oříšky. Máte je ještě vůbec ráda?
„Divil byste se, já je zbožňuji. Lískové, vlašské, slunečnicové i arašídy. Někdy si myslím, že jsem v jednom ze svých minulých životů musela být veverkou. Oříšky miluji a bez nich bych nevydržela.“
Ale způsob, jak se v Mrazíkovi dostáváte k jejich jádrům, je dost zvláštní. Je v tom nějaký trik?
„Vůbec ne, prostě mě to napadlo. Možná jsem vycítila, že by se Marfuša měla chovat právě takhle. Každopádně režisérovi a všem ve štábu se to líbilo a tak tam ta scéna, i když ve scénáři původně nebyla, zůstala.“
Jak vzpomínáte na svoji pohádkovou matku, zlou a krutou Nastěnčinu macechu?
„Hrála ji Věra Vladimirovna Altajskaja, výborná žena i herečka. Víte, Marfuša byla moje první filmová role a já byla dost vyplašená a úplně bez zkušeností. Ona se na mě podívala a povídá – já tě naučím hrát. Ta macecha byla ve skutečnosti citlivá a chápající bytost. U nás v Rusku ji zná snad každý, hrála hodně ve filmech s válečnou tematikou a to, jak v jednom z nich ztvárnila matku vojáka, zabitého na frontě, dokáže ještě dnes pořádně vzít za srdce.“
A co její filmový manžel? Otec Nastěnky a váš nevlastní tatínek?
„Pavel Pavlenko? To byl člověk s výrazným komediálním talentem. Zazářil například ve filmech Dvanáct křesel nebo Zlaté tele, natočených podle knih satiriků Ilfa a Petrova. Dnes je to už ruská filmová klasika. V Mrazíkovi se moc neprojevoval, ale to, jak dokázal zahrát utiskovaného človíčka pod pantoflem, je velmi přesvědčivé.“