Petra Čepka zná snad každý a každý by potvrdil, že byl úžasný herec. Vy ho ale znáte jinak. Jaký byl táta?

„Na to se mě ptá hodně lidí a samozřejmě že moje vzpomínky jsou dost okleštěné, protože mi bylo jen sedm let, když zemřel. Takže jsou bohužel často neúplné, spíš jsou to jakési pocity než konkrétní věci. Ale byl to z mého pohledu vynikající táta. Moje dětství bylo moc fajn, což je zásluha obou mých rodičů i prarodičů. Táta, kdykoliv mohl, se mi naplno věnoval, chodil se mnou na Petřín a trávil se mnou čas intenzivně.“

Bylo toho společného času hodně?

„Narodila jsem se v roce 1987, takže si vybavuju období těsně po revoluci, kdy byl opravdu hodně vytížený. Nejen kvůli herectví, ale i kvůli svému občanskému postoji. Podílel se například na vzniku Občanského fóra. Práce měl dost, ale rodinu nezanedbával, nebylo to na úkor mě ani mamky. To, že herectví není úplně tradiční povolání, neznamená, že by herci žili nějak odlišné životy. Mé dětství bylo vlastně naprosto normální.“

Vybavíte si ještě nějaké konkrétní zážitky s ním?

„Hodně si vybavuju ty vycházky na Petřín, to byla taková naše tradice. Taky si matně vzpomínám, že mě vzal na DAMU, kde učil, tam mě posadil a nechal mě koukat na generální zkoušku absolventského představení svých studentů. Byla jsem takový lakmusový papírek, prý jim tehdy v nadsázce řekl, že když mě to nebude bavit, tak jsou prostě špatní. Mě to ale bavilo moc, protože šlo o komedii. Po letech jsem se dozvěděla, že to byl Goldoniho Lhář. Divím se, že si z toho vůbec něco pamatuju, protože mi tehdy mohlo být asi pět. Ale ten střípek ve mně zůstal.“

Váš tatínek působil až trochu démonicky – jednak svým vzhledem, jednak asi i díky rolím, které hrál. Byl to přísný člověk?

„Jak jste řekla, je to asi zásluhou toho vizuálního dojmu a také jeho rolemi. Často hrál postavy, které měly temnou stránku. Tím patrně získal jakousi nálepku. Přitom to ale byl ve své podstatě velmi laskavý a dobrosrdečný člověk.“

Nehrál ale jen vážné role, měl také nepopiratelný komediální talent. Byl zábavný i v soukromí?

„Měl velký smysl pro humor a nikdy nezkazil žádnou srandu. Ale nebyl to typický bavič a glosátor, co by byl v centru pozornosti. To byli jiní jeho kolegové. Ale zábava s ním byla, to určitě. Nebyl to žádný morous, jen nevykládal jednu vtipnou historku za druhou.“

Byla jste opravdu velmi malá, docházelo vám vůbec, že je táta slavný herec?

„Vím, že jsem moc nechápala, jak je možné, že ho vidím v televizi, a on přitom sedí doma v obýváku. Moc jsem z těch jeho filmů tehdy neměla, protože to ve většině případů nebyly kusy, které by pobralo malé dítě. Dnes mě ale hodně mrzí, že jsem ho nikdy neviděla na jevišti. Sama dělám divadelní dramaturgii, takže mám k divadlu blízko a zajímá mě. Mám ale štěstí, že se potkávám s jeho kolegy a přáteli, spoustu věcí mi zprostředkovává máma. A z čeho mám snad největší radost, to je fakt, že potkávám jeho studenty z DAMU. Myslím, že by na ně byl dnes pyšný, jsou to dobří herci a velcí profesionálové. Dá se říct, že mě jejich generace svou prací dost formovala. To mi přijde hezké, takový uzavřený kruh.“

Vzhledově tátovi příliš podobná nejste. V čem se mu podobáte?

„Určitě jsem zdědila lásku k divadlu. To s ním mám hodně spojené a snažím se mu tím, co vytvářím, neudělat ostudu.“

Proč jste se nestala herečkou?

„Možná jsem někdy chtěla, ale rychle mě to pustilo. Kdovíjak by to bylo, kdyby byl táta naživu,třeba by se všechno vyvinulo jinak. Moje touha stát na jevišti ale nikdy moc silná nebyla. I když divadlo mě bavilo a fascinovalo. Proto mě asi okouzlila profese divadelního dramaturga. Ale dobrých herců si nesmírně vážím, zvlášť když jsou to k tomu i dobří lidé. Někdo řekl, že pokora je půl talentu, a to je velká pravda.“

Táta byl pokorný?

„Určitě. Byl velmi pokorný, poctivý a pracovitý.“

Filmy, ve kterých hrál, dávají v televizi poměrně často. Koukáte na ně?

„Koukám. Myslím si, že jsem viděla snad všechny, a minimálně jednou. Některé mám opravdu moc ráda, a to nejen proto, že v nich hraje táta. I když to samozřejmě vnímám, těší mě to a nenechává mě to chladnou.“

Když jste viděla všechny filmy, který je ten váš nej?

„To je hrozně těžké! Bála jsem se, že se zeptáte. (směje se) Mám jich víc, některé kvůli těm filmům samotným, jiné hlavně kvůli tátovi. Řekla bych, že jeden film dochází uznání diváků v podstatě až dnes, dokonce se stává docela kultovním, a to je Trhák. Ten je podle mě ve svém žánru dotažený k dokonalosti. A kdo říká, že je to blbost, tak to vůbec nepochopil. Ale těch oblíbených mám hodně, taky třeba Tři veterány, ty teď na Vánoce budou určitě zas dávat a já se znovu ráda podívám.“

Když už jste naťukla Vánoce – pamatujete si ty, které jste trávili všichni společně?

„Pamatuju, byly zásluhou celé rodiny velmi krásné. Trávili jsme je spolu a dospělí se pro mě snažili vytvořit tu pravou vánoční atmosféru. Já ještě věřila na Ježíška a oni opravdu důsledně pracovali na tom, aby mi ta iluze vydržela. To mi zpětně přijde hrozně hezké a dojemné. To, že Ježíšek neexistuje, jsem se dozvěděla až v první třídě od spolužačky. Vlastně jsem ale nebyla vůbec zklamaná, protože mi došlo, že dárky dostávám od rodičů, a to znamená, že mě mají hrozně rádi. Ta myšlenka se mi tak líbila, že jsem na nějakého Ježíška úplně zapomněla.“

Máte starší nevlastní sestru Petru, stýkáte se? Trávila jste s ní čas v dětství?

„Dnes se vídáme, i když méně než bych si přála, není tolik času. Ale v dětství jsme spolu byly hodně, táta se sice s její mámou rozvedl, ale rozhodně ji nezanedbával. Já k ní vzhlížela, protože byla starší. Byla můj vzor. A trochu jsem jí taky záviděla, jelikož si vzhledem ke svému věku mohla s tátou povídat na úplně jiné úrovni.“

Přemýšlela jste někdy o tom, jestli se vzdáte svého příjmení, až se vdáte?

„Mockrát. Zatím se ale k tomuhle kroku nechystám, tak to netřeba řešit. Asi to bude záležet na okolnostech, já bych ale samozřejmě byla ráda, kdyby to příjmení pokračovalo dál. Uvidím. Jsem na ně logicky hodně zvyklá a má pro mě symbolickou hodnotu. Asi bych to chtěla řešit nějakým kompromisem, třeba pomlčkou. Těžko bych se ho vzdávala úplně.“

Fotogalerie
5 fotografií