9°C
Kamera! Akce! Zvučný hlas režiséra Tomáše Vorla se rozléhá vesničkou Tuchlovice u Kladna. Na povel přichází k Evě Holubové a Janu Budařovi Tomáš Matonoha, se kterým se zdraví Petr Čtvrtníček. Ten mu předává flašku, napijí se, poplácají po ramenech, pochválí sílu likéru a… „Stop. Dobrý,“ ukončuje akci režisér. Další záběr oslavy narozenin maminky hlavního představitele je hotov. Režisér společně se svým malým štábem chystá plac na další scénu a herci mají chvíli pauzu. Eva Holubová si odchází odpočinout na lavičku do zahrady.
Máte šedivou paruku, abyste vypadala starší. Musela jste věku přizpůsobit i své hraní?
„Samozřejmě, ale není to tak těžké, jak jsem si myslela, usnadňuje mi to i kostým. Hraji vdovu v důchodovém věku, která má dva syny. Jeden je šťastně a úspěšně ženatý, druhý s ní žije doma.“
Přitom mu je už přes čtyřicet. Jaký máte názor na „mamánky“?
„Těžko říct, nevíme, proč dítě zůstává doma s rodiči. Nemusí to být jenom z pohodlnosti. My jezdíme na Sicílii a tam se často stává, že jedno z dětí, co se nestačí oženit a založit rodinu, zůstává s mámou, aby se o ni postaralo. Rozhodně to neodsuzuji.“
Jak vycházíte vy se svými dětmi? Už vylétly z hnízda?
„Napůl, studují ve Velké Británii. Vycházíme spolu dobře, máme se rádi a nelžeme si.“
Vypadá to, že ve vašich šlépějích nepůjdou. Živila jste se vy někdy jinou profesí než herectvím?
„Ano, po maturitě jsem šla dělat učitelku do mateřské školy, pak jsem pracovala jako sanitářka Jedličkova ústavu a rok jsem byla vychovatelka v družině.“
Které zaměstnání vám nejvíce dalo do života?
„Zřejmě působení v Jedličkově ústavu. Poznala jsem tam neuvěřitelné osobnosti. Jejich startovací čára byla mnohem horší než ta naše, přitom šli do mnoha věcí více naplno než my. Dokázali, že handicap nemusí být překážka, ale výzva. A taky jsem si uvědomila, že zdraví není samozřejmost.“
Jak vzpomínáte na učení v družině?
„Na Jižním Městě v Praze jsem pracovala jako vychovatelka ve třídě, která byla složená převážně z dětí přistěhovaných rodin z venkova, jejichž maminky byly samoživitelky. Za školou jsme měli rybník a les, tam jsem s nimi často chodila, děti mne učily ptáky, které poznávaly i podle zpěvu. Jediný problém byl jejich počet. Ve třídě jich bylo 35.“
Co jste s dětmi podnikala?
„Chodily jsme se i koupat do rybníka. To byly asi největší nervy. Děti jsem rozdělila do dvojic, jedničky musely hlídat dvojky a potom naopak. Jenže najednou koukám, že mám na břehu nějak málo jedniček. Tak zase všichni ven. Zmatek střídal zmatek, ale děti byly šťastné, že nemusí být jenom na školním dvoře. Při každém návratu jsem si říkala, že příště s nimi zůstanu u školy, ale pokaždé mne přemluvily. I jejich maminky děkovaly, že jim dělám takový program.“
Ony se jim tolik nemohly věnovat?
„Byly na ně samy, chodily do práce, neměly moc času a sil plácnout se s dětmi u vody. Ale moc mne to s nimi bavilo. Chodily do třídy ke zkušené učitelce Janě Petrusevé. Dřív učila na venkovské dvoutřídce. S dětmi to skvěle uměla. Milovaly ji a já taky. Společně jsme jely i na školu v přírodě.“
Kam?
„Na tři neděle do Králíků v Jeseníkách. Děti jsme rozdělily do tří indiánských kmenů. Dostaly mimo jiné úkol vyzdobit si čelenky. Rozběhly se po okolí a některé se vrátily s nádhernými čelenkami, které byly zdobené dlouhými barevnými pery.“
Kde je vzaly?
„Oškubaly místní kohouty. Byly to venkovské děti, nebyl to pro ně problém. My jsme to pak musely řešit s jejich majiteli, ale ti nedělali velké problémy, protože jinak se kohoutům nic nestalo. Hraní na indiány děti bavilo. Měly svoji indiánskou radu a za totality to byla taková lehká výchova k demokracii. Nikoliv tlupa, ale indiánský kmen, ne vůdce-učitelka, ale rada, kde mohly vyjádřit svůj názor. Hlasovalo se a potom všechno, co dělaly, dělaly zodpovědněji.“
Přistupujete stále stejně zodpovědně k natáčení?
„Ano a nadšeně. Mám štěstí na režiséry, kteří nechají herce vyjádřit svůj názor, baví se s ním o postavě i o příběhu. Vorel je jeden z nich, to má potom výhodu, že je herec mnohem více včleněn do tvůrčího procesu. Není pouze interpretem, ale mnohem více bere celý proces za svůj, ví, co má hrát a proč.“
Přichází Tomáš Vorel, který se nakloní k Holubové a žertem se ptá: Naučila ses důkladně text, co máš říkat? Holubová poslušně přitakává a režisér spokojeně mizí v kůlně.
Tomáš Vorel byl váš první režisér a doteď je poslední, že?
„No, on říkal, že tady na tomhle filmu umřu. Měl by radost, protože by to zajistilo dobrou reklamu filmu. Ale já umřít nehodlám. Chci se ještě naučit anglicky, italsky a skákat šipku.“
Vzpomínáte si na své první natáčení s ním?
„Jednalo se o krátký film To můj Láďa, se kterým se hlásil na FAMU. Já jsem chodila do prváku na DAMU a měli jsme zakázáno točit s profesionály i s ‚FAMÁKY‘, natož s někým, kdo se na FAMU připravuje.“
Jak jste to tedy mohla točit?
„Tajně. Na jeden týden jsem si zařídila falešné lékařské potvrzení a točili jsme v Dejvicích, kde byla v jedné ulici velká kasárna. Tam nás málem zavřeli.“
Jak to?
„Psal se rok 1981 a my jsme u kasáren natáčeli fronty v obchodech. Ukazovali jsme, jak to má chudák ženská těžký. Vlastně jsme o těch kasárnách ani nevěděli, povolení jsme žádný neměli. Někdo nás udal, přišli policajti a Tomáš mi říkal, ať okamžitě uteču, protože věděl, že by mě vyhodili ze školy, neboť jsem s ním točila načerno. Já jsem zapadla do první hospody a tam všichni říkali: Točíte fronty v obchodech a budete to posílat do západního Německa? Že jste chartisti? Já jsem jim to vyvracela, ale oni mě přesvědčovali, že jsme chartisti, dali mi panáka, cítila jsem se jako velká disidentka a zmastila jsem se tak, že už jsme ten den nemohli točit.“
Myslíte, že se stářím přichází moudrost?
„Může to tak být. U sebe, když to pozoruji, si myslím, že jo, ale nevím, třeba to zase půjde dolů. Jak říká Goethe: Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem.“
