7°C
Před čtyřmi roky jste se podruhé oženil a vzal si vaši nynější manželku Zdeňku (43). Že jste do toho po prvním nezdaru zase šel?
„Já nevidím svoje první manželství jako nějaký nezdar. Je strašně těžký, aby spolu lidé tak dlouho vydrželi. Byli jsme spolu 23 let, to je dlouhá doba.“
Můžete spolu přece žít bez papírů, ne?
„Když s nějakou ženou chci žít, tak bych s ní měl být ženatý, to je můj názor. Nevyhovuje mi současný pohled na věc, jak lidé žijí na psí knížku. Lidi odrazuje od manželství fakt závazku, ale to je právě to, co dodává manželství důležitost a vážnost.“
Vy máte partnerku o deset let mladší, řada chlapů ve vašem věku si ale bere dvacítky, chápete je?
„Chápu, také se mi líbí (směje se). Ale že si s nimi pořizují děti, to mi přijde nepřirozené, tomu nerozumím. V padesáti řešit plenky, kašičky… nevím…“
Mimochodem, kolik máte dětí vy?
„Mám syna Honzu, kterému je 17, a dvě děti jsem vyženil (7 a 14 let).“
Jak se s vámi žije, co myslíte?
(usmívá se) „Život se mnou je jako procházka růžovým sadem. Docela dobře a rád vařím… Horší je to, že jsem tvrdohlavý a nemám moc rád, když mi někdo vytýká moje chyby. Na druhou stranu jsem snad docela tolerantní a citově založený…“
Určitě vás hodně zasáhlo vážné onemocnění vaší manželky…
„My jsme si povahově podobní, prostě jsme to brali, že to tak je a že se pokusíme to porazit. Ne že bychom se úplně hroutili. Snažil jsem se zůstat pozitivní, že to prostě vybojujeme. To víte, je to svinstvo, obešli bychom se bez toho… Člověk asi nemůže mít pořád jen to blbý štěstí, občas má i smůlu.“
Klady a zápory, štěstí a smůla vyvažují život každého z nás.
„Ano, tak to přesně je. Navíc je fakt, že je mnoho lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře. Byl jsem navštívit na dětské onkologii v Motole jednoho chlapce, co je mým velkým fandou. Je mu 14 let a k narozeninám měl jediné přání, setkat se se mnou.“
Jaké bylo to setkání?
„Velmi silný zážitek. Potěšilo mě, jakou měl radost. A přiznávám rovnou, že se mi tam nejdřív vůbec nechtělo jít, jako každý z nás se podvědomě bojím takových věcí. Ale právě, člověk se z toho nesmí posrat… Jak říkal pan Hrušínský: Když je člověk jediný, kdo to může udělat, tak prostě musí…“
