Jak to, že už asi třicet let vypadáte pořád stejně? Jste jako čachtická paní v kalhotách!

„Alkohol, cigarety, kafe a občas trochu nestandardní život. Je to velmi jednoduché a velmi zábavné (směje se). Ne, upřímně vám na to neumím odpovědět, nevím, co za tím je. Ale nebojte se, přijde okamžik, kdy se to zlomí a všechno se sesype. Je jen otázka kdy.“

Takže se o sebe vážně nijak nestaráte?

„Ne. Teda cvičím, abych nechcípl. Co jiného mi zbývá? Ale to teprve posledních pár let, dřív jsem tělocvikem pohrdal, v životě jsem se nebyl ani podívat na fotbal a neznám skoro žádné sportovce. Čímž jsem bohužel často vyřazen z různých debat. Sport mě prostě nikdy nezajímal ani aktivně, ani pasivně. Mým idolem mladých let byla potácející se vyzáblá troska s kytarou, nejlépe Keith Richards. Dneska ale posiluju a hraju golf. U toho když člověk nachodí těch zhruba deset kilometrů, tak to má na fyzičku taky docela vliv. Je to krásný sport, který se ale člověk nikdy nenaučí. Já už ho hraju přes deset let, a že bych nějak zářil, to se říct nedá.“

Takže Tiger Woods z vás ještě není?

„To opravdu ani nebude. I když ten už na tom dneska taky není kdovíjak. Toho chudáka zničila ženská!“  

Řekla bych, že mnoho žen…

„No ne, zničila ho ta švédská příšera, ta au pair. Ta mu udělala takový bordel v hlavě, že to ovlivnilo i jeho hru.“

Možná za to nemohla au pair, ale jeho neschopnost být věrný.

„Věrný, nevěrný, prosím vás…“

Vy máte vlastně na věrnost docela osobitý názor, viďte?

„Jak osobitý? Já vždycky říkám, doma můžete mít třeba kaviár, ale copak někdo může jíst kaviár celý život? Nejsme prostě stvořeni k monogamii, tak to je. Kdysi jsem četl nějaký výzkum, kde bylo jasně řečeno, že z kdovíkolika tisíců lidských společenství, která už na planetě byla, jen asi sto jich bylo monogamních. Opravdu to pro nás není přirozené, obzvlášť pro chlapy. Vy ženy to máte jinak, a klidně mějte. Ale nemůžete to sobecky vyžadovat i po nás mužích, to je úplný nesmysl. Žít a nechat žít, že ano?“

Vaše partnerky musely být dost tolerantní s tímhle vaším přístupem, ne?

„Jak které (směje se). Ale já už jsem dneska líný, takže jsem vlastně hodnější, než jsem býval.“

Jakože jste věrný z lenosti? To zní moc hezky.

„Já neřekl, že jsem věrný, ale že jsem líný! To je rozdíl. Režisér Louis Buñuel ve  své úžasné autobiografii Do posledního dechu říká, že se těší, až se zbaví sexuální závislosti. Mně je čtyřiašedesát, takže ano, jsem línější. Ale ještě jsem se jí rozhodně nezbavil (směje se). Navíc to potřebujete kvůli inspiraci. Kde má člověk ty nápady pořád brát?“

Vy máte o dost mladší partnerku a dvě malé děti. Je to tak, že jste po jejím boku omládl?

„To je nesmysl, já bych vypadal stejně, ať bych ji měl, nebo neměl. Možná kdybych ji neměl, vypadal bych líp.“ (směje se)

A co ty malé děti, zvládáte to? Přece jen to je celkem náročné, zvlášť když jsou dvě.

„Náročné to bezpochyby je, obzvlášť pro tu ženu (směje se). Já mám opravdu hodně práce a matky se umí o své děti tak krásně starat, že je člověk přece o tuto nádhernou povinnost a zálibu nemůže připravit. Já pro to, co dělám, potřebuju mít čistou hlavu. Doma bych nenapsal ani notu, to prostě nejde. Takže ráno zmizím do studia a večer se zas vrátím, jen tímto stylem můžu pracovat. Pravda, je ze mě trochu osamělý běžec, ale mně to vyhovuje.“

Vaše rodinné uspořádání je vůbec dost netradiční. Hodláte na tom něco měnit, nebo vám to tak vyhovuje?

„Já nevím, že to pořád někoho tak zajímá. Co je komu do toho? To se mě klidně zeptat můžete a já vám prostě neodpovím (směje se). Každá věc má svůj vlastní vývoj, ale o tom to přece vůbec není. Důležité je, jaký kdo má ke komu vztah, kdo komu může důvěřovat. To jsou hodnoty, které já ctím. Takže zatím je to takhle, třeba to jednou bude jinak…“

Počkejte, takže nevylučujete změnu?

„Žádné počkejte. Třeba to jinak nebude, nebo bude, já vážně nevím. To neví ani bůh.“ (směje se)

Žádná změna se ovšem nekoná v SuperStar, opět tam budete dělat porotce. Počtvrté. Není to trochu zbytečná práce? Vždyť kromě Anety Langerové se žádný vítěz neuchytil.

„Abych vám řekl pravdu, tak já už tohle vůbec neřeším. Jsem prostě najatý jako porotce a dělám svoji práci. Ta soutěž je nepředvídatelná, nikdy nevíte, koho vygeneruje a jestli ten dotyčný bude či nebude fungovat. A pakliže se na ni stále dívá tolik lidí, tak to zřejmě pořád nějaký smysl má.“

Musíte ale uznat, že doposud moc osobností nevygenerovala.

„To je fakt, u nás opravdu ne. Přitom ve světě je to úplně jinak, tam spousta vítězů talentových soutěží funguje dost úspěšně. Náš hudební trh je ale poměrně specifický a spousta lidí se na zpěváky, kteří vyjdou z talentových soutěží, dívá s despektem. Čemuž osobně vůbec nerozumím. Každý případ je jiný, nelze je házet do jednoho pytle. Tenhle negativismus je ale obecně v českém národě zakořeněný a je i ve vás novinářích. Já třeba nedávno produkoval písničku, kterou nazpívala Marta Jandová a Vašek Noid Bárta na EuroSong. A v jedněch našich novinách jsem se pak dočetl, že Noid neumí zpívat. Ten člověk, co to napsal, musí být hluchý jako poleno nebo ho štípla tarantule. Jasně, ta písnička nebo Noid se někomu může líbit a někomu zase ne, to je normální. Ale Noid je objektivně velmi dobrý zpěvák! Omlouvám se, to jsem od SuperStar trochu odbočil.“

Chválíte Noida… Stvořila ale někdy dobrého zpěváka i SuperStar?

„Tam byla spousta dobrých zpěváků! Ale… Být dobrý zpěvák ještě neznamená být úspěšný zpěvák. To jsou dvě naprosto rozdílné věci. Je sice optimální, když úspěšný zpěvák taky umí zpívat, ale ne vždy tomu tak je. Největší úskalí ale pro začínající zpěváky u nás je, že nemáme skladatele, nemáme produkce, které by jim chtěly napsat a vyprodukovat dobrou písničku. Takže někdo vyhraje v SuperStar, je pro tu chvíli velmi populární, ale nikdo s ním nic neudělá. Tudíž pokud si ten člověk neumí muziku skládat sám, tak je mrtvý. Protože zpěvák bez nějakého zásadního hitu jako by neexistoval. To jsou v podstatě jen karaoke zpěváci.“

No dobře, ale složit dobrou písničku umí jen málokdo, co byste tedy radil těm ostatním? To to mají předem vzdát?

„Vítěz SuperStar vyhraje zajímavý finanční obnos. A podle mě by bylo nejrozumnější, aby si nekupoval žádné šatičky, autíčka, bytečky nebo ty peníze neprochlastal, ale měl by je investovat do produkce. No a druhá věc je, že musí mít výdrž. Nikdy se totiž nedá předem odhadnout, jestli vaše písnička bude mít úspěch, jestli ji budou hrát rádia… Ta u nás obecně hrají strašně málo české hudby, jde se tady cestou nejmenšího odporu a všude se hrají jen úspěšné zahraniční hity nebo maximálně starší české písničky. Z naší novější tvorby se toho hraje opravdu dost málo – teda kromě Krajča – a noví zpěváci a kapely v podstatě nemají šanci se do rádií probojovat.“

Vy jste jedním z našich nejlepších skladatelů, tak proč jste se někoho ze SuperStar neujal sám?

„Proboha, ale proč? Vždyť SuperStar je generační záležitost. Víte, kolik bylo některým, co nám letos přišli na casting? Čtrnáct let! Jsou to děti. A já opravdu nechci a nemůžu psát písničky pro děti! Navíc mám spoustu své práce, píšu muzikály, filmovou hudbu, scénickou hudbu… Nemám čas a nechci objevovat nějaké nové talenty.“ 

Druhou část rozhovoru si budete moci přečíst na Blesk.cz již zítra!

Fotogalerie
9 fotografií