7°C
Stát se herečkou nebo zpěvačkou je snem asi každé malé holky, ale jen minimum z nich to zvládne přetavit do reality. Vám se to povedlo, šla jste si za tím odmala?
„V dětství se hledáme a ani já jsem neměla hned jasno a chtěla jsem se stát vším možným – od prodavačky přes astronautku až po lékařku. Ale je fakt, že jsem k hudbě začala inklinovat brzy, nadšeně jsem poslouchala rádio a ráda jsem koukala na televizi, kde vystupovaly tehdejší pěvecké hvězdy. Začala jsem zpívat, strojit se, zkoušela jsem si pózy s mikrofonem před zrcadlem… Dokonce už v první třídě, když jsme měli namalovat svoje budoucí povolání, já nakreslila zpěvačku. To je legrační. Chodila jsem do sboru, naučila jsem se hrát na kytaru, později jsem si začala psát vlastní písničky a chodila na různé pěvecké soutěže. Takže vlastně ano, asi jsem si tuhle profesi vysnila.“
Měla jste i nějaký plán B, kdyby to nevyšlo?
„Studovala jsem střední pedagogickou školu, takže to byl v podstatě můj plán B. Stala by se ze mě vychovatelka. Všechno se to ale zlomilo už ve druháku, kdy jsem dostala nabídku jít zpívat do kapely Laura a její tygři. A tím se celý ten vlak rozjel.“
Co na to rodiče? Nebyli by radši, kdyby z vás přece jen byla ta vychovatelka?
„Ze začátku z toho samozřejmě nebyli nadšení, říkali, že to není žádné stabilní povolání. Ale když viděli, jak mě to baví a že se mi i daří, tak toho mentorování nechali. A troufám si říct, že dneska už jsou na mě i hrdí. Ačkoliv na škole mi říkali: Dostuduj a založ si rodinu, tak uděláš nejlíp! Já dostudovala, věnovala se kariéře a nakonec jsem založila i tu rodinu, takže jsem jim vyhověla, i když po letech.“ (směje se)
Uspěla jste velmi mladá, nezamávalo to s vámi trochu?
„Asi ano, trochu mi to nejspíš tehdy stouplo do hlavy. Ale myslím, že člověka vždycky srovná nějaká první překážka, první klacek pod nohama. Ne vždycky se totiž daří, je to jako na houpačce. Stejně to bylo u mě, byla to pozvolná cesta, která je pro psychiku mnohem milosrdnější než rychlý a strmý vzestup. Protože ten strmý pád pak může být naprosto destruktivní. My, co jsme si kariéru budovali dlouho a postupně, jsme odolnější, hned tak něco nás neskolí.“
Mluvila jste o propadech – i vy jste nějaké zažila? Chtěla jste s muzikou někdy seknout?
„Asi jako každý někdy zažil ten pocit, tak i já jsem párkrát měla chuť, jak se říká, pověsit muziku na hřebík. Jenže když v tomhle světě člověk dlouho žije, špatně se z něho vystupuje. Jak říká i řada mých kolegů – potlesk je jako droga. Takže i ty moje propady pro mě nakonec byly spíš motivací se zase postavit a začít na sobě makat.“
Užívala jste si i to ostatní, co jde s popularitou ruku v ruce? Večírky, fanoušky, ctitele…
„Samozřejmě, je to příjemná součást téhle práce. Když vás lidi poznávají, pozitivně vás hodnotí… To je super, i když to má samozřejmě i odvrácenou tvář. Večírky a různé společenské akce, na které vás zvou, jsou toho součástí.“
No a co ti ctitelé? Těch jste určitě měla zástupy. Byli mezi nimi i tací, co chodí na každý koncert, posílají žádosti o ruku a podobně?
„To všechno se dělo, ale to je vlastně úplně neškodné. Pokud nejde vyloženě o nějakého stalkera, tak to člověka zas až tak neobtěžuje. Ale to už je všechno dávno. Začala jsem psát úplně novou kapitolu svého života, odstěhovala jsem se, založila rodinu, prostě jsem se ocitla v trochu jiné realitě. Takže tohle už se mě netýká.“
Neříkejte, že se vás i dneska nepokusí občas nějaký chlap sbalit, rodina nerodina?
"Ne, to se nestává. Vážně. Jasně, občas mi od fanoušků přijdou nějaké milé maily, samozřejmě i od mužů. Ale nemají žádný podtext, není v nich žádný nevhodný dvojsmysl. Naštěstí! (směje se) A především, já už jsem vůči veškerému balení imunní. Což zase ale neznamená, že když mě nějaký muž pochválí, že by mi to nelichotilo. Jsem normální ženská." (směje se)
Byla jste svého času na vrcholu popularity, přesto jste se rozhodla odstěhovat za manželem z Prahy do Brna, založit rodinu a tak trochu se stáhnout do ústraní. Byl to kompromis, nebo jste neváhala?
„Šla jsem za štěstím, jak zpívá v jedné písni Karel Gott. Neměnila bych. Považuju to za jeden ze svých největších a nejlepších počinů v životě.“
Ani na začátku nebyly žádné pochybnosti? Nechtěla jste třeba, aby se váš muž přesunul za vámi do Prahy?
"Tak to původně mělo být, měli jsme žít v Praze. Ale upřímně řečeno... Já jsem po našem seznámení poměrně brzy otěhotněla, bouřily se mi všechny hormony a vůbec jsem neřešila, kde budu žít. Zatímco někteří mí známí kroutili nevěřícně hlavou, že se stěhuju. Prostě to tak mělo být."
Jaké byly ty začátky? Musí to být hrozné vykořenění, v Brně jste nikoho neznala, neměla tam přátele…
„To je sice pravda, ale na takové rozjímání nebylo moc času. Záhy se mi narodil první syn a po příchodu miminka nemáte kdy přemýšlet o nějakém co by, kdyby… Řešila jsem hlavně péči, zázemí a tak dále. Navíc si myslím,že jsem si do té doby toho svobodného života užila do foroty. Takže nebylo po čem tesknit.“
Rodinu jste založila relativně později, než je běžné. Předtím jste neměla mateřské pudy?
„Vždycky jsem mluvila o rodině a dětech. Moje kamarádky by vám potvrdily, že jsem se na to velmi těšila. Toužila jsem po zázemí. Ono se to možná nezdá, ale naše profese je docela náročná, člověk je díky ní hodně rozlítaný a není nad to pak někde zakotvit.“
Takže kdyby se váš muž objevil před dvaceti lety, založila byste rodinu klidně už tehdy?
„Tím si zas nejsem jistá. Řekla bych, že se věci děly tak, jak dít měly. Je dost možné, že by to tehdy nevyšlo. Myslím, že jsme s mým mužem oba potřebovali žít dlouho sami, nějak si tím životem projít, abychom zjistili, že chceme právě to, co teď žijeme.“
Sama jste řekla, že jste po seznámení poměrně rychle otěhotněla. Věděla jste tedy hned, že to je ten pravý?
„Díky životním zkušenostem docela dám na tu »první signální«. Takže ano, věřím, že když má člověk otevřené oči a srdce, tak může velmi rychle poznat, že je pro něj někdo ten ideální a pravý. Já to cítila.“
Bála jste se někdy, že už by to třeba nemuselo přijít? Že se vám ten sen o rodině nesplní?
"Bála, černé myšlenky se samozřejmě objevovaly. Napadalo mě, že to vyjít nemusí, navíc jsem znala i některé ve svém okolí, kterým to nevyšlo. Důležité je neustrnout, nenechat se tím pohltit. Musíte dál žít své představy a nebát se.“
Druhou část rozhovoru s Ilonou Csákovou o mateřství, rodině a drsných dietách přineseme v neděli v 7:00.
