Adame, jaké vlastnosti si na mámě nejvíc ceníte?

Adam: „Poctivosti. Jede všechno na 150 procent, vůbec se nešetří! To tady dělá málokdo. Je také dobrosrdečná, a co na srdci, to na jazyku. My si s mámou všechno říkáme na rovinu, občas se také chytneme, aby se neřeklo…“ (usmívá se)

Co se líbí vám na Adamovi?

Věra: „Adámek má v sobě autoritu, je pracovitý, až workoholik. Pořád mu zvoní telefon, pořád něco domlouvá. Mně když někdo zavolá třikrát za den, tak je to moc. A já neumím říkat lidem ne, tak by mě utáhli na vařené nudli…“

Adam: „To bys hrála jen na charitativních akcích…“

Věra: „Já nejsem obchodník, proto jsem nikdy nepodnikala. Adam to šéfuje… Všechny zpěvačky mi mohou závidět, že to máme v rodině…“

Adam: „Nejhorší kšefty, který za celý rok hrajeme, jsou ty, co si máma domluvila sama.“

Věra: (směje se) „To je pravda! Prostě mě ukecají… ale už to tak hrozné není a většinou to hned přehodím na Adama.“

Tatínkem Adama je váš první manžel Ivo Pavlík. Byla to velká láska?

Věra: „Ano. Bylo mi osmnáct, když jsme se potkali, a mysleli jsme si, že je to navždy. V roce 1972 jsme se brali, o dva roky později, 12. prosince, se narodil Adámek.“

Ale navždy to nebylo, v roce 1984 jste se rozvedli…

Věra: „Bohužel, vyšumělo to…“

Pak se ve vašem životě objevil idol mnoha dívek a žen, zpívající bubeník Víťa Vávra. Bylo to trochu na truc vašemu prvnímu manželovi?

Věra: „Asi ano, každopádně jsme se potkali, padli si do oka, on to byl takový dlouhán s dlouhými vlasy, líbil se mi. Šli jsme do toho vztahu strašně naplno, náruživě a stejně rychle to také odešlo.“

Proč?

Věra: „Neměli jsme se vůbec brát. On byl typický Pražák, já Ostravačka, nenašli jsme k sobě cestu. Bylo to manželství na dálku, promarněný čas, rozchody a zase návraty, nemohlo to fungovat, a tak přišel rozvod. A sametová revoluce.“

Listopad 1989 znamenal zásadní změnu i pro zpěváky a hudebníky, začali zpívat ti, co dřív nemohli...

Věra: „...a navíc se rozpadla kulturní střediska, která nám sháněla koncerty. Najednou jsme byli bezprizorní.“

Uvažovala jste tehdy, že pověsíte zpívání na hřebíček?

Věra: „Ano. Měla jsem sice něco našetřeno, ale co dál? Umím jenom zpívat, nic míň, ale také nic víc. A tak jsem začala zpívat po barech, kde mimochodem vystupovali často výborní hudebníci. A pořád doufala, že se to nějak zlomí…“

A zlomilo?

Věra: „Zlomilo. Já v té době ještě neměla natočené cédéčko a rádia přestala vysílat z pásku, to byl velký problém. Naštěstí jsem potkala Petra Šišku, který založil kapelu Petarda a přizval mě k natáčení dvou duetů. Dostala jsem se tak opět do studia, natočila znovu šest svých největších hitů na CD. Ty se dostaly do rádií, Petr mě vzal na koncerty a začalo se to pomalu rozbíhat.“

Co dělal v té době Adam?

Adam: „Hráli jsme po zábavách, ale nic moc.“

Kdy jste to vlastně dala se synem dohromady?

Věra: „V roce 1999. Začala jsem občas s Adamem a jeho kapelou vystupovat na plesech a různých akcích.“

Adam: „Nacvičili jsme pár věcí, pak celý repertoár, a tak jsme si řekli, že budeme dělat koncerty. Začali jsme v klubech…“

Věra: „ Dobře se to rozjelo, vyměnili se nějací hudebníci a v některých měsících jsme vystupovali i třicetkrát!“

Adam: „Posledních sedm let už jezdíme tak 90 koncertů ročně, zájem je ale tak obrovský, že letos už máme vyprodáno, teď bereme koncerty až na podzim 2016. Máma už nemůže hrát dvacetkrát do měsíce, to by prostě nezvládla…!“

Věra: „Klidně zazpívám 20 koncertů za měsíc, ale cestování, hotely a ty věci kolem mě strašně unavují, potřebuji si před koncerty odpočinout. Za posledních pět sedm let se nám vrací všechna ta práce z doby, kdy na nás chodilo málo lidí. Asi jsme se u nich dobře zapsali a vědí, že něco umíme…“

Hodně kapel hraje pořád na playback, jak jste na tom vy?

Oba: „V žádném případě, hrajeme zásadně naživo!“

Adam: „Před pěti lety jsme playback zcela zrušili. Kdyby zpívali všichni naživo, tak by se to tady hodně pročistilo. Na playback zazpíváte i vy, ne?“

To snad ano… Mimochodem Adame, jak jste na tom se zpěvem vy?

Adam: „Maximálně sbory, první, druhý, třetí hlas, tam jsem skončil. Mám prý vepřový hlas, říká náš kytarista.“

Věra: „Ale prosím tě! Adam je výbornej muzikant, má geny po tátovi.“

Každopádně vám to na koncertech s mámou dobře funguje. Jezdíte i do malých měst a zahrajete třeba pro 200 lidí?

Adam: „Musíme hrát alespoň pro 300–400 lidí, aby se všechno zaplatilo a všichni byli spokojeni. Dbáme na to, aby vstupenky nestály 700 stovek, ale do čtyř stovek, aby si to lidé mohli dovolit.“

Na druhé společné turné, které startuje v listopadu, vás asi Petra Janů nemusela moc ukecávat…

Věra: „Samozřejmě že ne. Loni jsme s Petrou udělaly devět velkých sálů ve městech a překvapilo nás, že je o naše koncerty takový zájem. Proto do toho jdeme letos znovu a s novinkami. Petra má novou kapelu, já budu zpívat jiné písničky, doprovodí mě i filharmonici.“

Zase budete koncerty rozjíždět vy?

Věra: „Letos to rozjede Petra a já to dokončím v druhé půlce tříhodinového koncertu. Jsme každá jiná, posluchač dostane na koncertu dva odlišné zážitky! Máme samozřejmě i nějaké duety.“

Máte vyprodané koncerty, ale v rádiích vás moc nehrají. Proč?

Věra: „To se zeptejte v těch rádiích, ale mně to nevadí…“

Adam: „Češi jsou národem dechovkářů a Kabátů. Proti Kabátům vůbec nic nemám a obdivuji někoho, na koho chodí 50 tisíc lidí. Mně vadí, že lidi nechtějí přijmout složitější a zajímavější muziku. Proto se tady poslouchá Duo Yamaha a další podobné kraviny. Musí to prostě být takové to bum čvacht…“

Koho uznáváte ze současných mladých zpěvaček?

Věra: „Jedině Ewu Farnou, je opravdu dobrá, jediná koncertuje, nikdo jiný z mladých nejezdí šňůry, asi by na ně nikdo nechodil. Hned by chtěli mít vyprodané sály, ale to musíte nejprve několik let jezdit a přesvědčovat lidi, že něco umíte. Tak to je, druhou možností je samozřejmě bohatý mecenáš za zády…“

Adam: „No jo, ale ten chce také vydělat… a potřebuje, aby přišli lidi…“

Jak se zdá, hudba je váš život!

Věra: „Ano, můj život se odehrává zpíváním a pak v mém domě na samotě s pejsky a kočičkami…“

Chlap do tohoto vašeho životního vzorce už nezapadá? Špatná zkušenost ze dvou rozvodů?

Věra: „Je to tak, že buď budu zpívat a věnovat se zpívání, nebo se budu věnovat chlapovi, oboje to najednou nejde. A momentálně je to tak, že se věnuji zpívání. Jsem single a vyhovuje mi to.“

A Adam?

Adam: „Já mám velkou rodinu, vyženil jsem dvě děti, takže máme celkem tři, dokonce už máme i vnuka!“

Věra: „Bereme to tak, že jsme jedna velká rodina.“

Bydlíte pohromadě?

Adam: „Ne, my bydlíme v Ostravě a máma na samotě.“

Věra: „Když si Adam pořídil tak velkou rodinu, musela jsem zajistit tak velký barák, aby mě mohli všichni navštěvovat. A pořád je to ještě malé…“

Jak často mámu navštěvujete?

Adam: „Není moc času, takže tak pět šest víkendů v roce, víc ne. A ještě pokaždé na Vánoce.“

Věra: „A děti už ke mně jezdí samy.“

Jak dlouho jste vlastně single?

Věra: „Už více než deset roků a musím říct, že vzhledem k mému věku a tomu, že jsem si na tenhle stav už zvykla, si nedokážu vůbec představit bydlení, soužití s chlapem. Je to moje rozhodnutí, tak mi to vyhovuje a nechci to měnit.“

V minulosti jste měla stejně staré, starší i podstatně mladší partnery…

Věra: „O věku to vůbec není, praxe to potvrdila, je to o chlapovi.“

Co váš poslední partner Michal?

Věra: „Byl o 13 let mladší, ale to nebyl problém… Často jsem raději mlčela, než bych se hádala, to nemohlo prostě vydržet. Rozešli jsme se.“

Nezanevřela jste náhodou na mužské plémě?

Věra: „Kdepak, jen mám na chlapy svůj názor… ten si nechám už raději pro sebe…“

Možná až přestanete jednou zpívat... máte nějaký plán, jak dlouho ještě budete vystupovat?

Věra: „Adámku, jak ještě dlouho? (směje se)

Adam: „Pět let, mami!“

Věra: „Když mi bude zdraví sloužit, budu fit a bude mi to zpívat, tak budu vystupovat. A samozřejmě pokud budou mít lidé pořád pocit, že se na mých koncertech baví a líbí se jim energie, co ze mě prý vyzařuje, jak mi píší.“

Adam: „Před pěti lety jsme si také říkali, že máma bude zpívat ještě pět let, uvidíme za dalších pět let…“

Myslíte, že najdete jednou dost soudnosti, abyste odešla?

Věra: „Věřím, že ano, nechci, aby mě museli na pódium vodit a já tam pak seděla na židli… nebo se tam nějak potácela a nemohla si vzpomenout na text…“

Jak vlastně pečujete o svůj hlas? Vidím, že kouříte…

Věra: „To na hlas nemá vliv…“

Adam: „Denně kloktá a pije syrová vejce…“ (směje se)

Věra: „Ne, to je sranda, nemám žádný recept, jen ten, že při koncertu vypiju tak dva litry vody.“

Vůbec žádný recept?

Věra: „Zpívat, zpívat, pořád zpívat!“

Zkoušela jste někdy přestat kouřit?

Věra: „Mockrát. Teď už ale dlouho ne, ani nechci přestat. Co bych pak v tom životě ještě měla? Mám prostě ráda kafíčko, cigárko…“

Rozumím. Dovolte mi ještě jednu asi citlivou otázku. Slyšel jsem, že jste dlouho neslavila kvůli bratrovi Vánoce…

Věra: „To je věc, se kterou se nikdy nesmířím, bratr zemřel na Vánoce 1980 za hodně divných okolností, do dneška to zůstalo neobjasněno a dodnes mě to moc bolí. Nechci už o tom mluvit…“

Měla jste bratra Lubomíra asi hodně ráda…

Věra: „Ano, byli jsme jako dvojčata. Měla jsem ho moc ráda, on mě chránil, nedal na mě dopustit. Zůstal napořád v mém srdci. A až budu jednou umírat, řeknu: Fajn, brácho, jdu za tebou…“

Doufám, že tímhle směrem se ještě dlouho nevydáte.

Věra: „Tak minimálně nejbližších pět let to v plánu nemám.“ (směje se)

Věra Špinarová

Věra Špinarová patří k pěti nejprodávanějším zpěvačkám posledních 10 let u nás. Narodila se 23. 12. 1951, dětství strávila v Pohořelicích u Brna, v sedmi letech se spolu s rodiči přestěhovala do Ostravy. K jejím největším hitům patří Meteor lásky, Music Box, Jawa 250, Raketou na Mars, Měj mě rád a Jednou se vrátíš.

Prvním manželem byl Ivo Pavlík, s nímž má syna Adama, který je kapelníkem její doprovodné kapely a také manažerem. Podruhé byla vdaná za zpívajícího bubeníka Víťu Vávru.

Věru Špinarovou i jejího syna živí hudba, oba ale vystudovali něco jiného. „Podle maminky nebylo zpívání seriózním povoláním, a tak mi našla učební obor chemička, prádelna čistíren. Vyučila jsem se s přivřenýma očima kantorů,“ vzpomíná Věra Špinarová, která už v 15 nahrávala v rádiu a zpívala s Flamingem.

To synovi Adamovi nikdo v hudbě nebránil. Jenže aby ho vzali na konzervatoř, musel by tenkrát tři měsíce cvičit na piano sedm hodin denně. „To jsem vzdal a šel na strojní průmyslovku.“

Po škole čtyři roky provozoval hospodu, v níž hrála kapela. „Hledala pianistu, tak jsem s nimi začal vystupovat a konečně se začal muzice věnovat naplno,“ dodává Adam Pavlík, který u piána seděl dřív, než začal chodit.

Fotogalerie
14 fotografií