Macura neměl putování jednoduché. „Přiletěl jsem a hned na letišti jsem se začal ptát po práci. Ze začátku jsem si našel levný hotel, ale nechtěl jsem takhle zůstat, chtěl jsem peníze vydělávat, ne utrácet. Takže jsem žil jako poutník a zjistil jsem, že je nás víc a že jsou organizace, které takovým lidem pomáhají. Našly si mě samy,“ říká Macura.

Vyprávěl, jak přežíval celé dny o chlebu a vodě a pak si díky Romovi, kterého potkal, přilepšil. Začal si kupovat jídlo těsně před vypršením minimálního data spotřeby. „Přijel nějaký Rom na kole a poznal, že potřebuju pomoc. Jako by to řídil Bůh se svými anděly. Tenhle Rom mě tak dostal do organizace, kde mi dali zdarma najíst.“

Nakonec ale zjistil, že pracovat v Anglii nejde jen tak. „Později jsem zjistil, že bez National Insurance Number vám práci nikde nedají. K tomuto číslu je ale potřeba adresa trvalého pobytu. Tu mi naštěstí papírově zařídila také tahle dobročinná organizace. Vrátil jsem se z toho důvodu, že čekám, až mi přijde dopis, potvrzující toto číslo. Potom budu moci pracovat a vydělávat tam peníze.“

Macura tvrdí, že má jistou pracovní pozici na letišti, ale ještě neví, co tam bude vlastně dělat. Musí však počkat na příslušné dokumenty. Mezitím může zachraňovat týrané ženy v Česku.

Fotogalerie
4 fotografie