7°C
Musel to pro vás být mimořádně těžký rok. Jak jste to všechno zvládla? „Těžko. Byla to rána, která nikdy nepřebolí. Pořád mám myšlenku, že to není pravda, že zavolá, že někde je a zase přijede.“
A přitom víte, že se to nestane… „Myslím na ni každý den. Mám ji stále na očích. Její fotky. Povídám si s ní. Pořád slyším její slova z posledního telefonátu: Měj se hezky, maminko, dej na sebe pozor.“
Kdo nebo co vám dodává sílu? „Žiju sama a možná se teď někdo pousměje, ale doma jsem si stále pouštěla Šlágr. Písničky v téhle televizi mě držely při životě. Při nich jsem se snažila na nic nemyslet. Nebo jsem jezdila s přáteli na výlety, kde jsem přišla na jiné myšlenky. Za to jim moc děkuji.“
Bolestné pro vás musí být i to, že její ostatky nemáte na místním hřbitově. „To ano. Je moc smutné, že nejsou uloženy na hřbitově ani v Praze, ani tady ve Frenštátě a pan Rychtář je má doma. Proto jsme dali na pomník alespoň její fotografii, aby ti, co na ni vzpomínají, mohli položit květinu a zapálit svíčku. Stále si nepřejeme nic jiného, než aby byla uložena doma, na Valašsku."
Vaše vztahy s panem Rychtářem moc dobré nejsou, jejich svatbě jste nakloněna nebyla. Jako byste měla předtuchu… „On se jí ujal, když na tom byla hodně zle. Tehdy jsem byla ráda, že má chlapa, který ji z toho dostane. Měl ji dát ale léčit a udělat pro ni víc. Před svatbou jsem jí říkala, že spolu mohou žít, ale přece si ho nemusí brát.“
Pro Bůh-proč už jí nedáte pokoj!!!!!Idioti v Blesku!!!! 
