7°C
Laďo, sám říkáte, že už dlouhá léta žijete „přesčas“. Myslíte někdy na to, co vás před lety potkalo? „Rád se vracím do minulosti, ale do doby, kdy jsem byl mladý, zdravý, silný… Do dob, kdy jsem si vůbec neuvědomoval, že by se mi mohla stát nějaká zdravotní komplikace. A ta přišla, nečekaně a neohlášeně. Ale musím říci jednu věc – až letos, přestože jsem tu dvacet let přesčas, jak říkáte, od doby, kdy to se mnou a mojí rakovinou vypadalo velice špatně – jsem si uvědomil, kolik mi vlastně je! Ale jsem typ člověka, který žije z minulosti, proto jsem byl rád, když jsem ty nejzásadnější vzpomínky znovu prožil při práci na knížce Kariéra na druhý dech. Včetně těch, kdy bylo nejhůř.“
Lidé, kteří prošli rakovinou, o ní většinou neradi mluví. Vy se ale o těžkých chvílích mluvit nebojíte, čím to? „To, že se o tom bavím, podělím se s někým, koho to zajímá, ze mě uvolňuje stísněnost, kterou občas ještě cítím. Ale je těžké najít někoho, kdo to opravdu pochopí. Jak se říká, sytý hladovému nevěří. A když se bavíte s někým, kdo rakovinu prodělal, tak je to jiné, než když o tom mluvíte s tím, kdo to neprožil. Takový člověk má tendenci vás politovat, ale za pár vteřin už je myšlenkami zase někde jinde.“
Prý jste měl takovou diagnózu, že lékaři předvídali, že na 99 procent zemřete. Kdy nastal zlom? „V mém případě to bylo štěstí, tak jako je štěstí pro každého, když se vítězně popere s něčím takovýmhle. Štěstí je základ ke všemu. Upřesním – mně nedávali 99 procent pravděpodobnosti, že nepřežiju, mně dávali 100 procent! Ani to 1 procento šance tam nebylo, měl to být konec. Že jsem přežil, není moje zásluha, byť jsem měl silnou vůli a snažil jsem se. Je to zásluha lékařů, a hlavně toho tam nahoře, který podle mě rozděluje délku životů.“
O co jste opřel svou silnou vůli? V čem jste našel impulz? „Měl jsem velkou motivaci v rodině. Hlavně v dceři, které bylo osm let, když jsem dostal rakovinu krku. Stála u mé postele a ani si neuvědomovala, jak mi teče voda do bot. To byl hlavní motiv, řekl jsem si, že bych ji chtěl vidět u oltáře, až se bude vdávat, nebo třeba až mi nadělí vnouče. Síla k životu je u každého individuální, každý se s tou strašlivou nemocí vyrovnává jinak. Já měl touhu žít.“
Bojíte se někdy, že se nemoc vrátí? „Nechci si to ani připouštět. Nemyslím na to. To víte, že se to může stát. Ale… já věřím, že mně už se to nestane. Pevně.“
Říkají vám Laďa, s krátkým a, a lidé často nevědí, jestli to znamená Ladislav, nebo Vladislav, či Vladimír. Tak jak je to? „Původně jsem měl být Emil, po mém strýci, to by se nikomu nepletlo. Byl to velice slavný fotbalista, hrál za mezinárodní mančaft. Ale když mě šli pokřtít, tak se můj táta se strejdou stavili v hospodě, kde si dali panáčka a pivo, a táta řekl: Vládne mír, tak se bude jmenovat Vladimír. Takže jsem Vladimír, ovšem když mě přinesli domů a máma zjistila, co provedli, tak je poslala zpátky, aby mi Emila alespoň připsali jako druhé jméno. (smích) Ale když jsem chodil do školy a vídal v učebnicích Vladimira Iljiče Lenina, o kterém jsem věděl od tatínka, že je neřád, tak mi začali říkat Laďo.“
K vodě vás to táhlo od mládí… „Závodil jsem na čtyřveslici a osmiveslici a do toho jsem měl jako doplňkový sport vzpírání a box. Nejvíc mě bavilo to veslování. Z prvního manželství mám syna Roberta, který mi už dal dva vnuky. Jeden z nich také vesluje, takže se to asi nějak podědilo.“
Jak došlo k tomu, že jste začal vystupovat na obřích zaoceánských korábech? „Byl jsem ve správný moment ve správném místě. Když jsme v roce 1971 hráli s kapelou na zájezdě v Oslu v jedné restauraci, přišel tam za námi agent, který nám dal na zkoušku měsíční angažmá na zaoceánské lodi. A to se protáhlo na 13, respektive na 24 let.“
Cestoval jste v době, kdy se o tom řadě lidí ani nesnilo. Proč vás pouštěli? „Projel jsem 158 států a ostrovů, tedy pěkný kousek světa. A hlavně v době, kdy to bylo opravdu velké štěstí. Však jsme taky Pragokoncertu, tehdy monopolní hudební zastupitelské agentuře u nás, vydělávali velké peníze! Takže nás za to pouštěli ven.“
Vaše knížka se jmenuje Kariéra na druhý dech, protože jste v padesáti začínal od nuly? „Ano. Po nemoci jsem začal budovat kariéru v Čechách hlavně proto, že jsem se potřeboval uživit. Peníze, které jsem vydělal v zahraničí, jsem špatně investoval. Podvedli mě a o všechno jsem přišel. Dneska už se tomu směju, protože peníze nejsou všechno. První cédéčko jsem sestavil ze skladeb Českého rozhlasu Brno, kde jsem s orchestrem Gustava Broma nahrál kdysi řadu písniček. Jenže nikdo to nekupoval, protože mě nikdo neznal. Pak jsem měl štěstí na lidi, kteří se mnou začali spolupracovat, a také tu v té době moc lidí světové evergreeny nezpívalo.“
Který z těch přístavů, co jste projel, byl nejkrásnější? „Klid a zázemí je pro mě balzám. Děkuju za to své rodině, manželce, dceři, synovi… Člověk za celý život projede spoustu nádherných přístavů, aby nakonec zjistil, že ten nejdůležitější a nejkrásnější přístav je domov.“
