Mezi natáčením prvního a druhého dílu Modravy uplynulo šest let, Nova s jeho nasazením dost váhala. Byl jste netrpělivý, jak to dopadne?

„Ani ne, na rozdíl od ostatních herců jsem toho v prvním díle moc natočit nestihl. Natáčel jsem jenom scénu, kdy se na konci prvního dílu přijdu představit na služebnu. Nestihl jsem poznat tu partu, která už předtím točila dlouho na Šumavě. Pro mě to po jednom dni prostě skončilo. A po pravdě jsem nedoufal, že by po tak dlouhé době natáčení pokračovalo. O to milejší to bylo překvapení.“

Ještě se vám do toho chtělo?

„Spíš jsem si chtěl být jistý, že když si na to natáčení udělám čas, bude se opravdu točit. To byla moje jediná obava.“

Kdo se stal na natáčení vaším největším parťákem?

Soňa Norisová, se kterou jsem tam trávil nejvíc času, a to i v rámci natáčení. Potom pan profesor Satoranský, můj učitel z konzervatoře, to bylo setkání po letech. Můj spolužák Míša Holan. A nesmím zapomenout na pana Mrkvičku, i s ním jsem na Šumavě trávil spoustu času.“

Jaroslav Satoranský byl váš učitel? To bych se před ním na vašem místě asi trochu styděla…

„No tak od té doby, co jsem opustil školu, toho mám za sebou docela dost. A nikdy jsem v sobě neměl, ani nemám, stud nebo obavy. Bylo to po letech příjemné setkání a mohu-li to tak říct, dnes jsme v podstatě kolegové. (směje se). I když on je o několik levelů výš, to je jasné.“

Pochytil jste při natáčení něco z policejní práce?

„Zkusil jsem si třeba snímání otisků, ale že bych se něco naučil z policejního umu? To bych si hodně fandil.“

Vy ale umíte hodně dobře střílet, což jste ovšem na Modravě moc neuplatnil…

„No, byl jsem trochu zklamaný, protože zbraň mi za celou dobu hrála parťáka jen v jedné scéně. Na druhou stranu si myslím, že tenhle seriál hodně odpovídá skutečnosti. Protože neplatí taková ta představa, že kriminalisté všude pobíhají s pistolí v ruce a prohánějí se v silných autech. Jejich prací je spíš zajištění místa činu, hledání stop, důkazů, různé výslechy. Byl jsem rád, že si nehrajeme na šílenou akci, ale snažíme se ukázat, jak to opravdu chodí.“

Kde se ve vás ta láska ke zbraním vzala?

„Mám k nim kladný vztah od mládí, nebojím se jich, protože vím, že vždycky záleží na člověku, a ne na zbrani. Sportovně jsem střílel řadu let, v dorostencích jsem byl dokonce mistrem republiky ve své kategorii. Pak ale přišlo lámání chleba, musel jsem se rozhodnout, čím se budu živit. V tu chvíli bych se střelbě musel začít věnovat naplno, ale to jsem nechtěl, nikdy mi nešlo o to, být profesionální sportovec. Tak jsem toho střílení nechal, dnes je z něj už jen velmi okrajový koníček.“

Kdo by to do vás řekl. A to se mi ze štábu ještě doneslo, že jste byl na natáčení takový malý rebel.

„Je pravda, že jsem trošku zlobil. Produkce měla většinou představu, že představitelé hlavních postav budou zůstávat na Šumavě v hotelu – natáčeli jsme každý den a oni nás chtěli mít po ruce. Navíc by to bylo i bezpečnější, věděli by, že se vám nic nestane a nepřijedete se zpožděním. Jenže já tam zůstávat nechtěl. Ne, že by tam nebyli fajn lidi, ale já mám doma malou dceru, a tak jsem chtěl veškerý čas, kdy jsem nepracoval, trávit doma, nechtěl jsem prošvihnout to, jak se dcera den ode dne mění. Proto jsem prchal, kdykoliv to šlo.“ 

Jenže kdyby se vám něco stalo, ohrozíte celé natáčení.

„Samozřejmě. Také jsme si to museli s produkcí několikrát vyříkat, aby pochopili, že to nedělám kvůli tomu, že bych je chtěl naštvat, ale protože rodina je pro mě na prvním místě. Nakonec jsme se domluvili a oni se mi ve finále snažili vycházet vstříc. Za to jim musím ještě dodatečně poděkovat.“

Nebylo by jednodušší, kdyby za vámi manželka Eva s dcerou přijely?

„Dorazily několikrát, ale Rozárka byla přece jen ještě hodně malá a to nejlepší zázemí měla doma.“

Ale přece jen byly dny, kdy jste na Šumavě zůstat musel. Večer zhasly kamery… A co bylo dál?

„Co chcete slyšet? (směje se) Znáte to, když jste dlouho na jednom místě s fajn lidmi a berete je pomalu jako rodinu… Byly klidnější večery, kdy se šlo hned spát. Jindy zase bujařejší, ale vše s mírou, protože jsme druhý den ráno měli nástup na plac. Do konkrétností bych asi raději nezacházel.“

Vaší další velkou láskou je motorka. Jezdil jste i mezi Prahou a Šumavou?

„Životní a rodičovská situace mě navedla spíš k tomu autu. Párkrát jsem motorku na Srní vyvezl, ale bylo to minimálně. A jinak většinou cestujeme celá rodina se spoustou věcí.“

Jako táta se o sebe víc bojíte?

„To bych neřekl, ale je fakt, že už jezdím opatrněji. Už neumím řídit tak bezstarostně, jako tomu bylo dřív.“

Nemá na tom svůj podíl i vaše manželka?

„Eva? Ne, ta jezdí na motorce moc ráda, je vděčný spolujezdec. U ní mám spíš zastání. Ty důvody jsou opravdu spíše praktického rázu. A navíc, motorka víc patří k mládeneckému životu, a já už přece jen trošku fotrovatím.“ (směje se)

Není na to ve třiceti brzy?

„Těším se, až přijde ten zralý věk, kdy děti odrostou, nebude potřeba s nimi vozit plný kufr věcí, a my se s manželkou vrátíme na tu motorku.“

Nebo do letadla? To je prý vaše další vášeň.

„Občas si zalétám, ale zjistil jsem, že nejraději trávím volný čas doma s holkama. Buď pracuji, nebo jsem s nimi, je mi líto trávit čas jinde. Je to sice zvláštní, ale zatím to tak mám. Nepochybuji, že to třeba časem přejde.“

Když jste doma, podíváte se v neděli večer na Modravu?

„Trávím většinu večerů v divadle a nejsem úplně televizní divák, ale přiznám se, že Modravu sleduju. Pokud nestíhám, pustím si ji na internetu, nebo si ji nahraju. Protože ten seriál mě baví.“

To asi na konci, když se ukáže, kdo je vrah, moc překvapený nejste...

„Jak u kterého dílu. Někdy to vím od první chvíle, ale jindy se mi to úplně vykouřilo z  hlavy a já celou dobu přemýšlím, kdo by vrahem mohl být. A někdy o tom vůbec nepřemýšlím a jen při těch záběrech vzpomínám na to, jaké to bylo při natáčení.“

Jaké byly ty nejlepší zážitky?

„To jsou konkrétní věci, které nejsou asi moc zajímavé pro toho, kdo tam nebyl. Vzpomenu si, že když jsme točili tohle, bylo takové vedro, že z nás lilo. Při téhle scéně jsem se naposledy setkal s tímhle člověkem a tak podobně. Ale asi nejvíc vzpomínám na to, jak jsme se Soňou Norisovou nemohli pořád natočit jednu scénu, protože jsme byli už tak unavení, že jsme se jen pořád dokola smáli.“

Znali jste se už dřív?

„Ne, ale točili jsme spolu tak dlouho a intenzivně, že jsme po čase věděli, co si ten druhý myslí, dobře jsme na sebe reagovali a byli sehranější.“

Vás před lety vyšvihla i Ordinace v růžové zahradě, ale nakonec jste z ní odešel. Proč?

„Nebylo to tak, že bych odešel sám. Ta moje postava Filipa už byla tak zahnaná do kouta, že když jsem si četl scénář, žasl jsem a přemýšlel, co s tím budu dělat, jeho chování mi přišlo někdy až absurdní. Nakonec zasáhli scenáristé, postavu vypsali z děje pryč a já odešel.“

Nebál jste se, že po tomhle vám už z Novy s další nabídkou nezavolají?

„V dnešní době jsou seriály pro herce jednou z nejsnadnějších věcí, jak se dá docela dobře uživit, pokud člověk točí pravidelně. Na druhou stranu se nesmíte bát něco skončit, protože jinak nezačne nic nového. Mně se to v životě potvrzuje celkem pravidelně. Shrnul bych to asi tak, že nějak bylo, nějak bude.“

A jak bylo, když nebylo?

„Musím říct, že když přišlo období, kdy jsem dlouho netočil a už nebylo moc za co žít, tak člověk malinko znervózní, co bude dál. Zda něco přijde, nebo se bude muset poohlédnout po něčem jiném. Měl jsem štěstí, pokaždé něco přišlo. Raději to zaťukám. Od té doby, co se pohybuji v téhle branži, jsem nikdy nemusel dělat něco jiného, nikdy jsem nebyl v červených číslech.“

Hrajete v nejúspěšnějším seriálu posledních let, jistě vám to přineslo i vlnu obdivovatelek. Nechodí si vás do divadla omrknout na vlastní oči?

„Nepřijde mi, i když si z toho někteří kolegové dělají legraci. Ale já to moc nevnímám, mám pocit, že jsem vcelku nezajímavý.“

Jak o sobě může herec říct, že je nezajímavý?

„Jsem! Nejsem výstřední, když někde projdu, tak si mě nevšimnete, nesnažím se na sebe upozorňovat. Jsou lidé, kteří to mají opačně a libují si ve výstřednosti. Pro mě je ale herectví práce, ne smysl života.“

Každý herec chce být přece známý, aby ho režiséři obsazovali a měl práci!

„To je pravda, bylo by naivní nepřiznat, že když vás lidé poznávají, většinou to znamená, že máte práce dost, že v té branži něco znamenáte. Na druhou stranu, kdybych měl dost dobře placené práce a nebyl k tomu známý, tak mi to nevadí – prostě bych vydělával peníze, a nepotřeboval bych, aby mě k tomu lidi poznávali na ulici. To vás spíš trochu omezuje a musíte se hlídat.“

Kdy nejvíc?

„Když jsem někde s rodinou. Ideální by bylo, kdybychom tam byli sami, ale to většinou zařídit nejde. (směje se) Najednou si uvědomíte, že na vás koukají, támhle a támhle. Nejhloupější je, když vás začnou jako by potají fotit. Jste tam s dítětem, nechcete, aby ho fotili. Nebylo by nic jednoduššího, než přijít a zeptat se, zda se s nimi vyfotím. Nakonec by z toho měli i hezký snímek, ne nějaký rozmazaný, který se snažili vyfotit tajně. Opravdu jde jen o to přijít a zeptat se, je to základ slušnosti. Lidi by si měli uvědomit, že ani jim by nebylo příjemné, kdybych si je u oběda začal fotit.“

Možná vás jen nechtějí otravovat.

„To je fakt. Nebo se jednoduše stydí. Ale na tom zeptat se přece nic není. Nakonec bychom byli všichni spokojení.“

Přesto, až Nova přijde s nabídkou na pokračovaní Modravy, tohle asi nebude překážka k tomu, abyste kývl?

„Zatím to není reálná úvaha, nejdřív musí někdo rozhodnout, že se opravdu točit bude. Potom by se teprve začal psát scénář, až pak by se začalo natáčet, to znamená, že v televizi by se nové díly mohly objevit nejdřív za tři roky. Ale kdyby to tak opravdu bylo? Neváhal bych ani minutu!“

Fotogalerie
15 fotografií