7°C
Nový seriál na Primě se sice jmenuje Všechny moje lásky, ale váš vztah s manželkou zrovna idylický nebude, že? Žádný vztah není úplně idylický. Navíc v seriálu je potřeba, aby se měl divák na co koukat,takže to manželství je trochu horská dráha. Kdyby to bylo všechno zalité sluncem, asi by to nikoho nebavilo. Proto i my s Monikou Zoubkovou řešíme různá manželská úskalí. Tak, jak to znají všichni, co jsou dlouhodobém vztahu.“
Jak ta úskalí budete řešit? „No, teď jsme zrovna celý týden točili scény, kdy se snažíme náš vztah okořenit různými sexuálními praktikami. Takže byly dny, kdy jsme netočili nic jiného než milostné scény.“
Tohle jsem hercům nikdy nezáviděla. Točit milostné scény třeba s člověkem, kterého sotva znáte, a ještě před celým štábem… „Je to strašně zvláštní. Když máte pár desítek centimetrů od sebe kameru míří na vás dva mikrofony a dívá se na vás osm až dvacet lidí, tak to není úplně vzrušující. Ale většinou je to legrace. Naposledy jsme točili scénu, ve které jsme se milostně sblížili v noci ve vypůjčené lékárně. Ale protože jsme ji špatně odalarmovali, tak přijela policie a chytila nás přímo při činu.“
Vy v seriálu hrajete takového flegmatika, přitom v reálu jste asi dost činorodý. Máte s tou postavou vůbec něco společného? „Já jsem ale činorodý jenom proto, že musím, protože to mám v diáři. Kdybych mohl, tak se klidně flákám a vydržím pár týdnů nedělat vůbec nic. Ale po nějaké době by mi asi nějaká ta akce v životě chyběla. S mojí rolí Lukáše ve Všechny moje lásky ale žádný problém nemám. Sám nejsem žádný perfekcionista a dokonalý klaďas jako třeba postava, kterou jsem hrál ve Vyprávěj. Vlastně je mi Lukáš o něco bližší, protože je to takový normální chlap z masa a kostí, který má spoustu negativních stránek stejně jako já.“
Na začátku jste říkal, že v každém manželství jsou problémy. To vaše ale, aspoň navenek, působí jako reklama na štěstí. „Tak já si nestěžuju. (směje se) Ale taky nechci, a ani nemůžu tvrdit, že všechno je vždycky ideální a že to je zadarmo. Na každém vztahu je potřeba pracovat a nám to zatím klape. Už jsme spolu deset let, čekáme druhé dítě, tak uvidíme, co nám přinese osud dál.“
Třeba dvojčata. Vaše manželka je z dvojčat, a to se prý dědí. „To si neumím ani představit, myslím, že jedno řvoucí dítě naprosto stačí. Naštěstí se to prý dědí ob generaci, takže tohle štěstí čeká spíš na mou dceru nebo syna.“
Stalo se vám, že jste si ženu se sestrou spletl? Na první pohled jsou totiž vážně k nerozeznání. „Jasně, stalo se mi to několikrát. V přítmí diskotéky nebo třeba na společné dovolené. Holky mají totiž takovou potřebu si vyměňovat plavky. Takže to se mi pak často stane, že jdu po pláži a plácnu po zadku tu druhou. Opravdu to není naschvál! Ony už jsou na to naštěstí zvyklé, takže je to v pohodě.“ (směje se)
S manželkou jste deset let, předtím jste měl sedmiletý vztah… Vždycky jste byl na dlouhé vztahy, nebo jste měl i nějaké přelétavé období? „Přelétavé období má asi každý. U mě to naštěstí bylo už někdy od čtrnácti do osmnácti. To člověk tak zkouší, co to ta láska vůbec je. Ale potom od vysoké jsem už měl jen dlouhé vztahy na několik let.“
Vím, že neexistuje obecné pravidlo na dlouhodobý vztah, ale máte aspoň nějaký tip? „Každý vztah je jiný. Ale vždycky ti dva lidé musí vycházet z toho, co k sobě cítí. V naší branži je hodně možností, jak se seznámit a jak toho využít. Ale je nutné si srovnat, jestli je pro člověka důležitější nějaký úlet na jednu noc, nebo někdo, s kým může strávit celý život. Hodně důležitá je komunikace, a když přijde problém, snažit se ho vyřešit klidnou cestou.“
Vy ale musíte mít hodně fanynek, přestože jste šťastně ženatý. Máte i nějakou hodně urputnou? „Žádnou fanatickou fanynku jsem nikdy neměl. Po mé účasti ve StarDance, kde jsem si urval kolenní vazy, jsem ale získal spoustu fanynek ve věku šedesát plus. Ty mě pak zastavovaly na ulici a svěřovaly se mi zase se svými zdravotními problémy. Takže to je taková moje cílovka.“ (směje se)
Když se vrátím k seriálu a jeho poetickému názvu – vybavíte si svou první lásku? „Ta proběhla už v mateřské školce. Mám ve fotoalbu schovanou tu klasickou fotku, jak se každoročně fotí celá třída. A na té fotce se všechny děti dívají na pana fotografa a já se líbám s nějakou holkou.“
To je pěkná vzpomínka. A co pak nějaká ta vážnější láska v pubertě? „Tu jsem potkal ve čtrnácti. Stýkáme se dodnes a jsme kamarádi. Tu bych asi označil za svou první velkou lásku. I když byla neopětovaná.“
Jak to? Ona vás nechtěla? „Prý mohla být opětovaná, kdybych se víc snažil. Ale to jsem neudělal, hodil jsem flintu do žita. Ale jsme přátelé doteď, takže to tak asi mělo být.“
Na tom něco bude. Mě ještě zaujalo to vaše líbání ve školce. Vy jste byl prý tehdy obecně pěkné číslo. Asi jsem se ještě nesetkala s nikým, koho by ze školky vyloučili. „No vidíte, tak už setkala. Já jsem byl asi trošku nezvladatelné dítě. Dokonce k nám domů chodila jakási sociální pracovnice přezkoumávat náš rodinný stav a kontrolovat, jestli vyrůstám v dobrých podmínkách. Pak mi máma jednoho dne řekla, že musím chodit do jiné školky, ale tam mě zase chtěli vrátit do té původní…“
Takový horký brambor. „Přesně. Ale nakonec to vyřešili tak, že jsem jedl a spal oddělený od ostatních, abych jako míň zlobil. I když já si nemyslím, že jsem dělal nějaké strašné věci, prostě jsem byl jenom hyperaktivní.“
Co s vámi rodiče dělali? Ti z vás museli být úplně na prášky. „Když jsem šel na základku, tak je napadlo, že by mě dali do nějakého kroužku. Ten kroužek byl gymnastika. A tam jsem se natolik vybil, že už jsem neměl energii na nějaké lotroviny.“
A co puberta? Ta s vámi nemlátila? „Že bych byl v pubertě úplně vzorný, to se říct nedá. Párkrát mi hrozily nějaké ty dvojky z chování, ale nakonec jsem žádnou nedostal. Skončilo to maximálně u ředitelských důtek. Po gymnastice jsem začal tancovat ve folklorním souboru, zpíval jsem s kapelou… To mi taky zabralo hodně času.“
Překvapuje mě, že s těmito uměleckými sklony jste pak místo na konzervatoř šel na učňák. „Já jsem vůbec nevěděl, že nějaká konzervatoř existuje. Jsem ze Vsetína, kde tehdy nebylo ani žádné divadlo. Dokonce než jsem šel na JAMU, tak jsem byl v divadle jenom jednou, a to ještě povinně se školou ve Zlíně. Takže mě něco takového ani nenapadlo. Navíc prý s mými známkami bych nedostal doporučení nikam jinam než na učňák. Tak jsem šel tam. Naštěstí jsem se ale dostal na obor s maturitou, takže jsem pak mohl pokračovat na JAMU.“
Kdy přišlo to rozhodnutí, že tedy nebudete soustružníkem? „To jsem věděl vždycky. Chtěl jsem dělat něco, u čeho se zpívá a tancuje. Ale nakonec se všechno seběhlo docela náhodou. Kamarádka se hlásila na herectví do Brna a přivezla si mě tam s sebou jako partnera, se kterým měla secvičený povinný dialog. Tam si mě všiml jeden pan profesor, řekl, že mám talent a že bych to měl za rok zkusit taky. Tak jsem to zkusil a oni mi tam řekli, že hezky zpívám, jestli nechci zkusit muzikál. No a já jsem se zeptal, co to ten muzikál je.“
To jste nevěděl? „Byl rok devadesát, žádné muzikály se tady nehrály. Nicméně mi vysvětlili, že se tam zpívá, takže jsem souhlasil, šel zkusit muzikál a vzali mě.“
Později jste přesídlil do Prahy, vaše sestra až do daleké Bolívie. Vídáte se? „Ano, na střídačku se navštěvujeme. Zrovna nedávno přiletěla s celou rodinou – s přítelem, třemi dětmi a čtvrtým v břiše. Bylo to zajímavé, protože děti samozřejmě nikdy neviděly sníh a nelyžovaly. Což jsem se je snažil s pomocí instruktora naučit. To bylo hrozně hezké, takové kokosy na sněhu.“
Co se týče dětí, má ale vaše sestra docela náskok. Hodláte ji dohnat? „Nemyslím, že ji někdy doženu. Sice nikdy neříkej nikdy, ale… Není to v plánu. Tři děti bych asi zvládnul, čtyři nevím. Každopádně zatím stačí dvě.“
Jste přísný tatínek? „Přísný bych neřekl. Snažím se být důsledný. Především ale u nás funguje to, že si se ženou vzájemně nepodrýváme autoritu, což je hodně důležité. Takže když něco zakáže maminka, Editka jde samozřejmě hned za mnou. Ale já bych nikdy neudělal to, že bych jí to dovolil. Ta důslednost je důležitá, protože co jí v dětství nevštípíte, to už se pak těžko napravuje. A už teď mě má dost na salámu. Ve svých čtyřech a půl letech mi říká: Tatínku, ty mi přece nebudeš říkat, co mám dělat, to vím nejlíp sama! Takže jde hlavně o to, neztratit nervy, neurvat se a nebýt zlý.“
Vy sám jste o rodiče přišel velmi brzy (maminka mu zemřela ve třinácti na rakovinu, tatínek ve dvaceti na infarkt – pozn. red.), v podstatě ještě jako dítě. Jde se s takovou ztrátou vyrovnat? Na mě totiž působíte jako velký optimista. „Jsem optimista od narození. Samozřejmě, když se vám během života stanou takhle špatné věci, stojíte před volbou. Buď nadávat na osud, na boha a na vše kolem, nebo si z toho něco vzít, snažit se to přetavit v nějaké dobro a optimismus a jít dál tou hezčí cestou.“
Opravdu to takhle jde? „Jde. Nevím, proč bych si měl kazit život ještě nějakým pesimismem a zlobou nebo závistí. To je zbytečně vynaložená energie, která se dá použít na něco úplně jiného. Ono když už se něco takového člověku stane, tak se asi jeho tělo, duše a mozek dokážou hrozně zmobilizovat. Je to totiž dost mezní situace, takže vám nezbývá nic jiného než se vydat tou nejlepší cestou, která je možná. Protože víte, že ta špatná cesta vás zavede někam, kam byste nikdy nechtěla.“
OČIMA AUTORKY: Roman dorazil na naši schůzku se zpožděním, ale rozhodně se netvářil, že on je tady hvězda a může si to dovolit. Několikrát mi předtím volal a po příchodu se ještě mnohokrát omluvil. Na rozhovor nám ale zbylo míň času, takže to byla rychlovka. Přesto, že byl v časové tísni, snažil se odpovědi neodbývat. Ve chvíli, kdy jsem vypnula diktafon, mi ale potřásl rukou, rozloučil se a zase byl ten tam.
