Zdeňko, včera jste na sociální síti zveřejnila informaci, že jste onemocněla rakovinou. Proč jste to udělala?

„Už to pomalu vědělo moc lidí, tak jsem se rozhodla sama napsat, jak se věci mají. Tato nemoc se netýká jen mě, ale i jiných. Chci jim dodat odvahu, aby se nebáli. Já jsem svou nemoc pojala komplexně a léčím i svou duši. Rakovina není jen nemoc buněk, ale i duše, kterou si nesete třeba z dětství nebo z doby minulé. Tělo vám tím něco ukazuje, a to chci lidem říct, protože to mi teď neskutečně pomáhá.“

Jaký druh rakoviny vás postihnul?

„Mám rakovinu prsu, hormonální typ, který je hodně agresivní. Mám to na několika místech a poměrně velké. Není to nic banálního. Uvidíme, co bude dál. V tuto chvíli a u této nemoci vám neřekne žádný doktor, jaká je vaše prognóza.“

Jak jste na nemoc přišla?

„Sama jsem si nahmatala bulku v prsu. Ta jedna je opravdu velká, ostatní nádory jsou menší. Pak jsem objevila i ty ostatní, je jich tam hodně. Na ultrazvuku a mamografu se přišlo na to, že tam ty nálezy skutečně jsou.“

Co následovalo pak?

„Chtěla jsem se vydat alternativní cestou a nemoc porazit pomocí bylinek. Když mi řekli, že je to zhoubné, tak jsem hned reagovala, že to léčit nebudu, že si to vyléčím sama. Okamžitě se mi ozvala primářka mamocentra a strašně mi vynadala s tím, že musím přijít a musí si se mnou promluvit o tom, jak je to vážný.“

To vás přesvědčilo?

„Ne, v tom centru pracuje příbuzná mého manžela, a ta mu zavolala. Řekla mu, že tam musím okamžitě naklusat. Zdeněk byl úplně vyřízený a donutil mě tam jít. To se stalo ve středu a už v pondělí jsem šla na první chemoterapii. Bez výsledků, okamžitě se to začalo léčit.“

Kolik vás čeká chemoterapií?

„Osm. Momentálně mám za sebou tři série. Pak bude následovat ozařování a operace. Čeká mě dlouhá cesta, ta léčba je tak na rok. Jsem na začátku a všechno je to přede mnou, tak uvidím.“

Co následovalo po zahájení chemoterapie? Přece jen se tato léčba nesnáší zrovna lehce.

„Mám to vždy po třítýdenních cyklech a ten první týden je strašný. První tři dny je vám na umření. Třeba jít na procházku se psy tři sta metrů je nadlidský výkon. Takže první týden blbý, ale další dva jsou super.“ Pak přichází něco, co je pro každou ženu hodně těžké – ztráta vlasů! „Vlasy jsou pro každého taková ozdoba. A když přijdete o vlasy, tak je to taková potupa...“

Měla jste pocit, že nemoc nad vámi vítězí?

„Určitě. Jsem člověk, který většinou všechno zlehčuje, všemu se směju, a tady zjistíte, že je to asi vážný. Že ta nemoc není chřipka.“

Kdy vám bylo zatím nejhůř?

„Ten týden, kdy jsem čekala na výsledky biopsie. Když čekáte na odpověď, zda je to zhoubné, nebo ne. To byly chvíle nejhorší v mém životě. Nic horšího už nepřijde.“

Co jste cítila, když jste se dozvěděla výsledky?

„Strašnou úlevu. Konečně víte, na čem jste, jaká bude léčba. Ta nejistota je hrozná.“

Máte dvě děti, o které se musíte starat. Jak to zvládáte?

„Je to náročný. Ale jsou to právě děti, co mě drží nad vodou. Když vidíte, jak to náš šestiletý Martínek se mnou prožívá, jak je z toho vyřízený... On se ode mě neodlepil. Oba synové o mě mají strach.“

Mluvíte s nimi otevřeně o všem?

„Ano, probrali jsme to a vědí, co se děje. Vidí to i na vlasech. Vidí i to, jak je mi některé dny zle. A neskutečně mi pomáhají třeba tím, že jsou ticho a já si mohu lehnout.“

Jak vaše nemoc změnila manžela Zdeňka?

„Hodně nás to celé stmelilo. Když mám chemoterapii, tak si v práci bere volno, chodí tam se mnou a pečuje o mě. Jsem šťastná, že ho mám.“ (slzy v očích)

Řešíte s manželem i to, co se může stát?

„Jsme lidi, kteří se hledali, až se našli. Oba máme velkou energii, ale i velké emoce. Umíme si říkat věci otevřeně. Je potřeba i myslet na to a mluvit o tom, co může nastat. Zdeňkovi jsem i sepsala, co s farmou – kdyby náhodou...“

Jaký je váš momentální největší strach?

„Chci jen, aby to dopadlo dobře. Já vím jen to, že mám smrt na jazyku, a chci strašně žít! Změnila jsem priority a žiju naplno!“

Fotogalerie
7 fotografií