9°C
Malujete, nedávno jste měl velmi úspěšnou prodejní výstavu, kde se po vašich obrazech jen zaprášilo. Hlavním motivem jsou ženská těla. Kde jste bral inspiraci?
„Že by v ženských tělech?“
Neříkejte. Já spíš myslela, jestli vám někdo konkrétní stál modelem.
„Shánět modelky je těžký. Vidíte ty barvy? Takhle barevný ženský se běžně neviděj. Takže to bohužel většinou dopadá tak, že kreslím z hlavy.“
Kromě výtvarného umění se věnujete i hudbě. K čemu inklinujete víc?
„Je to padesát na padesát. Když kreslím komiksy, tak mám chuť hrát na kytaru, takže ji mám pořád po ruce. A naopak. Ale většinu času mi zabírá právě kreslení, tomu se věnuju denně. Občas se musím i trochu přemáhat.“
Po kom máte muzikantské sklony, to je celkem jasné. Ale ty výtvarné?
„To je asi záhada. Chtěl bych říct, že po mamince, ale nebyla by to pravda. U nás v rodině nikdo malovat neuměl. Já kreslím odmalička, hodně jsem kreslil ve škole.“
Místo vyučování?
„No jo, co tam taky chcete dělat jinýho? (směje se) Hodně dobře se mi kreslilo při matice. Nekreslil jsem v podstatě jenom při tělocviku.“
To z vás museli mít rodiče radost. Mlátila s vámi puberta?
„Já jsem neměl pubertu. Já jsem vlastně pořád takovej dost dětskej, v pokoji mám hračky, sbírám komiksový figurky a tak.“
Zajímavé… Jak se vám žije se jménem Ledecký? Otvírá to dveře, nebo právě naopak?
„Tak rozhodně je to nezavírá. Nebo o tom akorát nevím. Kdoví, kde bych byl, kdybych se jmenoval Novák. Ale já se snažím dělat všechno sám za sebe, i tu hudbu, nenechám si do toho šťourat.“
Takže jste asi nikdy neměl tendenci se toho příjmení zbavit…
„Myslíte jako třeba Lenny (dcera Lenky Filipové – pozn. redakce)? Tak takovou tendenci jsem neměl. Ale když už je řeč o ní, z české hudby se mi její tvorba líbí nejvíc, to bez debat. Jinak teda naši současnou scénu moc nesleduju, zasekl jsem se někde v sedmdesátých letech.“
Tátu jste v dětství poslouchal?
„Tak tomu se nedalo vyhnout, že jo. (směje se) Když doma třeba cvičil na kytaru a tak. Ale já si ho klidně pustím i dneska, mám tu hudbu rád.“
Neříkejte ale, že jste si nikdy nevyslechl řeči o protekci. Jakože: No jó, Ledecký…
„Ale to jo, to samozřejmě mockrát. Jenže na to já kašlu. Navíc v tom kreslení si nikdo řeči o protekci dovolit nemůže, vždyť to je něco úplně jinýho, s tím nemá táta co do činění. Nikoho asi nemůže napadnout, že by mi s tím nějak pomáhal.“
Když jste se vydal v těchto uměleckých šlépějích, neměli rodiče tendenci vám to vymlouvat?
„Ne, vždycky mě podporovali. Teda co se týče kreslení, od hudby se mě táta snažil v dětství držet spíš dál. Ale to se mu nepodařilo, jak vidíte.“
Slyšela jsem, že co se týče hry na klavír, ani mu to nedalo moc práce.
„No jo, klavír mě nebavil. Kytara je přece jen zábavnější. Na tu jsem se učil sám, jako v podstatě na všechno. Ale na klavír jsem měl učitelku, která byla sice výborná a moc milá, ale já to prostě začal brát jako nutnost a povinnost a zprotivil jsem si to.“
Nemáte trochu problém s autoritami?
„To bych neřekl. Nebo možná… Já nad tím vlastně nikdy nepřemýšlel. Mám trochu problém s tím, když mi někdo říká, co mám dělat. Takže vlastně asi jo.“ (směje se)
Říkal jste, že na kytaru jste se naučil sám. S tátou jste jako kluk nehrál?
„To děláme až dneska. V dětství jsme se společně věnovali spíš sportu, jsme taková sportovní rodina. Esterka to teda dotáhla v tomhle ohledu nejdál. Ale to má po mně!“
Ano?
„No jasně! Já jsem začal jezdit na snowboardu jako první a ona se musela opičit. Pak nějak přišel bod, kdy mě začala předjíždět, tak jsem naznal, že už asi nemá smysl s ní soupeřit. Ona byla vždycky strašně soutěživá.“
Takže jste ji vlastně motivoval?
„Ona mě vždycky brala jako soupeře. Dokonce se rozhodla, že se bude učit hrát na kytaru. Nebo začala číst komiksy, což nikdy dřív neměla ráda.“
Aby ještě nezačala malovat.
„Tak to si myslím, že nehrozí. Vždycky, když ke mně přijde, chce půjčit pastelky. Já jí je půjčím, ona něco namaluje a je to… Ehm… No, já z toho mám vždycky radost a dám si to na ledničku. (směje se) Prostě talent v tomhle ohledu se asi fakt projevil jen u mě, nemá ho ani ségra, ani Janek…“
Janek?
„Jako táta.“
To mi došlo, jen mě překvapilo, že o něm mluvíte jako o Jankovi.
„Já mu říkám jménem odmala. Protože maminka mu říkala Janku, takže jsme mu tak s Ester začali logicky říkat taky.“
Nevadí mu to?
„Proč by mu to vadilo, vždyť se tak jmenuje!“ (směje se)
