9°C
Podivné úkazy šly dobře dohromady s historií vilky. Dům je z roku 1913 a poslední majitelka, stařičká paní, zemřela přímo v něm. „Říkala jsem si – no to je nadělení, koupila jsem dům s duchy!“ Nakonec se ale ukázalo, že šlo o planý poplach. Noční rámus způsobovaly kočky. „Nepoznala jsem to, protože celý dosavadní život jsem strávila v činžáku!“ směje se Bára.
Populární spisovatelka se do Měchenic původně ani stěhovat nechtěla. „Přiznávám, že na pražských Vinohradech, kde jsme bydleli, mi bylo moc dobře. Dům jsem ale pořídila pro rodiče a prarodiče. Plánovala jsem si, že do Měchenic občas s Bibianou zajedeme na víkend.“ Osud ale rozhodl jinak.
Bářin tatínek, psychiatr a uznávaný spisovatel Josef Nesvadba, se už v domě totiž ani nestačil usadit. Brzy po sobě době odešli i babička s dědou – a Báře se rozpadlo manželství.
Dům za Prahou se pro ni proto najednou stal vítaným azylem. „Jednou jsem vzala babičku a Bibianu a odjeli jsme do Měchenic. A už jsme tu zůstaly!“ Život na vesnici sice Bára ani dnes nepovažuje za přitažlivější než bydlení v Praze, už však zjistila, že venkov má své přednosti. „Pořídily jsme si tři psy a asi sedm koček, to by na Vinohradech nešlo. Je tu fakt krásně. A hlavně musím uznat, že mámě to přestěhování pomohlo najít novou náplň života – úplně tu omládla,“ vysvětluje spisovatelka.
mě zaujal pouze její Garp. 
. Ji také moc nemusím, nic jsem na ní nenašla natolik okouzlujícího, abych se jí šířeji zabývala.
