7°C
Kdo vám vůbec zavolal, že z vás chce udělat moderátorskou hvězdu?
„Volala mi paní Jitka Obzinová, ale neměl jsem uložené její číslo, a já neznámá čísla nezvedám. Pak mi od ní přišla esemeska. Tak jsem jí zavolal zpět a ona mi navrhla schůzku.“
Tušil jste, co chce?
„Známí mi říkali, že mi asi nabídne nějaké moderování. Myslel jsem si, že se to bude motat kolem sportu, a když mi řekla, že to jsou hlavní zprávy, tak mě to hodně překvapilo. Nejdřív jsem se smál, ale pak mi došlo, že je to hodně seriózní nabídka, o které musím uvažovat.“
Jak dlouho jste se rozmýšlel?
„Řekl jsem si o týden. Hodně jsem řešil čas. Mojí prioritou byl do té doby golf. Teď se všechno změnilo a dělím svůj čas mezi golf a Primu. Už mám ale nasmlouvané turnaje, které se nedají změnit. Druhá věc byla rodina a třetí, že jsem takovou práci nikdy nedělal.“
Kdo byl první, za kým jste se šel poradit?
„Samozřejmě manželka. Na jednu stranu se bála, že to bude brát hodně času, což se nespletla, na druhou věděla, že je to nabídka, která se neodmítá.“
Řešil jste i peníze, když jste se rozhodoval?
„Samozřejmě jsem se na částku zeptal ještě před rozhodnutím. Ale o tom, zda tu práci vezmu, nebo ne, peníze nerozhodovaly. Když jsem později řekl ano, nedohadoval jsem se o sumě, vzal jsem tu, která mi byla nabídnuta. Kolik to je, ale neřeknu, smlouva mi to zakazuje.“
Řekl vám někdo do očí, že to nemáte dělat?
„Neřekl, protože každý, s kým jsem se o tom bavil, věděl, že mám výzvy rád. A že když už se pro něco rozhodnu, jdu do toho. Samozřejmě mě upozorňovali na řadu úskalí, která ta práce má.“
Na jaká?
„Čtení zpráv je jiné než cokoli jiného. Moderoval jsem všeho všudy dvě akce. To si připravíte a můžete improvizovat, když se něco zadrhne. Tady improvizace nepřipadá v úvahu! Čtení musí mít svůj rytmus, který zatím chytám. Čtecí zařízení je taky zábava. Všiml jsem si, že když čtu, tak jsem očima a myšlenkami třeba tři slova napřed, a to je špatně. Musí se číst slovo, které právě říkáte – když to tak nedělám, zbytečně se zakoktávám.“
Diktoval jste si na Primě podmínky?
„Moje jediná podmínka byla, aby se dodržovaly termíny, kdy mám golf. A to akceptovali.“
Kritizovaný Šebrle si věří: Lepším se a jednou budu dobrý! Mirka Dvořáková, Lukáš Červený
Věděl jste hned, kdo bude vaší partnerkou?
„Věděl, a musím říct, že asi před sedmi lety jsem dostal nabídku moderovat Českou Miss. Odmítl jsem to, protože kvůli atletice nebyl na nic čas a neměl jsem žádné zkušenosti. Teď se to takhle oklikou ke mně možná dostalo.“ (směje se)
Jak jste si s Gábinou Kratochvílovou sedli?
„Perfektně. Gábina je úplně normální holka, což myslím v tom pozitivním slova smyslu. Dá se s ní o všem povídat a má celkem rozumné názory. Jsem rád, že ta volba padla právě na ni.“
Jak dlouho jste vysílali takzvaně do zdi?
„Pravdu?“
Samozřejmě!
„Asi třikrát. Měli jsme i nějaké hodiny rétoriky s paní Postlerovou a teď s Evou Jurinovou. Nebylo toho hodně, byl to trochu časový pres, já bych potřeboval o něco víc času. Měsíc, dva… Upřímně, nejrychleji se to učí, když vám před očima zabliká to červené světýlko od kamery.“
Co se vám odehrávalo v hlavě při prvním živém přenosu?
„Že do toho musím zkrátka skočit. Nepředpokládal jsem, že budu tak nervózní. S televizí mám zkušenosti a nemám problém, i když vystupuji před spoustou lidí. Ale tahle tréma je jiná a hraje velkou roli při čtení. To první vysílání bylo hodně zajímavé. (směje se) K dokonalosti to mělo sakra daleko.“
Změnilo se na tom něco?
„Uklidnil jsem se, učím se a je to mnohem lepší.“
Říká se ale, že vám to moc nejde.
„Kritika mi nikdy nevadila. Nejsem typ člověka, který si ji nevyslechne. Vždy nad ní přemýšlím, protože se můžete poučit. Někdy mi přišla přehnaná, jindy byla pravdivá. To, že vysílání nebylo dokonalé po měsíci zkoušení, to uznávám, to prostě nešlo.“
Nechtěl jste s tím po těch negativních reakcích radši seknout?
„Ne, právě proto, že jsem věděl, že na přípravu byl krátký čas a že se teď budeme jen zlepšovat. A cítím, že ty pokroky tady jsou.“
Vy ale přece máte s televizí bohaté zkušenosti…
„Je to úplně něco jiného: Když čtete zprávy, není tam prostor pro jedinou chybu. Pokud děláte rozhovor o sportu, tak mluvíte o tom, co děláte každý den, a můžete improvizovat. Když uděláte chybu, nevadí.“
Co vás nejvíc zaskočilo?
„Rytmus řeči. Doma čtu dětem pohádky, což asi není dobré srovnání, ale myslel jsem, že je přečtu docela dobře. Pletl jsem se! Chtěl jsem být svůj, dát do čtení zpráv trochu emocí, ale to byla chyba. Nepatří tam, čtení má svůj určitý rytmus, o kterém lidi nemají potuchy, dokud si to nezkusí.“
Už se vám stalo, že byste při vysílání dostali záchvat smíchu?
„Když se Gábina výjimečně dvakrát přeřekla, jinak jsem v tom totiž kovaný já. Nemohla něco vyslovit a vyšlo z ní jen „popopo…“ To už nám cukaly koutky. Dvě reportáže nato řekla Boratoto, a to už jsme měli namále, abychom se nezačali smát.“
Chodí vám reakce od diváků?
„Chodí a většinou se dělí do tří kategorií. Ti nejhorší vám napíší, že je všechno špatně a ať se vrátím ke sportu. Prostřední, kteří jsou pro mě nejlepší, napíší, že je něco dobře, něco špatně a co by změnili. To se člověk opravdu zamyslí, protože se většinou trefují. Poslední vám přejí a prominou prakticky cokoliv a tvrdí, že se jim to, jak hlásím, líbí a ať prý nic neměním.“
Zajímá vás, jakou máte sledovanost?
„Netuším. Vy ji víte?“
Nevedete si špatně. Čím myslíte, že to je?
„Zvědavost? Neokoukané tváře? Nevím…“
Odmítl jste někdy podobnou nabídku?
„Neodmítl, protože mě nikdo s podobnou nabídkou neoslovil. Ale oslovili mě, zda bych nechtěl trénovat. Byla to hodně lukrativní nabídka, ale bylo to v Kataru. Nechtěl jsem brát rodinu do arabské země, děti tu chodily do školy a taky jsem chtěl ještě závodit.“
Když mluvíte o dětech – dívají se na vás ve zprávách?
„Moc toho zatím nestihly, jen Štěpán mě párkrát zahlédl a říkal, že dobrý, jen že bych se mohl víc usmívat. Manželka mě zatím moc neviděla, byly na dovolené v Itálii a teď se vrátily ze Slapů.“
Řešil jste nějak svůj zjev, když jste usedl do moderátorského křesla?
„Jen chodím častěji k holiči a poctivě se holím. V televizi a na fotkách nevypadá dobře, když je člověk zarostlý. Móda mě moc nezajímala, většinu věci mi kupovala manželka. Na Primě máme zase pana Honzu, který tomu rozumí a stará se o mě.“
Myslela jsem, že sportovci se o sebe hodně starají.
„Šamponci? To jsem nikdy nebyl. Jak jsem vstal, tak jsem šel. Když jsem měl na hlavě opravdu velký rozcuch, tak jsem si to upravil. To mi manželka vždycky hodně vyčítala, že se neupravuju, že by mi to slušelo. Neměl jsem na to čas a nebavilo mě to.“
Nepřemýšlel jste, že byste si nechal na vysílání svůj proslulý knírek pro štěstí?
„Knírek nevznikl pro štěstí, ale spíš jako vtip. Vzniklo to v Tatrách, kam jsme jezdili na měsíční soustředění před vyhlášením nejlepšího atleta. Nemám rád dlouhé vousy, ale paradoxně se zároveň nerad holím. To se mi nechtělo ani celé ty Tatry, a tak jsem domů přijel zarostlý. Oholil jsem se, ale z legrace jsem si nechal knírek a šel se ukázat dětem a manželce. Nakonec jsem si ho nechal na vyhlášení, byla to legrace. Ve zprávách člověk musí přece jen vypadat seriózně, tak mě to ani nenapadlo.“
Mrzelo vás, když jste skončil se sportem?
„To víte že jo, že bych chtěl ještě rok nebo dva. Bavilo mě mořit se na tréninzích, které opravdu bolely. Věděl jsem, že jakmile přijdu na závod, bude to o dvě tři třídy lepší než v tréninku. Ze závodění jsem měl radost, ale pak přijdou zranění a musíte skončit.“
Jako sportovec jste byl ve středu pozornosti. Myslíte, že vám ji teď vrátí moderátorské křeslo?
„Se sportem se to nedá absolutně srovnat. V moderování jsem začal na vrcholu, u sportu jsem se na něj musel postupně dostat. Možná je tam podobná ta nervozita. Pokud totiž člověk není před závodem nervózní, tak ten výkon není. Musíte ho ale na druhou stranu zvládnout hlavou, jinak je všechno špatně a hrozí vám ještě horší výkon. Pokud se ale té nervozity chytnete, může vám pomoct k o dvě třídy lepšímu výkonu. V televizi se malinko vyplaví adrenalin, ale musíte zůstat při smyslech. Já se pak vyřádím na golfu.“
Mimochodem, můžete ještě vůbec nosit vojenskou uniformu, když jste na Dukle skončil?
„Můžu, měl jsem propůjčenou hodnost majora. Jak jsem skončil, odešel jsem do výslužby a ta hodnost mi byla udělena.“
Znamená to pro vás nějaké povinnosti?
„Vůbec. Žádné tréninky, cvičení, nic. Jsem jen v záloze.“
Co vám celé to sportování dalo?
„Těch hezkých věcí je spousta. Když člověk vyhraje olympiádu, udělá světový rekord v závěrečné patnáctistovce, to jsou fantastický chvíle. Vlastně celý rok je skvělý. Horší pak je, když máte výkony, ale zraníte se.“
A to moderování?
„Paráda je, když si dobře přepíšu studio, zpráva je zajímavá pro mě i pro diváky, a hlavně ji dobře přečtu. Horší je, když vám něco vypadne. Třeba když se dostanete k rozloučení a nemůžete si vzpomenout, co chcete říct. Musím přiznat, že první a druhý den pro mě byly úplně nejtěžší.“
Očima autorky
Je milý, usmívá se, focení nemá moc rád, ale překousne ho. Tohle všechno ale až poté, co se vám ho podaří odchytit. Roman zkrátka nestíhá a chce to pořádnou dávku trpělivosti. Přiznám se, že ve zprávách nepatří do mé oblíbené dvojice, když s ním ale mluvíte z očí do očí, slyšíte příjemný hlas a vidíte, jak je pro moderování nadšený.
