Během několika uplynulých týdnů náš nejlépe placený moderátor celou kauzu bagatelizoval a trousil rádoby vtipné poznámky. A tak jsem jistě nejen já začala být zvědavá na jeho verzi celého příběhu. Před dvěma týdny jsem mu proto napsala, zda souhlasí s rozhovorem a nemusela jsem čekat ani minutu, než mi zazvonil telefon s odpovědí: Rozhodně souhlasím! Nabyla jsem proto dojmu, že má opravdu tendenci vše vysvětlit. No, byl to dojem veskrze mylný... Když jsem ho totiž vyzvala, aby navrhnul datum a místo našeho setkání, telefon už nezazvonil. A mlčel i následující dva dny.

Opět jsem se tedy iniciativy chopila já s tím, že stále marně čekám na termín. Ticho po pěšině. Další den se Leoš konečně ozval. Zavolal, že se omlouvá, ale byl teď tři dny bez telefonu. Že si jen něco zařídí a obratem mi zavolá zpátky. Ok, je to výmluva na úrovni "pes mi sežral domácí úkol", ale říkala jsem si, že nebudu předpojatá. Nezavolal.

Čekala jsem dalších pár dní, než jsem ho kontaktovala znovu, že už by opravdu bylo na čase se domluvit. Po čtyřiadvaceti hodinové pauze, tedy ve středu, přišla odpověď: Tak zítra odpoledne! Zajásala jsem, že se zřejmě všechno k lepšímu obrací a požádala ho opět o místo a čas. Prý se ozve. A... Hádáte správně, neozval. Místo toho si už večer užíval na festivalu v Karlových Varech, kam si to z Prahy přihasil ve svém batmobilu za třičtvrtě hodiny. Pro Leoše Mareše zákony zřejmě neplatí ani v nočním baru ani na silnici.

A tím má snaha o vyváženou novinařinu skončila. Protože jsem to byla zjevně jen já, kdo o tu vyváženost stál. Uvidíme, jak bude Mareš postupovat, až mu dorazí obsílka od soudu. Obávám se, že českou justici bude hra na schovávanou bavit podstatně kratší dobu než mě.