7°C
Proč máte na snímcích napsáno fotografující a ne fotograf?
„Fotograf je profesionál, ale já měl vždycky své zaměstnání, pracoval jsem jako konstruktér. Pravda, opakovaně jsem dostal atraktivní nabídky z tehdejších týdeníků a pokaždé jsem znejistěl. Ego a ješitnost se vždycky ozvaly… Ale vždy jsem to odmítl.“
Z jakého důvodu?
„Jako amatér jsem si mohl vybírat, kdy zmáčknu spoušť. Celý život mě zajímaly ty zdánlivě obyčejné momenty, které tak často pomíjíme. Jsem přesvědčený, že na světě jsou nejkrásnější okamžiky a ne věci. Kdybych se tenkrát stal profesionálem, musel bych třeba fotit komunistické politiky, jak si na letišti dávají francouzáka, a to bych nezvládl. A nelákalo mě dělat ani žádné strojené, aranžované fotky.“
Vážně? Vždyť mnoho vašich snímků je tak absurdních či překvapivých, že v nich jistá stylizovanost je.
„Pozor, já jsem ty výjevy nikdy nearanžoval, jen jsem zachycoval, co vidím!“
Mohl byste mne to naučit?
„Mohu vás naučit fotit. Ale že se naučíte napsat dopis ještě neznamená, že napíšete Švejka nebo Tři mušketýry. Musíte k tomu mít svůj dar vidění a předvídání.“
Předvídání?
„Abyste ve zlomku sekundy zvěčnil příběh, musíte ho očekávat. Stojím na přechodu a vidím, jak si paní odložila těžké tašky. A najednou měla zelenou a vyrazila bez těch tašek – stalo se to, co jsem předvídal a vyfotil to. Nebo vidím, jak si chlap nese notebook, v druhé má melouna a chce si koupit noviny. Hned si domýšlím, jak bude ten příběh pokračovat – a ano, dal si ho mezi nohy.“
Mění se ten dar vidění v průběhu let?
„Neřekl bych. Každý má svůj rukopis a ten za celý život nezmění.“
Mrzí vás, když něco nestihnete vyfotit?
„Z devadesáti procent mi to, co bych chtěl zaznamenat, uteče. Ale to nevadí. Jsem strašně rád, že to pořád vidím. Když by mě to mělo trápit delší chvíli, řeknu si: Udělal jsi toho hodně a doma v negativech toho máš ještě víc. A to jsem navíc prvních pět šest let negativy vyhazoval.“
Prosím?
„No jo, byl jsem blbec a teď lituju, kolik toho skončilo někde na skládce. Třeba fotka, jak Veřejná bezpečnost ještě v modrých uniformách lustruje vlasatého mladíka na Karlově mostě. A taky lituju, že jsem nezačal fotit dřív.“
Proč jste se tomu vlastně začal věnovat až kolem pětadvaceti?
„Protože dřív jsem na to neměl čas, hodně jsem sportoval. A to jsem první foťák vyhrál ještě coby student v nějaké soutěží za kresby, ale víc fotit jsem začal až v dospělosti. A protože jsem ješitný, zkusil jsem po čase nějaké fotky poslat do časopisu Fotografie. Když mi přišel diplom, řekl jsem si, že už negativy zahazovat nebudu.“
A tak jste začal obesílat další soutěže?
„Jak jsem dřív hodně sportoval, projevila se má soutěživost a já začal obesílat kdejaké klání nejen v Česku, ale i v zahraničí – v Polsku, Maďarsku, Německu, v Jižní Americe, v Japonsku. Vždycky jsem vzal čtyři fotky, položil je na sololitovou desku, zabalil do papíru, ovázal provázkem a poslal do světa. Obeslal jsem asi nejvíc soutěží ze všech fotografů, až jsem to přeháněl. Ale člověka těší, když mu chodí diplomy a medaile, dvakrát jsem se dokonce dostal do katalogu World Press Photo.“
Tak proč jste ale v jeden moment soutěžení nechal?
„Společně s vracenými fotkami mi ze zahraničí přicházely i katalogy z výstav, což byl jeden z mála způsobů, jak legálně vidět práce skutečných soudobých mistrů. Časem si ale tajní policisté v Bartolomějské mé zahraniční pošty všimli, dokonce se na mě přišli poptat do práce. A tím má etapa soutěžení skončila.“
Vracíte se někdy ke starým negativům?
„Často, protože někdy potřebuji udělat nové zvětšeniny. To mám pak hodně nostalgické pocity, zvlášť když si uvědomím, kolik lidí už žije jen na tom negativu.“
Stává se vám, že vás zaujmou snímky, které jste původně považoval za nepodstatné?
„Občas ano. Ale ono kolikrát stačí zvolit jen trochu odlišný výřez a hned fotka působí jinak. No a samozřejmě pak záleží na tom, jak kvalitně si to v té mé panelákové koupelně nazvětšuji, vyvolám a ustálím.“
Nebylo by jednodušší svěřit to nějaké laboratoři?
„To bych se cítil jako podvodník. Spisovatel si knížku také musí napsat sám.“
Pořád fotíte stařičkou Minoltou na kinofilm, co se dá v bazaru koupit za pár stovek?
„Je sice obouchaná, ale vím co s ní, tenhle typ mám už dlouhé roky a hned tak se ho nezbavím. Sice jsem už dvě těla oddělal, ale doma mám ještě další čtyři.“
Jak moc záleží na technice?
„Když přijdete do Louvru a podíváte se na ty nádherné obrazy, jak moc řešíte, jakými štětci to ti mistři namalovali? Pro mne je důležité, abych se na foťák a objektiv – nejčastěji používám ten s ohniskem 35 milimetrů - mohl spolehnout a nemusel řešit, co všechno kde nastavit a mohl se soustředit na myšlenku.“
Digitál vás neláká?
„Ne.“
Ale má i své výhody, například zatímco na kinofilm se vejde jen 36 záběrů, na paměťovou kartu i několik tisíc.
„Ale je to skutečná výhoda? Vidím dnes a denně, jak lidé zběsile mačkají spoušť, jenže úplně bez rozmyslu. Kdežto máte-li k dispozici jen omezený počet políček, musíte mnohem víc zvažovat a přemýšlet, kdy a z jakého úhlu tu spoušť stisknete.“
Někteří lidé říkají, že tak moc fotíme, až už neprožíváme. Mám pocit, že vy dokážete obojí. Jak to děláte?
„Jestli ono to nebude tím, že jsem uměl foťák odložit a s lidmi, které jsem fotil, si dát pivo nebo zazpívat. Když se podívám na jakoukoliv svou fotku, znám k ní nějaký příběh. Kdybych to jen pofotografoval, už to nemá sílu.“
Letní lidé: Jezdila sem i Hana Brejchová s maminkou!
Unikátní soubor snímků s názvem Letní lidé mapuje život na staré dřevěné plovárně u řeky Sázavy v letech 1968–1990. „Pro mne to byla v dobách komunismu Svobodná republika. V roce 1985 tam třeba přijel na nohejbalový turnaj zakázaný spisovatel Foglar,“ vzpomíná Dostál.
Přestože fotil návštěvníky v plavkách a většinou neměli míry modelek a figury atletů, nikdy si prý nikdo na fotky nestěžoval. „Myslím, že lidskou důstojnost jsem nikdy nesnížil. Pokud jsem někdy měl pochybnosti, vůbec jsem spoušť nezmáčkl.“ Mimochodem, na plovárnu jezdila za maminkou i Hana Brejchová. „Paní Brejchová tam měla celé prázdniny postavený stan a hlídala jí děti a Hana tam loupala brambory,“ prozrazuje fotograf.
Krátká odbočka k aktům
Začalo to úplně nevinně: Na Sázavě za ním přišla jedna dívka, že by chtěla vyfotit do půli těla, protože si chce založit rodinu a ráda by měla památku, jak vypadala. „Ta to pak řekla další a ta zase jiné,“ popisuje František Dostál svou odbočku k aktům. Párkrát zkusil ženy oslovit sám, ale ne každá pro to měla pochopení. „Uběhlo čtyřicet let a dotyčná mi povídá: Franto, já jsem byla blbá. Teď bych chtěla, ale ono už to nejde…“
Všechno skladuje v garsonce
Negativy i tisíce zvětšenin formátu 18x24 nebo i 30x40 cm skladuje ve své garsonce o ploše 16 metrů čtverečních. „Archiv si ale nevedu. Život je příliš krátký, aby ho člověk strávil evidováním,“ mávne rukou fotograf, který autorská práva předal přítelkyni, se kterou je 40 let. Mimochodem, stovky jeho snímků má ve sbírkách Moravská galerie v Brně, Umělecko-průmyslové muzeum, další stovky obhospodařují galerie v Německu, Bulharsku a dalších zemích.
