BLESK: Františku, co u vás bývá spouštěčem úzkosti?

„Bývají to problémy v práci, s ženskýma, prostě se to nahrne. A pak taky člověk řeší peníze a je to.“

Jak se ten stav projevuje?

„Budím se v noci zpocený, tím to vždy začne. Pak mám tlak na prsou, někoho bolí i hlava. Záleží na tom, jak velká ta úzkost je.“

Vy se ale neléčíte poprvé, nebo ano?

„Za paní doktorkou docházím pravidelně, už asi dva nebo tři roky. Naučil jsem se za ní chodit v případě, že cítím, že bych to měl udělat.“

Dokáže si člověk uvědomit, že se jedná o úzkost?

„Já to rozpoznám, protože se skutečně klepu. I vnitřně. A je to opravdu hodně emociální. Pokud by se úzkost neléčila, tak jsou i případy, že se rozhodnete odejít dobrovolně ze života.“

Mluvíte o své nemoci hodně otevřeně. Proč?

„Každý z nás má psychický problém. Jsou lidi, co si to připustí, a pak ti, kteří to tají a odmítají pomoc. Všem bych doporučil nebát se pomoci. Psychiatrie je na takové úrovni, že už to není jen o medikamentech. Ale i já jsem měl zpočátku strach...“

Co vám pomohlo nejvíc?

„Jednoznačně rodina. Bez té bych na tom nebyl dneska tak dobře, jak jsem.“

Jak moc je to pro ně těžké?

„Tím, že vědí, co se děje nebo co mi je, tak mi drží palce. Podpora rodiny je opravdu důležitá. Setkal jsem se s některými pacienty, kterým se nedostávala, a léčba pak byla mnohem těžší. Nejhorší je, když je člověk na dně a nemá, o koho by se opřel.“

Jak je nejlepší k takto nemocnému člověku přistupovat?

„Nemůžete ho do ničeho nutit, sám by měl chtít jít se léčit. Ale vždy záleží jen a jen na něm, jestli půjde. Okolí s tím nic neudělá.“

Vy sám jste dnes v jakém stavu?

„Myslím, že můj stav je lepší, i když jsou tam stále výkyvy úzkostí. Ale to je jen otázka času.“