Z nemocnice jste se už vrátila do nového bytu. Kde to je?

Jaroslava Hanušová: Bydlela jsem na Žižkově v Kubelíkově ulici v domě ve třetím patře bez výtahu. Už po té první operaci bylo jasné, že musíme byt změnit. Tak teď bydlím o kousek dál, na Floře, v domě s výtahem.

To není bezbariérový byt?

Kdepak. O tom se mi může jenom zdát.

Na nové bydlení jste si zvykla dobře?

Tak trvalo měsíc, než jsem se seznámila s okolím, když mě po něm vozili. Ale zvykla. Zato moje jezevčice špatně nesla přestěhování a vůbec ty moje operace. Teď si mě taky pěkně hlídá. Vyštěkává návštěvy a nikdo se mě snad nesmí ani dotknout.

A kdo se o vás teď stará?

Děti. Bydlím se synem a dcery za mnou pravidelně chodí.

Co vůbec děláte?

Čtu si, koukám na televizi a to je asi tak všechno. A denně za mnou dochází rehabilitační sestra.

A co návštěvy, máte?

Ale já po nich ani moc netoužím. Často za mnou chodí ale Jirka Lábus. Toho vždycky moc ráda vidím.

A Oldřich Kaiser?

Ten za mnou byl v nemocnici, doma ještě ne.

Jak jste se vůbec s Lábusem seznámila?

V Lidové škole umění. To už je ale dávno! Bylo to v roce 1966, tehdy jsme se začali kamarádit. A vydrželo nám to dodnes.

To on vás oslovil pro Kouzelníka?

Ano a jsem mu za to dodnes vděčná. Kouzelník pro mě znamenal nejkrásnějších deset let mého života.

A co Slunce, seno… Také ráda vzpomínáte?

Ale ani moc ne. Vím, že to pořád dávají v televizi, ale já už to ani neregistruju.

Umíte si představit, že byste se ještě objevila před kamerou?

Ale prosím vás, kdo by se chtěl koukat na beznohou bábu, herečku bez nohou...?

Honza Potměšil také hraje na vozíčku.

To ano, ale uvědomte si, kolik mu bylo, když se mu to stalo. Já ani nevím, jestli bych na to měla ještě chuť. Ale nikdy neříkej nikdy. Uvidíme, jak to se mnou bude po pobytu na Rehabilitační klinice Malvazinky.

Kdy nastupujete?

Já doufám, že co nejdřív, teď mě tam čeká vyšetření. A už se nemohu dočkat. Neumím samu sebe přemístit z postele na vozík. Doufám, že mě to tam naučí.