Ještě cestou do porodnice, kam se Bartošová s Rychtářem a jeho synem vydali na první návštěvu svého vnoučka, vypadala Iveta velmi zkroušeně. Klopila hlavu a svou ztrápenou tvář kvůli přikázané exekuci na svou vilu v Uhříněvsi skrývala pod tmavými brýlemi.

Jen co ale vstoupila do pokoje, kde spokojeně spinkal její nevlastní vnuk Honzík, roztála jako sníh. Ihned se miminka chopila a chovala ho jako vlastního. Malý tvoreček dokázal během chvíle vykouzlit Ivetě na tváři rozzářený úsměv. Ani Rychtář se ho nemohl nabažit. Neustále ho hladil, choval a chlapečka samou láskou olíbával.

Ivetě se tak konečně splnilo její velké přání. Po vlastním miminku toužila už se svým exmanželem Jiřím Pomejem, později se o něj pokoušela s Rychtářem. Kvůli svému věku a zdravotnímu stavu si už však další dítě nemohla dovolit. Malý Honzík jí ho tak alespoň může částečně nahradit.