Víte, že už hrajete pětatřicet let?

„A pořád je to stejné a hodně těžké. Lidi si myslí, že je to sranda, zabrnkáme si, sebereme prachy a jdeme, ale vůbec to tak není. Je to těžký život. Přes deset let jsme hráli dvě stě padesát koncertů ročně a to znamená být neustále v autě a na cestě. Málo peněz, hodně práce.“

Vás to nebaví!

„Ale ne, to publikum nám dává strašně moc a ničím se to nedá nahradit. Když nastoupíte na koncert a stojí před vámi třicet tisíc lidí, tak dostanete něco, co jinde nedostanete. Na tom se stanete závislým.“

Musíte ještě před koncertem zkoušet?

(směje se) „Nikdy jsem nebyl příznivcem zkoušek. Když se chystá turné, tak je potřeba zkoordinovat světla, techniku a všechny ty vymoženosti, to pár zkoušek uděláme. Jinak tato kapela opravdu moc nezkouší.“

Když se podíváte pod pódium, vidíte tam známé tváře?

„Ano, je to směs. Dospělí, staří, mladí… Naše publikum je všehochuť. Máme tam i takové, kteří už chodí třicet let, notorici.“

Jaké to je, když sto třicet tisíc lidí a všichni s vámi zpívají?

„Je to bomba! Kdo to nezažil, nepochopí. Když nastoupím před ty lidi a řeknu Ahoj, a oni odpovědí, je to obrovská vlna energie, která se nedá jinde získat.“

Stalo se vám někdy, že jste zapomněl text?

„Ne, a kdyby se to stalo, tak to lidi za mě odzpívají. Nemám s tím problém. Máme texty, které jsou ze života, mají hlavu a patu a snadno se zapamatují. Jiní zpěváci zpívají takové bláboly, že se jim to stane, to je jasné. Nám nikdy.“

Bez čeho nedáte na koncertě ani ránu?

„Neměl bych to říkat, ale irská whisky a kubánské doutníky neustále vozíme s sebou. To je jediný luxus, který si dopřávám. Pokud to mám, tak jsem pokorný a šlapu. Pokud to nebudu mít, tak nevím. To budou kufry lítat.“ (směje se)

Jak jste myslel to, že ty vaše koncerty je moc práce za málo peněz? Já bych řekla, že si vyděláte dost.

„Ze začátku jsme jezdili stovky koncertů, ale moje gáže byla 140 Kčs. To bylo tak na jídlo a panáka. Na cestách jsme byli celý rok, ale domů jsem nepřinesl nic. Všechno jsem utratil. Pak se zvyšovala a nejlepší období bylo, když jsem bral 650 Kčs za koncert a to byl velký luxus. Dnes jedeme tak deset koncertů ročně a máme problém s penězi. Lidi nemají peníze, vstupné nemůže být tak drahé a uspořádat koncert stojí hrozně moc! Jezdí pět kamionů, dva dny se to staví, je to šílené. Takže máme svůj pevný honorář, ale jinak z toho peníze nemáme žádné. A když vydáme desku, máme z ní jen to, co se prodá za tři dny a pak si to lidi zkopírují.“

Takže tu další budete radši rozdávat zadarmo.

„Je to jedno. Kdybychom to neudělali, stejně by si ji sehnali. Tak ať alespoň vidí, že je máme na háku.“ (směje se)

Nechal jste se slyšet, že za pár měsíců končíte. Platí to ještě?

„Já už bych končil, ale kapela chce hrát, potřebuje peníze a nechce s tím seknout. Hraju kvůli kapele, ale kdyby bylo po mém, dávno jsme to zabalili. Musíš odejít v té největší slávě a ne, když o tebe nikdo nestojí. Když lidi přestanou pískat a tleskat, to už je pozdě.“

Vždyť byste bez toho potlesku a lidí nedokázal vydržet!
„Miluju to, je to pravda. Publikum je závislost, ale je to strašně těžké. Přiznávám, že popularita je mi obrovsky nepříjemná. Dělám populární hudbu a ta se bez popularity dělat nedá. Takže musím trpět, ale je to něco, co je hrozně obtížné.“

Jožo je frontmanem skupiny Elán

Autor: Archiv Blesku

Co vám, prosím vás, tak vadí?

„Jak mě lidi neustále oslovují. Jsem pořád doma, nemůžu jít ani do restaurace, protože když tam sedím, přijde obrovský chlap, postaví se nade mnou, plive mi do polévky, plácá po zádech a říká, jak je super, že se vidíme, že musíme jít na panáka, vyfotit se, ať řeknu něco jeho ženě do telefonu… Jen tak sedím a v duchu si říkám, jak bych mu nejraději jednu vrazil. Ale to nemůžu, pak si každý myslí, že jsem namyšlený idiot.“

Co tedy řeknete nahlas?

„Slušně se omluvím, že mám schůzku, že pak později určitě… Lidi jsou ale někdy tak nevychovaní, já bych si v životě nedovolil takhle někoho otravovat. Když vás prvních deset fandů osloví, potěší vás to, ale když je to už sto padesátý, přestávám na to mít energii.“

Jaký byl takový nejhorší zážitek?

„Jednou, když jsme byli hodně slavní, mi zavolala z Brna gynekoložka, že má v ordinaci holku, která tvrdí, že je se mnou těhotná. Že jsme ji znásilnili v tom a tom hotelu, všechno popsala. A teď, co já s tím?“

No, co vy s tím?

„Řekl jsem jí, že je to omyl, že takové věci neděláme. Týden jsem prožíval neskutečné peklo. Říkala, že to musí nahlásit, všechno vyšetřit. Nakonec se ukázalo, že holka byla ještě panna a všechno si vymyslela. Naštěstí to takhle dopadlo, ale to, co jsem zažíval, se nedá popsat.“

Co dál?

„Takových já mám, Ježíši! Jedna ženská mě pronásleduje už deset let. Neustále všude chodí, okolo mého domu, kde se hnu, tam je. Skrývá se a čeká. Jakmile se objevím, tak se na mě vrhne, vnucuje mi klíče od svého bytu a ptá se, kdy se k ní nastěhuju. Takové blbosti! Nedá si to vysvětlit, stokrát jsem jí řekl, že ji nechci, ať mi dá pokoj a ona ne a ne.“

Tak teď tu touhu skončit už trochu chápu. Jenže jsme zase u toho – ztratil byste to publikum.

„Lidi se nedají ničím nahradit. Mohl bych skončit a žít bez toho, ale miluju to. Ty lidi… nic na světě není jako to, co vám dávají a to je ten důvod proč to pořád dělám.“

Očima autorky:

Potkali jsme se na letišti, kam Jožo právě přiletěl z Bratislavy. Času neměl nazbyt, ale byl hodně dobře naladěný. Během rozhovoru se několikrát od srdce zasmál, prý jsem ho pobavila. V dobrém, tvrdil. Jakmile uplynul náš čas, mile poděkoval, rozloučil se a zmizel do centra Prahy, kde ho čekala další práce.