BLESK: Proč vám svazek s prvním manželem nevyšel?

„On ani nemohl vyjít, protože, jak jsem se později dozvěděla, jsem žila s fajn kamarádkou. Manžel byl homosexuál, sám se s tímto faktem těžko srovnával a mým problémem zase bylo, že jsem vyrůstala v příliš nádherném rodinném prostředí, a tudíž jsem si neuměla představit, že bych svému synovi nepřipravila totéž. A tak naše trochu nešťastné manželství trvalo deset let.“

Jak jste prožívala rozvod?

„Nejvíc jsem se trápila tím, že jsem žila tak dlouho v nepravdě, ale můj bývalý muž mi tehdy řekl, že mě měl tolik rád jako člověka, že ho to zmátlo, že si myslel, že to půjde, a pak ještě dodal, a bláhově si přitom myslel, jakou mi neudělá radost – Víš, homosexuálové si vždycky vybírají ty nejlepší baby, protože nejsou zaslepení láskou.“

Kdy jste se dozvěděla pravdu?

„V průběhu těch deseti let jsem začala tušit, jak to je, ale jakákoli záminka k tomu, abych tuto úvahu zvrátila, jenom dokazuje, že člověk vlastně nechce uvěřit blbé pravdě. Ale zřejmě přitahuju paradoxy, protože to nejkrásnější na mém prvním manželství byla má tchyně. Oba jeho rodiče mám ráda, vídáme se málo, ale náš vztah se snad nezměnil.“

Stýká se Adam (20) s tátou?

„Nějaký čas se nevídali, hlavně proto, že jeho tatínek se potřeboval nějakou dobu srovnat sám se sebou. Pak odjel do Ameriky s představou, že tam se mu lépe podaří sám sebe přijmout, a tak se myslím i stalo, Adámek už za ním několikrát byl, a když se ho ptám, jak se tatínek má, tak mi hlavně neustále vykládá, co udělal Raul, a co říkal – tak se jmenuje asijská láska mého bývalého muže. Je to zřejmě báječný chlapík a musím říct, že mě to dělá docela šťastnou. Jak říká můj současný muž - tvé velké srdce nás všechny jednou zničí.“

Jak váš syn přijal vašeho druhého manžela Ondřeje Malého?

„Ondřej se objevil v době, kdy můj syn potřeboval mužský vzor, a myslím, že Adámek získal ten nejlepší možný. Mám z jejich vztahu radost, která se umocnila tím, když mu sám od sebe začal říkat tati. Dnes nemá žádný problém z toho, že má regulérně táty dva.“

Se svým současným manželem jste se potkala v divadle?

„Na prknech Klicperova divadla v Hradci Králové ve hře Její pastorkyně. Může za to režisér Vladimír Morávek, který si Ondru vytáhl z Ostravy a mě z hradeckého Draku. Brzy jsme zjistili, že jsme stejná krevní skupina.“

Čím vás zaujal?

„Svým chlapáctvím. Nejdřív jsme se stali velkými přáteli, a pak ani nevíme, kdy a jak tu byla láska. A pak, a to přesně víme kdy a jak, jsem otěhotněla a narodila se naše Anežka.“

Jak vás Ondřej požádal o ruku?

„Tak, jak je to u nás se vším – ani nevím, kdy a jak. My jsme nepovažovali sňatek za nezbytně nutný pro svazek dvou lidí, a tak jsme spíš využili názoru mé dobré kamarádky, která tvrdí, že svatba má být, až si děti řeknou. A naše děti si opravdu řekly v roce 2003, to měla Anežka tři roky a Adámek měl 11 let.“

Kde jste měli svatbu?

„Na malebném soutoku Labe s Orlicí. Když jsme se tak všichni čtyři společně brali, děti stály hrdě vedle nás a slavnostní proslov měl navíc náš kamarád, který byl v tu dobu pro tyto účely zmocněn.“

Kam jste jeli na svatební cestu?

„Oba dva pokládáme za svatební cestu tu, která se odehrála dávno před svatbou. Byli jsme na ostrově Rhodos, který jsme projížděli zapůjčeným skútrem. Ondra řídil jako ďábel, já jsem mu zatěžovala zadek a bylo mi krásně a romanticky, protože jsem si v tu chvíli uvědomovala, že takhle mí rodiče na motorce Jawa projezdili v zamilovanosti celou naši vlast.“

Jak vypadají vaše společné dovolené?

„Jak v běžném životě máme s Ondrou naštěstí společné názory, v čase prázdnin musíme dělat kompromisy. Ondra miluje hory, já vodu, takže jsme vždy společnou dovolenou půlili. Ale protože se k mému velkému štěstí ukázalo, že děti také tíhnou ke slunci a vodě, tato část převažuje.“

Kdo u vás doma vaří? Máte vůbec čas se starat o domácnost?

„Nejsem zas tak vytížená. Spíš je problém, že náš život se nemůže řídit žádnými pravidly a řádem, což hlavně děti mají rády. Uklidnil mě rozhovor s Anežkou, která říkala: Ty jsi sice třeba dva dny pryč, ale pak jsi zase tři dny doma. To maminka spolužačky prodává v obchodním domě, vidí ji sice každý den, ale moc málo. Co se týče vaření, a vůbec ženských prací, dělám je ráda, potřebuju se o někoho starat. A speciálně vaření, když mám pro koho, a ještě to navíc ocení, mi dělá blaho.“

Jak prožívaly vaše děti pubertu?

„U mého syna jsem ani nezaznamenala, kdy proběhla. Má mírumilovnou povahu, která je navíc okořeněná velkým smyslem pro humor. Už snad od jednoho roku mu mí přátelé přezdívali pan Pohoda a zůstalo mu to dodnes. Vždycky jsem kamarádkám říkala, že bych každé ženě přála syna, protože to je ten nejlepší chlap mého života. Jednou přišel na představení a říkal, že jsem byla báječná. Já na to – vždyť jsem tam skoro nehrála. A on – No, byla jsi tam málo, ale bylas výrazná.“

Také hraje jako vy?

„Ne, studuje vysokou školu v Praze, má prima děvčici, se kterou chce trávit hodně času, takže mně moc chybí, ale nedá se nic dělat, důležité je, aby byl šťastný. Kdybych mu vyčítala, že je málo doma, byla bych špatná matka.“

A Anežka?

„Pro Anežku, která je teď navíc v pubertě, je odchod bratra daleko těžší, je na něj velmi fixovaná, dokonce my s Ondřejem jsme se museli smířit s tím, že je pro ni na prvním místě v rodině. Ale máme spolu hezký vztah a dělá mi radost, že má ve mě důvěru a s každým trápením se mi dokáže svěřit. Myslím, že Anežčinu pubertu pociťuje spíše Ondra, který už v průběhu těhotenství, když jsme se po vyšetření plodové vody dozvěděli, že to bude holčička, téměř zkolaboval. Měl radost, že to bude holčička, ale měl obavu, že on ji vypiplá a pak přijde nějaký vousatý debil a ten ji, však víte co. Anežka se začíná chovat jako žena, má zájem o módu a o líčidla. A Ondra se rozčiluje: Dyť to u tebe nevidí, tak proč to dělá?“

Vy se nemalujete?

„Nikdy jsem s tím nezačala. Občas se namaluji třeba na premiéru nebo tak a říkám si, že je to vlastně dobře, protože na rozdíl od těch, kteří se malují pořád, já můžu jenom příjemně překvapit.“

Jako mladá jste studovala pedagogickou školu, rok jste učila, proč jste přešla k herectví?

„Rozhodovala jsem se mezi těmito profesemi už po základní škole a vyhrály děti. Jenže to pokušení hrát ve mně stále více hlodalo, kdybych to nezkusila, vyčítala bych si to.“

Popularitu vám přinesl především seriál Ulice. Oslovují vás lidé na ulici často?

„Ulice má takovou sledovanost, že jsem ze dne na den ztratila anonymitu a vlastní jméno. Běžně mi říkají Simonko a já už na to i slyším. A takhle mě dokonce přesvědčovala jedna paní – Já vím, že se jmenujete Pavla, ale k vám to nejde, nechte se přejmenovat. Když vidím, jak si lidi spojují herce s postavami, jsem ráda, že jim Simona není nesympatická. Asi bych nezvládla tu negaci, kterou by na mě lidi vrhali za něco, co mi napsali scenáristi. Jedna paní mi říkala, že měla deprese a jediné, co jí zvedlo náladu, jsem prý byla já, když jsem se objevila v nějakých komických situacích na obrazovce a ona se musela začít smát.“

To musí být hezký pocit. Dokážete rozesmát i své blízké?

„Můj muž mi říká, že umím stejné historky na veřejnosti vykládat vtipně, ve zkratce, rychle a umím pointovat. Přitom doma mu líčím všechny souvislosti, takže to vtip ztrácí. A ještě přidává větu, která mě ničí: Nejezdi kolem Kadaně, vem to rovnou do Hradce.“

Když mluvíte o manželovi, byl hodně přesvědčivý v roli násilnického příslušníka státní bezpečnosti ve filmu Pouta. Nenechalo to na něm nějaké stopy?

„Nevím jak na duši. Ale na těle určitě. Po prvním natáčecím dni se mi domů vrátil přiotráven nikotinem. Už delší dobu byl nekuřák a najednou zjistil, že má v každém záběru kouřit. Mě jeho role nepřekvapila, ale kamarádky mi pak posílaly textovky, ať se zamyslím, s kým žiji, že tohle se nedá jen tak zahrát.“

Viděl jsem vás ve hře Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, kde hrajete zralou ženu s myšlením dítěte. Jak jste se na to připravovala?

„Ta role je autorem popisovaná jako nehezká a nechytrá žena, ale mé pojetí vzniklo úplnou náhodou. Před první aranžovací zkouškou jsem se vrátila z charitativní akce ve prospěch žen z ústavu, kterým je šedesát let, ale mají duši a myšlení pětiletého dítěte. Přijela jsem tak obohacená, že jsem se musela o to s kolegy podělit.“

Takže jste se inspirovala?

„Já ne, ale inspirovalo to režiséra Davida Drábka, který chtěl, abych to takhle hrála.“

Na tomhle představení jste opět udělala provaz. Aplikujete ho často do svých rolí?

„Herectví je nesvobodná profese. Je to zase tak, že si režisér řekl.“

Kde jste se ho naučila?

„Zkusila jsem si to jako malá a už mi to zůstalo. Čím jsem starší a prostorově výraznější, tím více za to sklízím úspěch. Poprvé jsem šňůru na jevišti vystřihla v Divadle Drak v představení Prodaná nevěsta, které jsme hráli zrovna pro školy. Dva rozvalení znudění kluci v první řadě po tomhle výkonu  ožili, zvedli se ze svých sedaček a řvali: Epry, ta tlustá, to je dobré.“