8°C
DagmarHavlová konečně promluvila o dnech, které předcházely smrti jejího manžela Václava Havla, stejně jako o těch co následovaly. Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na svém milovaném Hrádečku, kde se o něj staraly sestry boromejky.
Odchod Václava byl pro herečku šokem. Nikdo to nečekal. Jeho zdraví bylo relativně dobré, podle výsledků vyšetření rozhodně lepší než v červnu 2011. „Nikdo jsme to nečekali. Jela jsem za Vaškem na Hrádeček jako kdykoliv jindy, v džínách, ve svetru a bundě,“ řekla Lidovým novinám Havlová.
Přestože si myslela, že na tom Václav není příliš dobře, lékaři ji uklidňovali. „K večeru se mi zdálo, že Vašek špatně dýchá a že mu dost buší srdce. Přeměřila jsem mu parametry, CRP a kyslíkovou saturaci a volala to lékařům. Ti řekli, že výsledky jsou lepší než v červnu, ať se neznepokojuju,“ popsala deníku Dagmar.
Cítím se divně…
Přesto měla mírné pochybnosti. „Oproti minulým měsícům se mi skutečně zdál být lepší, i když poslední týden vstával z postele jen málo. Na přímou otázku, jak mu je, mi odpovídal, že tak nějak divně,“ pokračovala Havlová.
Jak sama přiznává, na manželovu smrt nepomýšlela. „Rozhodně jsem si nemohla dovolit, aby mě ovládl strach. Václav chtěl jet v létě mermomocí na Hrádeček. Tam se jeho stav začal zlepšovat. Chodil, zajímal se o dům, o zahradu. Ukazoval mi, co musíme nechat opravit.“ To ale přestalo, když si na začátku listopadu dal ke dveřím sochu svatého Josefa. „Svatý Josef je patron dobré smrti,“ vysvětlila Dagmar.
Rozloučení pro všechny
Dagmar původně chtěla zůstat na Hrádečku s tělem svého manžela až do dne státního pohřbu. Věděla ale, že to není možné. „Věděla jsem, že bych měla umožnit i ostatním lidem, aby se rozloučili. Potřebovala jsem jen najít místo, kde by bylo Václavovo tělo v bezpečí,“ prozradila své myšlenky těsně po skonu Havlová. „Věděla jsem, že bude ve Svaté Anně spokojený. Byl to jeho nápad – opravit ten kostel.“
Tam se s prvním českým prezidentem přišly rozloučit tisíce lidí, stejně jako ho doprovázely na jeho poslední cestě ze Svaté Anny na Pražský hrad. „Viděla jsem samozřejmě ty pětistupy před kostelem svaté Anny, které se táhly až kdovíkam za Betlémské náměstí. Proto jsme taky nechali kostel poslední den otevřený až do půl čtvrté ráno,“ řekla herečka.
Sama však v den pohřbu nic okolo nevnímala. „To obrovské množství lidí, které s námi šli na Hrad, jsem si uvědomila až zpětně,“ prozradila. „Já se soustředila, abych nebrečela. Měla jsem, co dělat, abych šla a nezakopla. To, co se odehrávalo ve mně, se týkalo jen mě. Mne a Václava,“ dodala Dagmar Havlová.
Klaus byl nepříjemný
Tehdejší prezident České republiky ale průběh rozloučení, včetně průvodu a řečníků, nepřijal s nadšením. "Klaus měl trochu výhrady k lidem, kteří budou mluvit v katedrále. Nakonec jsme se ale shodli, dal mi volnou ruku."
Ani z průvodu od kostela svaté Anny k Svatovítské katedrále nebyl unešený. "Václav Klaus pěší průvod za rakví zpochybňoval, říkal, že se to nedá stihnout. Byl až trochu nepříjemný tím, jak stále opakoval, že určitě přijdeme pozdě. Hned po schůzce jsem tedy požádala kluky z naší nadace, aby tu trasu prošli. Trvalo jim to asi dvě hodiny. A 21. prosince jsme v osm ráno vyšli z Anny a na Hradě jsme byli před půl jedenáctou," popsala jednání s Klausem.
Při mši za Havlovu duši nakonec promluvili všichni, které Dagmar Havlová požádala a to včetně Madeleine Albrightové nebo Karel Schwarzenberga. V tom okamžiku se Dagmar ulevilo. „V katedrále se mě dokonce na chvilku zmocnil pocit klidu. Věděla jsem, že je o Vaškovu duši postaráno,“ dodala na závěr Havlová.
Dále, není podstatné, zda se nyní klaní a jeho památku uctívají, podstatné jak se k sobě lidi v životě chovají. No a to nebyla žádná slast, být prezidentem, každý věděl co by měl dělat, jak se chovat, co říkat a on tak rád důvěřoval...Světská sláva, polní tráva...bohužel je to tak a platí to hlavně pro ČR. 
