Jak bude vzpomínat na Pavla Bobka?

V lásce… Seznámili jsme se v roce 1963 na prknech divadla Semafor v pořadu Ondráš podotýká. Tam jsme zpívali a hráli se skupinou Olympic. Tehdy mi bylo 16 a Pavlovi 26. Byli jsme kamarádi 50 let!

Bylo někdy mezi vámi něco víc než přátelství?

Ne to nikdy, moje matka ho podezírala. Ale to bylo zcela neopodstatněné, byl spíš něco jako můj starší bratr. Moje matka si to však nikdy nenechala vymluvit. Byl to takový ten bratr, kterého jsem nikdy neměla.

Jaká vzpomínka na něj vám zůstane?

Každé setkání s ním bylo krásné a mělo svůj význam, za těch 50 let se toho nashromáždilo velmi mnoho. Dělali jsme spolu pořad na Českém rozhlase Regina, jmenovalo se to Pojď dál a zpívej, dělali jsme to s láskou a péčí a na společné okamžiky jsme se těšili.

Čím obohatil váš život?

Tím jaký byl. V posledních letech to už nebyl on. Já ho znala jako šarmantního úžasného chlapa. Byl veselý a pro každou legraci. Já si ho chci zachovat, tak jak si ho pamatuju. Nechci vědět o jeho nemocech, jen doufám, že moc netrpěl.

Byla jste v emigraci. Stýskalo se vám po něm?

Nestýskalo, on jezdil do Mnichova, kde jsem žila. Měl tam bratra, což se tajilo a občas dostal propustku na západ. Takže my jsme se vídávali dost pravidelně i přes mou emigraci. Ta díra mezi námi nebyla těch jednadvacet let.

Jak vypadala vaše setkání v emigraci?

Vždy mi vozil zprávy z domoviny a vozil mi desky z Čech, pamatuju si, jak mi přivezl svoji desku nazpívanou v češtině. To jsem byla hodně překvapena. Byl odpůrcem zpívání v češtině.

Které jedno slovo by ho vystihlo?

Velký džentlmen.

Fotogalerie
5 fotografií