8°C
Jste prototypem princezen a hodných holek. Neštvala vás někdy tahle škatulka?
„Jsem spokojená s tím, co život přináší. Nemám ambice hrát nějaké vysněné role. A jednou za čas ta srdeční vždycky přijde.“
Neříkejte, že jste si nikdy nechtěla zahrát radši mrchu než princeznu Jasněnku.
„Záporné role se hrají líp. Bývají inteligentní, dobře napsané. Nutno říct, že zrovna Jasněnka, ačkoliv to byla skvělá pohádka a nádherné natáčení, mně coby postava neimponuje.“
Proč?
„Tak si ji srovnejte s Popelkou, která uměla jezdit na koni, střílela lépe než kdejaký muž, měla smysl pro humor… Prostě k ní divák mohl vzhlížet. Určitě ale nevzhlížel k chudince princezně, která není schopná vylézt na metr a půl vysoké okýnko. Tím jsem dost trpěla. Sama jsem bývala ve šplhu jako veverka, a teď mi najednou Zdeněk Troška říkal, že se tam za žádnou cenu nemůžu dostat. Když jsem běžela, musela jsem pokaždé alespoň jednou upadnout. Hrát, jak jsem neschopná, mě iritovalo.“
V Ordinaci v růžové zahradě jste si ale konečně jednu mrchu střihla.
„A taky jsem díky tomu výrazně pocítila herecké uznání ze všech stran.“
Takže jste se záporné roli nevzpírala?
„Linka té postavy se mi moc líbila. A co si budeme povídat, hraní v seriálu přináší i finanční klid.“
Jste i v reálu ta hodná a milá holka, jak působíte v televizi?
„Holka jen v duši, ale myslím, že jo.“ (směje se)
A jaká jste matka? Přece jen být sama na výchovu syna, to chce asi občas umět i zvýšit hlas.
„To taky umím, nemám moc v lásce rozmazlené děti, ale stává se to hodně výjimečně. Romí je zlatíčko a není problém se s ním domluvit v klidu. Je tedy pravda, že moje míra tolerance je vyšší než třeba u mé maminky. Ta byla vždycky laskavá, spravedlivá, ale velmi striktní. Což jsem ráda, protože umí dotáhnout ve výchově ty věci, ve kterých jsem já tolerantní až příliš.“
Vy jste měla Románka ve čtyřiceti, což je na prvního potomka docela vysoký věk. To jste dřív dítě nechtěla?
„Spíš bych to řekla tak, že nebyly podmínky k tomu, abych vůbec dítě mohla chtít.“
Váš exmanžel Jiří Pomeje to vysvětloval tím, že jste dávala dlouho přednost kariéře.
„Protože taková odpověď zní pro něj dobře a pro mě špatně. Jenže já jsem byla mladá a Jirka chtěl nejprve vybudovat silnou firmu. Je mi líto, že se opakuji, ale proto jsem hrála v Jirkových filmech zdarma, a proto mi nemohl přispívat na společnou domácnost. Tvrdil mi, že potřebuje vše investovat do firmy. Kdybych věděla, že se o svého muže můžu opřít, že to není obráceně, určitě bych se dítěti nebránila.“
Takže vám okolo třicítky nebily biologické hodiny na poplach?
„Ony bít nezačnou, když víte, že je to nemožné a neřešitelné.“
Myslela jste si někdy, že už třeba nikdy mít děti nebudete?
„Myslela.“
A byla jste s tím smířená?
„Byla. Nemohla jsem přeci vědět, jestli potkám partnera, se kterým si sedneme a nerozejdeme se za půl roku. A který se mnou bude chtít mít dítě a já s ním.“
Toho jste našla, ačkoliv to nakonec taky nedopadlo. Dokážete si ale představit, že byste ještě jedno dítě stihla?
„Ne. Mít dítě po pětačtyřicítce je riskantní. Ovšem kdybych neměla žádné, neváhám, cítím se mladě.“
Když jste dnes přišla, říkala jste, že se snažíte být taková ta dokonalá žena, co všechno zvládá. Jde to, když jste na všechno sama?
„Snažím se, i když to někdy nefunguje. (směje se) Tu tendenci neselhávat a všechno zvládat si s sebou nesu odjakživa. I když od doby, co mám syna, jsem se hodně změnila a už umím v mnoha ohledech přijímat pomoc. Zamlada bych se radši strhala, než bych si o ni řekla, než abych si musela přiznat, že něco sama nedokážu.“
Vy jste mi teda bojovník!
„Všechny okolnosti v životě člověka utužují, a když si mnoha věcmi projde, život se pro něj pak stává snadnějším. Všeobecně se mi žije a dýchá snáz.“
Chcete říct, že vás tak zocelily i zkušenosti s bývalým manželem?
„Všechno prožité mě zocelilo. I když některé zkušenosti bych si ráda odpustila, protože se podepsaly na mém zdraví.“
Nerazíte teorii, že byste nic nezměnila, i kdybyste mohla?
„Podle rčení, že se nemá ničeho litovat, se mi žít nedaří. Je víc věcí, kterých ve svém životě lituji. Bohužel už s nimi dnes nic nenadělám.“
Působíte ale, že jste se s tím vypořádala dobře. Hodně žen by možná na vašem místě zahořklo.
„Jenže když zahořknete, tak se zas trápíte jenom vy. Všechno je otázkou pochopení. A když pochopíte, že jakákoliv zášť a trpkost žere vás, vám ubližuje a vás bolí, tak s tím musíte něco udělat.“
A rozchod s Románkovým tatínkem?
„Samozřejmě, že jsem nad tím nemávla rukou, to ani nejde. Ale rozhodně jsem neměla pocit, že by se mi najednou zhroutil svět.“
Vy jste ale prý s tatínkem vašeho syna nikdy tak úplně nežila…
„Právě, my jsme k němu na Vysočinu jezdili víceméně jen na víkendy, takže syn po našem rozchodu žádný rozdíl nezaznamenal. Což bylo to nejdůležitější. Teď tam pobývá beze mě a na druhou stranu se tak s tátou užijí určitě víc.“
Copak jste s partnerem nechtěla žít?
„Samozřejmě, že ve fázi zamilovanosti si tohle člověk dokáže představit. Se mnou ty hormony vždycky cvičí, že jsem schopná věcí, o kterých ale následně zjistím, že nemůžou fungovat. Pro mě by stěhování z Prahy znamenalo ztrátu práce a závislost na muži. Co bych si počala po rozchodu, bez práce, s malým dítětem? Jistota, že jsem soběstačná, kdyby se cokoliv stalo, je pro mě moc důležitá. Navíc dělám herectví třiatřicet let a i v tom je už jistá závislost.“
Říkáte, že s vámi hormony cvičí, když jste zamilovaná. Jak dlouho ale trvá, než se vůbec zamilujete?
„Takzvaně na první pohled, nebo vůbec. Přesněji řečeno, na první pohled sympatie a po pár setkáních jsem do toho začala padat. Ale těžko soudit, jestli mě to ještě potká. Třeba už mám vybráno.“
Proč jste se za Romana Holomka neprovdala?
„Po svých předchozích zkušenostech se sňatkem se domnívám, že je to velmi nebezpečná instance. V tomto případě jsem se bála, aby neměl problémy on se mnou, když se táhly moje soudy kvůli předchozímu manželství. Tak jsme se s Romanem vzali symbolicky a bylo to moc hezké a romantické.“
Teď už jste ale dva roky sama. Jak je to u tak hezké ženy možné?
„Protože to tak chci. Zatím jsem spokojená.“
Nikdy vám nechybí to rameno, o které byste se mohla opřít?
„Necítím se sama, mám kolem sebe spoustu báječných lidí, kteří jsou mi oporou.“
To zní ale jako fráze. Myslíte, že ještě může přijít někdo, koho byste přivedla do života i synovi?
„Může. Nezahořkla jsem.“ (usmívá se)
Jaký by musel být muž, aby vám vyhovoval?
„Mně imponují muži, kteří jsou tolerantní, empatičtí, se smyslem pro humor. Kteří se nebojí práce, v něčem vynikají a mají koníčky. Přátelští, vlídní, lidští.“
Ten pravý se zatím nenašel, ale předpokládám, že muži o vás stále mají zájem.
„Ale ano. Nějací nápadníci se občas objeví, ale vždycky to zůstává na bázi kamarádství. Můj čas patří synovi. To by někdo musel stát hodně za to, abych se rozhodla ten čas dělit!“
Očima autorky
Míšu Kuklovou jsem jako princeznu Jasněnku milovala od dětství. Princeznám už sice odrostla, jistý dívčí půvab jí ale zůstal do dnes. Přestože ale na první pohled působí křehce a zranitelně, z jejího vyprávění člověk hned pozná, že zdání klame. V životě totiž prožila spoustu krušných chvil, se kterými se ale dokázala vyrovnat jen díky vlastní vůli a odhodlání.
