Fakt je ta vaše knížka tak kontroverzní?
„Pro někoho taková může být. Je tam třeba podrobně rozepsané, jak se Walda rozešel svým bratrem, který žil v západním Německu. Rozešli se na život a na smrt a od konce sedmdesátých let se už nikdy neviděli.“

Proč se rozhádali?
„V době anticharty ho nařknul, že se z něho stal komunista. Hráli jsme v Hamburku, přišel tam za ním a vpálil mu to do očí. Od té chvíli se už neusmířili, nikdy se už nepotkali. Ani nedostal zprávu, že Walda zemřel. Snažili jsme se ho najít, ale nepodařilo se nám to. Stejně jako jeho druhého bratra, se kterým jsme sice v posledních letech nekomunikovali, ale s nímž jsme měli normální vztah.“

To je smutné, ale já jsem tu kontroverzi mířil spíš na český showbyznys. A hádejte, jaké jméno mě tam hned napadá? Eva Pilarová!
„No jo, no. Chápete, že jsem proti ní nikdy neřekla křivé slovo? Zatím si stojím. Jasně, vyšel třeba článek, kde říkám, že Pilarová mluví nesmysly. Ale to jsem říkala vždy jen o něčem konkrétním. Třeba když se objevila zpráva, že s Waldou močili někde z balkonu. Tak jsem řekla, že je to nesmysl. Nikdy jsem jí nic neudělala. A pravda je, že i Waldovi vadilo, jak se o mně vyjadřovala.“

To vám řekl, když vám tu knihu diktoval?
„Ano, ale to není to hlavní. Hlavní je, že mi řekl něco, co nikdy nikomu neřekl.“

O Evě Pilarové?
„Nejen o ní. Je to věc, která spoustu jiných událostí uvede do souvislostí a vysvětlí je. Vysvětlí, proč některé věci Walda prohlásil, proč se v určité situaci zachoval tak a ne jinak.“

Okamžitě mi řekněte, o co jde!
„Neřeknu.“ 

Cože? Kdy se ta věc odehrála?
„To už je hodně dávno. Ani nevím, zda si to Walda schovával jako tajemství. Asi ne, spíš o tom prostě jen nemluvil. Ale ta věc šla potom celým jeho životem.“

Tak hrozně ho ovlivnila?
„Ano, ale nikdo o tom nevěděl. Ani já ne, a to jsem vedle něj byla čtyřicet let.“

Mučíte mě. Chci to vědět!
„Tak si kupte knížku. Waldovi šlo o to, aby jejím prostřednictvím lidem o spoustě věcí sdělil, co si o nich myslí.“

O čem například?
„O své kariéře, o událostech, které se děly kolem něj, o svých kolezích a  kamarádech, prostě o všem, k čemu chtěl něco říct.“

Jak vám mám věřit, že to opravdu říkal Walda jste si to celé nevymyslela?
„S tím nic neudělám. Bylo by to jednodušší, kdyby Walda žil. Bylo to i tak míněno, že bude žít.“

Jenže nežije a ta otázka se nabízí – co jste si vymyslela nebo vynechala… „Vynechala jsem jedinou větu, kterou nikdy nikomu neřeknu.“

Proboha, vy jste úplná studnice tajných informací! Tak mi alespoň řekněte, o kom to bylo. Tipuju Pilarku!
„Ale ne, to se nevztahovalo k žádnému kolegovi nebo k nějaké události. Byl to takový životní názor. Ale musel by žít, aby v té knize zazněl, jinak to nejde.“

Máte to, co vám Walda diktoval, nahrané?
„Ne. Někdy jsme jen tak seděli, jindy leželi na posteli a povídali si. Znovu říkám: Kdo mohl tušit, že tu nebude? Tahle knížka vznikala přesně jako ta naše první společná Těch tisíc mil... V té je i fotka, kde jsme s notebookem »všichni tři« na posteli. Walda byl v ten den unavený, už se mu nechtělo pokračovat. „Až to dopíšete, tak mě vzbuďte,“ zasmál se a usnul. Vždycky jsme měli při psaní pohodu. Ani tenkrát jsme nic nenahrávali. Jasně že bych ho dneska měla ráda nahraného. Ale nemám, a tak kdo chce, může mě napadnout. S tím počítám.“

Proč mluvit v budoucím čase? Eva Pilarová už prohlásila, že je to jistě kniha plná lží.
„Ale ona vůbec neví, co tam je!“

Asi tuší, že tam o ní něco bude.
„To bude. Ale zatím neví co. Nemohla si ji ještě přečíst, a stejně všude píše, že to číst nebude. Mě její názor nevzrušuje, já doufám, že se knížka bude líbit Waldovým příznivcům.“

Tak teď pod přísahou: Je tam opravdu všechno pravda?
„Ano. Přece nebudu psát něco, co pravda není.“ 

Kolik je toho v knize od Waldy a kolik od vás?
„Můj je celý úvod do našeho vztahu, pak se připojí Walda. Vzpomínky jdou tak, jak se mi vybavovaly v tom šíleném smutku, když jsem se sama vracela na Floridu po tom, co jsme Waldu pochovali.“

Tak už je čas opravdu něco prozradit.
„Marta Kubišová prohlásila, že kdysi, když jsem byla malá, tak mi Walda řekl, že si mě vezme. A já pak po letech sebrala svého afghánského chrta, nastěhovala se k němu na Václavák a od té doby se mě už nezbavil… Nesmysl!“

Počkejte, tenhle příběh vyprávěla i paní Zelenohorská, dívka z Ostře sledovaných vlaků. Říkala, že jste ji vyhodila z Waldova bytu na Václaváku poté, co s ním pět let žila.
„Je pravda, že přede mnou s ní Walda chodil. Přes tři roky u něj bydlela.“

Prý vás tam nachytala při sexu.
„Tak to není! To bych určitě nezapomněla.“

Tohle že by si vymyslela?
„Asi jo. Prostě to tak nebylo.“

A o kom ještě píšete? O Karlu Gottovi? Neměl mu Walda za zlé, že se mu neozýval během emigrace?
„Prosím vás, Karel křtil Waldovi i cédéčko. A že se neozýval, když jsme byli ty tři roky v emigraci? To je jasné, to by ttady také mohl mít velikánský průšvih. Nemám nikomu za zlé,  že se neozýval. Jen jednou jsem se ozvala já – po někom jsem poslala Heleně Vondráčkové boty, takové kozačky. Prý koukala jako blázen.“

Helena byla vaše největší kamarádka?
„Moje určitě. Kdysi v Divadle Rokoko nás jako duo s Irenou Helenka, Marta a Vašek skvěle přijali, byli v té době už velké hvězdy, ale nebyli nafrnění nebo povýšení. A tam vzniklo naše přátelství, které máme pořád v sobě.“ 

Věnuje se Walda v knize i svým dvěma dávným manželstvím?
„Hrozně málo.“

S první ženou přišli chybou lékaře při očkování o malá dvojčátka. S tím se nechtěl v knížce vyrovnat?
„Nechtěl o tom mluvit. Mně řekl, co se stalo, ale řekl mi to jednou a nikdy se k tomu už nevracel.“

A vy jste se ho na to neptala?
„Mně to podal jako fakt a konec, nijak jsme to nerozebírali. Navíc já se ho nikdy na nic neptala. Nejen na tohle, na nic. Všechno mně vždycky řekl z vlastní vůle. Tím já se v životě řídím – když mi chce někdo něco říct, řekne mi to sám. Nikdy se neptám.“

Nikdy jste nechtěla nic vědět o jeho předcházejících manželkách?
„Ne. Proč myslíte, že bych se ho měla ptát?“

Protože byly součástí člověka, kterého milujete.
„Předpokládám, že v tu chvíli miluje mě, a nezajímá mě, koho miloval kdysi.“

Asi máte pravdu, já se svojí ženy také raději neptám.
„Tak vidíte. Co bych tím docílila? Aby mi vyprávěl, jak měl nějakou ženskou šíleně rád, a pak ho to přešlo? A já bych čekala, až ho to přejde se mnou? Žila jsem přítomností, a bylo to tak dobře.“

Jen jestli jste na ně třeba trochu nežárlila. Jitka Zelenohorská říká, že jste ji pak nepozvala ani na pohřeb.
„Copak byl ten pohřeb pro uzavřenou společnost? Bylo tam patnáct tisíc lidí, co komu bránilo, aby přišel?“

Prý jí volala Yvonne Přenosilová a řekla jí, že vy byste si tam její přítomnost nepřála.
„Co je to za nesmysly? Nevěřím, že to Yvonne řekla. Není to pravda, tam mohl přijít kdokoliv. A přísahám bohu, že bych nikoho vyvádět nenechala.“

Tak se vás třeba bála. Máte trochu pověst démona, co si Waldu urval pro sebe a odřízl ho od ostatních.
Ano. Neměl mě rád. Já jsem ho znásilnila, pak si mě kvůli dítě ti musel vzít. Všechno jsem mu zakazovala a držela ho v izolaci na Floridě. A on byl tak bezmocný, že jsem si ho udržela čtyřicet let, přestože ke mně neměl žádný vztah. Je to šílené. Jsem zrůda.“ (směje se)

Jitka Zelenohorská také vyprávěla, že Waldovi tolerovala občasné nevěry. Jak to bylo u vás? Byla jste si jím jistá?
„Nebyla. Brácha měl od mládí svou kapelu, a tak jsem už ve čtrnácti dobře věděla, že když někdo hraje, tak že ho holky obletují. Byla jsem vůči tomu trochu imunní. Jistě, holky za ním pálily. Ale Walda nikdy nešel s každou do postele, jak se o něm říkalo. Já mu naprosto věřila.“

Nevarovala jste ho před nevěrou?
„To by mě v žádném případě nenapadlo. Já jsem mu v tomto smyslu neříkala vůbec nic.“

Když byste se o nějaké nevěře dozvěděla, odpustila byste mu ji?
„Ne. Nevím. Nesměla bych to vědět. Kdybych to věděla, tak bych ji neodpustila. Ale také jsem po ní nikdy nepátrala. Nebyl důvod.“

Co jste od něj v životě slyšela nejhezčího?
„To nejhezčí mi říkal, když se narodil Waldík. Jeho vztah s ním byl do poslední chvíle vztahem, o kterém člověk jinak jen sní. To se nedá vylíčit.“

Byl super táta?
„Absolutně. To bylo jeho největší štěstí."

Ale věřím, že byl šťastný i ze sametové revoluce. Že se zase mohl svobodně podívat domů.
„Víte, on si tady nikdy nemohl zpívat, co chtěl, jak se mnozí domnívali. To nemohl nikdo. Když jsme pak utekli, mrzely ho hlasy, co že mu tady scházelo. Ale lidem, kteří nesouhlasili s režimem, sakra scházelo. A on byl strašně překvapený, že lidé nechápali tíhu jeho situace. Komunisté mu zakázali zpívat ne za to, že něco řekl, ale proto, že jim začal přes hlavu přerůstat vousatej chlap, který kde se vzal, tu se vzal a všichni ho zbožňovali. Už od padesátých let na něj sbírali, co se dalo. Jeho bráchové žili v Německu, a tak je napadlo, že je to rozvědka, sledovali ho, chtěli ho zdiskreditovat. Když mu řekli, že nebude vystupovat, nevysvětlovali mu proč. Ten pocit bezmoci ho pak už nikdy neopustil. A najednou stál v Americe na jevišti a nemusel se kontrolovat, co řekne. Nikdo si nedovede představit tu úlevu. A korunu tomu dala Lucerna ve svobodné vlasti. Nikdy nedoufal, že by se to mohlo stát. Byla to nádhera."

Je vám bez něho těžko?
„Strašně.“

Už to jsou čtyři roky. Zmírní bolest čas?
„Udržím se déle, než se rozbrečím. Dřív, když u nás byli známí a vzpomínali jsme, tak jsem na chvíli odešla, nechtěla jsem brečet před nimi. Dnes se dovedu i chvíli bavit, zasmát se, ale pořád mám smutek v sobě. A myslím si, že nikdy neodejde. Vždycky, když končí den, vzpomenu si, jak jsme vedle sebe leželi v posteli, povídali si…“

Mluvíte s ním někdy?
„Pořád mu všechno říkám, pořád je s námi. Nikomu jsem nedarovala ani žádné jeho šaty, nejde to.“

Co jste mu říkala naposledy?
„Já se s ním radím. Vždycky jsme všechno dělali spolu, po těch letech jsme jeden o druhém věděli, co si myslí… Ale teď se s ním o všem, co dělám, radím. I Waldík mi často připomíná, že táta je tady pořád s námi.“

On vás po smrti manžela držel nad vodou?
„Nemít ho, všechno by bylo totálně jiné. Ani nechci přemýšlet, co by bylo. Pro nás oba tolik znamenal, že si nemohu dovolit udělat něco, aby tady byl nešťastný. On ví, jak na tom jsem, nebavíme se o tom, sem tam mě pozvedne, ale to je vše.“

Udělat něco, aby tady byl nešťastný? Vy jste přemýšlela, že si něco uděláte?
„To ne. Ale nemohla jsem se s tím vůbec smířit, několik měsíců jsem tomu nechtěla uvěřit. Už si dovedu představit, že si někdo něco udělá. Vůbec bych to neodsoudila. Říká se, že je to ze slabosti. Podle mě je to naopak, musí to být obrovská síla, která k tomu člověka dožene. Ale to není moje cesta, já musím jít dál. Walda byl hrozně silný chlap, nikdy nechtěl od nikoho žádnou pomoc. A tak i my musíme pokračovat, dělat něco, s čím by souhlasil. Teď je pro nás hlavní to, abychom tady v tomhle a vůbec nikdy Waldovi neudělali ostudu.“

Fotogalerie

12 fotografií

"O nevěře bych vědět. Jinak bych ji neodpustila." říká Matušková

Autor: Blesk - Jan Toma, scom a archiv Blesku