9°C
Byla jste jednou z nejoblíbenějších postav seriálu Ordinace v růžové zahradě. Když jste v něm skončila, žila jste několik let v ústraní. Proč?
„To přinesl život, já jsem se nerozhodla žít v ústraní. Jen jsem prostě přerušila kontakt s médii a přestala jsem pracovat pro televizi Nova. Proto asi leckomu přišlo, že jsem přestala pracovat úplně, ale tak to nebylo. Točila jsem seriál na Slovensku, zkoušela divadlo a jezdila po koncertech se čtyřmi jazzovými muzikanty.“
Nechyběla vám ta pozornost? Myslela jsem, že hercům je tak nějak vlastní předvádět se.
„U mě to tak právě není, i když se to o hercích opravdu říká. Já jsem introvert.“
Vážně? A to jde skloubit s herectvím?
„To máte podobné klišé, jako že komik musí být vtipný i v soukromí. Většinou to tak nebývá. Já se stávám extrovertem na jevišti, hraní je pro mě tak trochu psychoterapie. Takže ne, pozornost mi rozhodně nechyběla.“
Mluvilo se o tom, že vás donutil skončit žárlivý partner.
„Tohle uvádím na pravou míru už sedm let, co s partnerem žiju a jsme naprosto spořádaný úžasný pár. Takže už k tomu můžu říct jen to, že je to naprostá hovadina. Bylo to jen a jen moje profesní rozhodnutí, které se mi dlouho klubalo v hlavě.“
Když si tedy pozornost neužíváte a jste vlastně introvert, proč jste rozhodla vzít roli v Gymplu?
„Jsem introvert, ale jsem taky herečka a chci to povolání dělat. Takže jsem šťastná, když se rozsvítí světla a mám co hrát. Lenka Hornová mi zavolala, že má pro mě roli v seriálu, jestli bych o tom vůbec uvažovala. A já jsem, aniž bych věděla, co budu hrát, řekla: Jasně, okamžitě! Až když jsem souhlasila, začala mi Lenka vyprávět ten pohnutý osud týrané ženy, kterou bych měla ztvárnit. Tehdy jsem se ptala, jestli se nezbláznila.“
Proč?
„Vždyť já jsem hromotluk, jsem obrovská ženská. Ale Lenka řekla, že mě přesně na tu roli chtějí. Že chtějí, aby to hrála sympatická herečka, se kterou budou diváci soucítit. Nikdy bych si sama nepředstavovala, že mi takovou roli někdo nabídne. Že se svým vzhledem budu hrát týranou ženu. Nejhorší ale je, že ony ty týrané ženy i v reálu často klamou tělem.“
Máte s něčím podobným osobní zkušenost?
„Nemám, to ne. Tedy viděla jsem dvakrát svoji kamarádku, která dostala, jak se říká na Moravě, po čuni. Měla monokl zakrytý brýlemi, a když jsem se jí ptala, co se stalo, tvrdila, že nic, že je to dobrý. Nedalo se s tím nic moc dělat. Pokud se taková holka sama nerozhodne, nepomůžete jí.“
Co byste dělala vy, kdyby na vás muž vztáhl ruku?
„Já bych se určitě prala. Dělala bych všechno pro to, abych žádnou ránu neutržila, případně bych ji asi vrátila. Asi by vznikl obrovský konflikt, jak se znám. Mám jeden takový zážitek, kdy jsem docela drsně zaútočila na člověka, co mě plácnul po zadku.“
Kdy se to stalo?
„V době, kdy jsem dělala barmanku v pražském klubu Radost FX. Byla jsem tam s přestávkami asi čtyři roky a hrozně mě to bavilo. Ale bohužel se tam objevil jeden takový nenechavec, no a tak dostal strašnou zpátky. Mně prostě není vlastní nic nedělat.“
Vy prý nemáte problém o sobě přiznat, že jste… no, řekněme temperamentní.
„To ano, musím říct, že si samu sebe ve vztahu fakt nezávidím. Jsem velmi temperamentní a myslím, že jsem se měla narodit někde v Itálii nebo ve Španělsku. Tam bych asi zapadla víc, tamní kultura je živočišná a vášnivá. A taková jsem i já.“
Takže pohádat se asi umíte pořádně…
„No jasně, vy snad ne? Já neznám ženskou, co by se neuměla pohádat. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že hádky nemají smysl. Že vám jen berou energii.“
A i s tím něco děláte, nebo zůstává jen u toho uvědomění?
„V devadesáti procentech si to jen uvědomuju a v deseti se s tím snažím něco dělat. (směje se) Když mi během hádky, a to nejen s partnerem, ale i s kamarádkami nebo kolegy, dojde, že se hádám kvůli kravině, tak se mi to většinou povede zastavit.“
Co vás dokáže vytočit?
„Nespravedlnost, lež a bezmoc.“
Nespravedlnost páchaná na vás?
„To ne, mnohem víc mě naštve ta, která je páchána na druhých. Kvůli tomu už jsem se dokonce několikrát poprala.“
Doslova?
„Už je to tak. V době, kdy se u nás hrál muzikál Vlasy, jsem se poprala se svou kolegyní. Došlo na nějaké nadávky a tahání za vlasy.“
Proč to vzniklo?
„Každá z nás měla jiný názor nato, kdo by měl určitou písničku zpívat na desce. Ona byla jednou z adeptek a já stála za tou druhou. Tak jsme se prostě porvaly. Zase jsme ale pročistily atmosféru, bylo to vlastně takový chlapský řešení. Dneska, když se potkáme, jsme úplně v pohodě.“
Vyhrála jste tehdy aspoň?
„To už si ani nepamatuju. Ale asi ano, ona byla o hlavu menší.“ (směje se)
Na začátku jste zmínila, že jste s přítelem už sedm let. Po takové době se říká, že přijde buď svatba, nebo rozchod.
„To je mi úplně fuk, já nad tím takhle vůbec nepřemýšlím.“
A co děti?
„Děti dobrý.“ (směje se)
Nechtěla byste vlastní?
„Mám děti ráda, ale bude to tak, jak to má být. Dneska už se věk matek posouvá, takže tuhle kapitolu rozhodně neuzavírám. Ale to je tak všechno, co k tomu můžu říct. Prostě jestli to tak má být, tak to přijde.“
Nedávno vám bylo čtyřicet, přišla s tím věkem deprese?
„Ne, vůbec. Já to neřeším, žádný předěl jsem nezaznamenala. Jediné, co vnímám, je, že čím jsem starší, tím těžší je to s figurou. Tuky se začínají ukládat úplně jinam a jinak, než byste předpokládala a chtěla. To je k vzteku.“ (směje se)
Cvičíte?
„Já pro svou postavu vlastně nic moc nedělám, takže žádný recept neodhalím. Snažím se jíst hodně ovoce a zeleniny, hodně pít, snažím se spát osm hodin denně, snažím se být dobře naladěná a život si užívat. Ale vůbec nechodím na kosmetiku, a že bych pravidelně cvičila, to se taky říct nedá.“
Máte za sebou plastiku nosu po úrazu. Jak se k plastickým operacím stavíte obecně?
„Jsem šťastná, že žijeme v době, kdy jsou takové věci možné. Fandím ženám, které z nějakého důvodu plastiku podstoupí a pak mají o mnoho lepší život. Pomůže jim to fyzicky i psychicky. Úplně ale nefandím holčičkám, kterým je dvacet, nic spravovat nepotřebují a mají těch operací deset. A je to vidět, je to hloupé a umělé, a navíc se začnou podobat jedna druhé. To nemám ráda, mám ráda individualitu.“
Vy jste nad další plastikou nepřemýšlela?
„Zatím ne, jsem srab. Mám osobní zkušenost jen s tím nosem a to naštěstí dopadlo výborně. Ale byla jsem na pokoji s paní, která měla operaci prsou. A ta měla takové bolesti, tak brečela a vyčítala si, že do toho šla, že mě to od podobných úvah odradilo. Bojím se si ubližovat.“
Měla jste někdy z něčeho na svém těle komplex?
„To ani ne. Já jsem spíš vždycky věděla, že bych měla víc studovat než chtít dělat módní přehlídky. Že moje zbraň bude spíš v osobitosti. Nikdy jsem nebyla typ, co by spoléhal nato, že něčeho dosáhne ženskými zbraněmi. Takové jednání mi není blízké a asi to ani neumím.“
Přesto předpokládám, že na muže vaše ženské zbraně působí. Balí vás hodně?
„Jasně.“
Zkouší to na vás aspoň nějak originálně?
„Tak to fakt ne. Nic originálního jsem v tomto ohledu asi nikdy nezažila. Pardon, pánové! (směje se) Spíš je to taková klasika. Ctitelé posílají květiny, ale že by někdo poslal třeba diamantový šperk nebo mi koupil auto, to ne.“
Podařilo se někomu v minulosti vás takhle sbalit na kytky?
„Ne. Já věřím na osobní vazbu a kontakt. Potřebuju toho druhého zažít, jak se chová v různých situacích. Jsem v tomhle spíš pomalejší konzervativní. Líbí se mi mít toho chlapa prověřeného, něco sním sdílet.“
Láska na první pohled u vás nehrozí?
„Fyzická ano, ale to je chemie. Že vás někdo přitahuje a vy nevíte proč. Ale to není láska.“
Jaký teda musí ten chlap být, aby prošel vaším sítem?
„Musí být dobrý společník, musí být vtipný, musí o sebe dbát. Chci vidět, že se o sebe stará, že cvičí, prostě že mu na sobě záleží.“
Předpokládám, že s vaší výškou se vám líbí spíš vysocí muži.
„Já moc žádné fyzické parametry nemám. Jasně, musí se mi líbit. Ale není to tak, že musí vypadat jako Brad Pitt, a kdo se mu nepodobá, má smůlu. Prostě v sobě musí mít něco, co mě zajímá, určité kouzlo. Musí se o sebe umět postarat, musí být schopný, musí mě přitahovat a musí být ve všem lepší než já.“ (směje se)
Váš přítel tohle všechno splňuje?
„Ten splňuje vše, a má ještě něco navíc.“
OČIMA AUTORKY
S Danielou jsme se potkaly na párty plné seriálových hvězd. Ta se ale moc nevydařila – celá se totiž odehrávala venku u Vltavy, a přitom celý den lilo jako z konve. To ale oblíbenou herečku o dobrou náladu rozhodně nepřipravilo. Smála se a s žádnou z odpovědí se moc nepárala. Jak sama říká, není přece žádná křehká květinka.
